i.

Tomáš ležel, nehýbal se. Soustředil se na svoje pocity, pojmenovával je a zpětně zasazoval do událostí předchozích třiceti minut. Po chvíli se otočil, rukou si podepřel hlavu a podíval se na Alici.

„Není to skvělý? Nesou nás oblaka,“ řekl.

Rukou rozprášil pěnu, na které oba leželi a pozoroval, jak se její kousky ve vzduchu spojovaly zpět v jeden větší; z jeho spodní části začaly padat kapky – byla jich jen trocha a když dopadly na kůži, hřály.

Tomáš věděl, že takhle se skutečná oblaka nechovají, a ani tak nevypadají; ale bylo mu to jedno. Vykřikl: „Zbožňuju bouřkový mraky a holky, co to dělají nahlas.“

Opět si lehl na záda. Alice nic neřekla. Chvíli se dívala kamsi nahoru, pak se obrátila na bok.

Když začalo svítat a pěnová oblaka se zabarvila do žluté a červené, Tomáš se opět otočil na Alici.

„Vezmi mě za ruku a zavři oči,“ řekl a Alice ho poslechla.

Tomáš pokračoval: „Protože až přijde léto – udeří na město a zaplaví ulice – všechny nás to zraní.“

Alice mlčela – ležela schoulená, vlasy jí zakrývaly obličej.

„Nebude to horký slunce, rozpálený beton, ani prach, který nutí ke kašli a slzí z něj oči. Zraní nás léto a jeho nálada – lidé jdoucí jedním směrem, budou doufat v déšť, který už nikdy nepřijde.“

Když ji Tomáš začne jedním prstem hladit, Alice otevře oči. „Oblečme se.“

Tomáš ví, jakou kavárnu si pro schůzku vybral; v posledních týdnech ji navštěvuje sice ne příliš často, ale pravidelně. Při první návštěvě si prohlížel prasklé hrnky, při druhé se zlomila noha židle, na které seděl. Spadl, ale nikoho to nezajímalo – u vedlejšího stolku si dívka s modrými vlasy a pruhovaným tričkem četla časopis, pád i hluk ignorovala; dvojice v protějším rohu (mladík v košili a s batohem pod stolem, drobná žena pozorující mladíkovy ruce) se ani nepohnula; majitel podniku, plešatý stařec s černým knírem, dál v ručním strojku mlel kávu. Tomáš si tedy vzal jinou židli a tu rozbitou nechal ležet. Zůstala na stejném místě až do jeho páté návštěvy – to místo starce obsluhovala malá holčička, asi vnučka; její káva se nedala pít.

Teď je v kavárně Tomáš podesáté a přemýšlí o létě. Když s jeho příchodem zmizely pěnové mraky a objevilo se slunce, všechno se změnilo přesně tak, jak předpověděl. Proto zavolal Fabiovi a domluvil si s ním toto setkání.

Pak si uvědomí, že by se rád, jen tak mimochodem, Fabia zeptal, co si o kavárně myslí. (Aby nezapomněl, představuje si celou scénu: Fabio vchází – nemusí se rozhlížet, protože Tomáš sedí hned u okna a je tak dobře vidět – Fabio si přisedne – židle vrže a Tomáš se ptá Fabia: „Co si myslíš o kavárně?“ – Fabio jako obvykle odpoví, aby počkal, protože dojem se teprve utváří a první za moc nestojí. Za 29 minut si schová do kapsy obálku i fotografii a vysvětlí Tomášovi, proč je káva tak dobrá, když ji připraví stařec, a proč se tu rozbíjí židle a všechno je tak levné.)

Tomáš čeká, rozhlíží se po místnosti (spatří opět dívku s časopisem – pozná ho, ale na pozdrav nereaguje), pak se dívá z okna. Když uvidí přicházet Fabia, už je rozhodnutý, oč ho požádá.

Čekání na léto vyvolávalo v Tomášovi úzkost – poté, co Alici pověděl o budoucnosti a nastínil své obavy, začala se mu vyhýbat. Tomáš nevěděl proč. Čas trávil v oblacích; viděl, jak se postupně rozpouští – s každým deštěm byly stále tenčí, prázdnější.

Poté začal více chodit do města, pozoroval lidi a sledoval, jak se mění. Někdy zašel do kavárny, někdy jen tak chodil ulicemi a hledal Alici.

Pak přijde léto. Přirozeně, Tomášova předpověď se vyplní – město je plné slunce, betonu a prachu. Ulicemi chodí skupinky lidí, všechny míří jedním směrem a doufají v déšť (nikdy nepřijde). Alice se Tomášovi dál vyhýbá, někdy zmizí na několik dní. Tomáš pak dlouho sní o svých ztracených oblacích.

Jednoho dne, když obloha s odstíny modré a šedé vypadá, jako by vřela, zavolá Fabiovi.

Když Tomáš vysvětlí svoji situaci, napije se kávy a čeká na Fabiovu reakci. Fabio však mlčí a dívá se na dívku s časopisem – ví, že nečte, ale poslouchá.

Tomáš se diví, přirozeně, proč Fabio vypadá, že ho léto nijak nepostihlo. Ale nemá čas přemýšlet o příčinách, Fabio se odvrátí od dívky a vysvětlí svůj plán.

