Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemná noc
25. 05. 2009
0
0
1316
Autor
Elyssa Johnsnová
Se sklopenou hlavou procházím temnou uličkou a mířím k náměstí.Nevím co mě napadlo tak pozdě se procházet,ale osvětlené město je překrásné a k večerním procházkám přímo svádí.Navíc pár dní po Štědrém dnu je město krásně vylidněné.Nebojím se a potemnělé uličky osvětlené jen vánočními světýlky mě nelekají jako obvykle.Nevšímám si těch pár lidí,co kolem mě prochází.Jsem jako v jiném světě.Je sice zima a můj obličej je celý omrzlý a tělo zkřehlé zimou,ale já cítím že uvnitř mě se rozlévá teplo.Nevím proč tomu tak je,ale je to krásný pocit.Povánoční atmosféra mě pohlcuje a do očí se mi derou slzy.Nedokážu je dlouho zadržovat a už mi po tváři stéká první a zanechává za sebou mokrou cestičku.Zastavím však jako zmagnetizovaná a nedokážu zvednout ruku k obličeji a setřít tu chladnou slzu.Studený vítr si pohrává s mými vlasy a kolébá osvětlenými stromy sem a tam.Světýlka se mi rozmazávají.Po tváři stékají další a další slzy.
Posadím se na lavičku,přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu je.Sedím tam schoulená jako malé dítě a dýchám jehličím provoněný vzduch.Pouliční lampa osvětluje vločky,které se začali snášet k zemi.Během chvilky už mám vlasy plné třpytivých vloček.Strašně bych si přála mít u sebe někoho,kdo mě obejme.Na náměstí však nikdo není.Jen já a můj žal,který mě víc než objímá,ba přímo dusí a sžírá.Čím dál tím víc se mi chce plakat.Začnu si pobrukovat smutnou melodii ve které je něco zvláštního,smutného a tajemného.Strašně bych si přála všechny ty vločky pochytat do dlaní a dívat se,jak se mění v pouhé kapky vody,co vypadají jako mé slzy,jenž mi kanou po tváři.
Málem se mi zastaví srdce,když zvednu oči a uvidím nějakou postavu blížící se ke mně.Přestanu si broukat a už se mi vytrácí myšlenky na chytání vloček do dlaní.Začínám se chvět nejen zimou,ale i strachy.Kolena k sobě ještě více přitisknu a i když mám chuť se zvednout a utíkat,něco mi to nechce dovolit.Konečně se ten někdo vynoří ze stínu.Je to chlapec,mladý a pohledný.Jeho tvář osvětluje lampa a on vypadá jakoby právě spadl z nebe.Svlékne svou bundu a zabalí mě do ní.Něco bych ráda řekla,ale slova by ten okamžik jen zničila a mě stejně žádná nenapadají.Natáhne ke mně ruku a já mám chuť ucuknout,protože se bojím.Bojím se toho co přijde,ale místo toho se jen dotkne těch mokrých cestiček od mých slz a teplou dlaní mi slzy z tváře setře.Má tak horké dlaně.V téhle zimě to snad ani nemůže být možné,ale ano,byli opravdu horké.Posadil se vedle mě a položil mi ruku kolem ramen.Nemusel mě ani pobízet a já mu položila hlavu na rameno.Cítila jsem k němu důvěru a přitom jsem ho vůbec neznala.Nevím co to semnou bylo,vždycky jsem přece byla tak opatrná.Hladil mě na rameni a já cítila jak mě zalévá teplo.Chlad jakoby zmizel někam pryč.Vločky,které se snášeli na zem najednou přestali studit,ba přímo pálily.Chytl mě za ruku a zvedl ji ke svým rtům.Jeho rty byli stejně horké jako dlaně.Najednou jsem si strašně přála aby mě ty rty líbaly a vysály ze mě tu úzkost.Zadívala jsem se do očí tomu neznámému.Měl je krásně modré a upřímné.Měla jsem strach,že stejně jako se objevil taky zmizí.Ruce jsem mu ovinula kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž.Cítila jsem jeho dech na svém obličeji.Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě poprvé usmál.Překrásným úsměvem,který by odzbrojil každou dívku.