Tomáš souhlasí.

Za několik dnů opět tráví dopoledne v kavárně; jako vždy je poloprázdná. Většinu zákazníků již zná, chodí sem stále častěji, pořád oknem sleduje lidi chodící ulicemi po horkém betonu.

Odpoledne k jeho stolu přijde stařec. V jedné ruce nese svůj mlýnek na kávu, v druhé drží obálku. „Dnes zavírám dřív,“ řekne. „A tohle vám posílá pan Fabio.“

Tomáš si vezme obálku, vytáhne z ní kus list papíru s několika řádky textu a černou pozvánku. Pak se zvedne a zatímco odchází z kavárny, prohlíží si papír. Ve dveřích se srazí s modrovláskou, a list mu vypadne. Dívka ho zvedne, usměje se a podívá na Tomáše. „Myslím, že se ti bude hodit doprovod.“

ii.

Když dorazíš k podniku, do půlnoci zbývá 97 minut. Slunce zapadá a ulice je najednou prázdná; jsi jeden z mála lidí, kteří jsou ještě venku. Celý den jsi chodil městem a čekal na déšť, neúspěšně.

Před bílými vchodovými dveřmi stojí Tomáš a dívka z kavárny; slyšíš, jak se představuje. Tomáš vypadá nervózně, Zina se usmívá a něco mu vykládá. Snažíš se přiblížit, abys lépe slyšel. Oba jsi několikrát viděl v okně kavárny, Zina si četla a Tomáš většinou hleděl ven na ulici, na dav, jehož jsi součástí; vždy se tvářili přezíravě a arogantně, a každý svým vlastním způsobem opovrhovali tvým osudem. Jsi proto zvědavý, co chtějí v podniku dělat.

Nad dveřmi visí neonový nápis; víš jistě, že Tomáš ani Zina ho nechápou a nerozumí mu. Přesto vejdou – následuješ je.

Uvnitř je již dost lidí – spousta těch, kterým nikdy nevyhasne cigareta. Vstupní místnost ale ještě není úplně plná. Tomáš se rozhlíží; poznáš, že je tu poprvé – na rozdíl od Ziny, která jde pro pití, si podobně jako kdysi ty prohlíží černobíle pruhované stěny; visí na nich několik obrazovek, zatím jsou vypnuté.

Zina se vrátí a podá Tomášovi sklenici. Napijí se a zamíří do další místnosti. Opět je následuješ, nenápadně se skrýváš za ostatními návštěvníky. Přiblížíš se dost blízko na to, abys slyšel, o čem si Tomáš se Zinou povídají.

„Proč jsi se mnou šla?“

„Slyšela jsem v kavárně, o co jsi žádal Fabia.“

„Znáš ho?“

„Seznámili jsme se tady, předloňské léto. Takže vím, co dělá.“

I ty to víš – Fabia znáš (podnik navštěvuje dlouho; sám ti ale kdysi řekl, že bude pořád jiný a ví to). Jakmile jsi proto od Ziny zaslechneš jeho jméno, vytušíš, o co tu může jít.

Posledních několik dnů se Fabio v podniku vyptával po jedné dívce; stavil se i u tebe, zrovna když sis u mě kupoval několik nových tabletek. Fabio ti ukázal fotografii, a tys tu dívku okamžitě poznal, do podniku poprvé přišla hned na začátku léta; protože neměla pozvánku, nechtěli ji pustit dovnitř. Vzal jsi ji s sebou, tvářila se vděčně, ale nebavil ses s ní, jen jsi ji sledoval z dálky. Chodila po místnostech, poslouchala hudbu a pozorovala popíjející páry i kluky, co čichají k vonícím holkám; vypadala, že až příliš přemýšlí o tom, jak si stojí. Šel jsi tenkrát za mnou a ukázal mi ji v davu – vypadala pěkně.

„Vsadím se, že se zamiluje během každé druhé písničky,“ řekl jsem a podal ti dvě tabletky.

Měl jsem pravdu, i když jak jsi podotkl – působila příliš rozpustile a použitě.

Tohle vše jsi ale Fabiovi neprozradil – chtěl jsi, ale všiml sis, jak ti dávám znamení, a proto jsi jen řekl: „Neviděl jsem ji, neznám ji.“

Nyní je ti jasné, že Alice – o které právě Tomáš vykládá – musí být právě ta, kterou Fabio hledal. Přemýšlíš, jestli máš jít za Tomášem a všechno mu říct: jak s tebou Alice chodí ulicemi a vykládá o pěnových oblacích; všichni se tomu smějí a když Alici někdy slunce, beton a prach připraví o sílu, nechávají ji ležet na zemi – i ty ji opouštíš; přesto je druhý den zase s tebou.

Než se však stačíš rozhodnout, k Tomášovi a Zině přichází Fabio. Poví jim, že nic nezjistil a Alici nenašel. Tomáš mlčí, a tak Fabio zase odejde – za 6 minut se zapnou obrazovky a on chce být u toho.

Zina se usměje. „Tušila jsem, že to tak dopadne. A jsem ráda.“

Tomáš zavrtí hlavou. „Já ne,“ řekne.

Myslí si, že to není konec, a ty si to myslíš taky.

Ale už jsem se rozhodl.