Zavřela jsem oči a chtěla ho políbit,ale najednou jsem oči otevřela a on byl pryč.Ležela jsem ve své posteli a za oknem viděla svítit pouliční lampu,která osvětlovala padající vločky.Všechno bylo pryč.Jak je to možné?Ten sen byl tak živý.Vstala jsem z postele a podívala se z okna.Nikdo však v ulici nestál a i kdyby pochybuji,že by to byl ten můj anděl,co se mi ve snu zjevil.Ano musel to být anděl.Nikdo jiný by přece nebyl tak dokonalý.Lehla jsem si zpět do postele a doufala,že se vrátím na to tajemné místo a svůj polibek,co mi byl odepřen i přes to vše dostanu.
Posadím se na lavičku,přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu je.Sedím tam schoulená jako malé dítě a dýchám jehličím provoněný vzduch.Pouliční lampa osvětluje vločky,které se začali snášet k zemi.Během chvilky už mám vlasy plné třpytivých vloček.Strašně bych si přála mít u sebe někoho,kdo mě obejme.Na náměstí však nikdo není.Jen já a můj žal,který mě víc než objímá,ba přímo dusí a sžírá.Čím dál tím víc se mi chce plakat.Začnu si pobrukovat smutnou melodii ve které je něco zvláštního,smutného a tajemného.Strašně bych si přála všechny ty vločky pochytat do dlaní a dívat se,jak se mění v pouhé kapky vody,co vypadají jako mé slzy,jenž mi kanou po tváři.
Málem se mi zastaví srdce,když zvednu oči a uvidím nějakou postavu blížící se ke mně.Přestanu si broukat a už se mi vytrácí myšlenky na chytání vloček do dlaní.Začínám se chvět nejen zimou,ale i strachy.Kolena k sobě ještě více přitisknu a i když mám chuť se zvednout a utíkat,něco mi to nechce dovolit.Konečně se ten někdo vynoří ze stínu.Je to chlapec,mladý a pohledný.Jeho tvář osvětluje lampa a on vypadá jakoby právě spadl z nebe.Svlékne svou bundu a zabalí mě do ní.Něco bych ráda řekla,ale slova by ten okamžik jen zničila a mě stejně žádná nenapadají.Natáhne ke mně ruku a já mám chuť ucuknout,protože se bojím.Bojím se toho co přijde,ale místo toho se jen dotkne těch mokrých cestiček od mých slz a teplou dlaní mi slzy z tváře setře.Má tak horké dlaně.V téhle zimě to snad ani nemůže být možné,ale ano,byli opravdu horké.Posadil se vedle mě a položil mi ruku kolem ramen.Nemusel mě ani pobízet a já mu položila hlavu na rameno.Cítila jsem k němu důvěru a přitom jsem ho vůbec neznala.Nevím co to semnou bylo,vždycky jsem přece byla tak opatrná.Hladil mě na rameni a já cítila jak mě zalévá teplo.Chlad jakoby zmizel někam pryč.Vločky,které se snášeli na zem najednou přestali studit,ba přímo pálily.Chytl mě za ruku a zvedl ji ke svým rtům.Jeho rty byli stejně horké jako dlaně.Najednou jsem si strašně přála aby mě ty rty líbaly a vysály ze mě tu úzkost.Zadívala jsem se do očí tomu neznámému.Měl je krásně modré a upřímné.Měla jsem strach,že stejně jako se objevil taky zmizí.Ruce jsem mu ovinula kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž.Cítila jsem jeho dech na svém obličeji.Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě poprvé usmál.Překrásným úsměvem,který by odzbrojil každou dívku.
Zavřela jsem oči a chtěla ho políbit,ale najednou jsem oči otevřela a on byl pryč.Ležela jsem ve své posteli a za oknem viděla svítit pouliční lampu,která osvětlovala padající vločky.Všechno bylo pryč.Jak je to možné?Ten sen byl tak živý.Vstala jsem z postele a podívala se z okna.Nikdo však v ulici nestál a i kdyby pochybuji,že by to byl ten můj anděl,co se mi ve snu zjevil.Ano musel to být anděl.Nikdo jiný by přece nebyl tak dokonalý.Lehla jsem si zpět do postele a doufala,že se vrátím na to tajemné místo a svůj polibek,co mi byl odepřen i přes to vše dostanu.