Anděl

             Slunce se sklánělo k západu a město pohlcoval stín vysokých skal, ulici za ulicí, jako záplava líného téru.

Jen tak mezi řečí jsem lžičkou ukrojil kousek něžně růžové jahodové zmrzliny.

             „Říká se tomu thanatopraxe,“ vysvětloval jsem své společnici. Zmrzlina mi tála v ústech. Mám rád barevná jídla. Tolik se liší od ponurosti oceli a mrtvé kůže, od ponurosti mé práce.

             Jana se netvářila dvakrát nadšeně. Já se však nedokázal ovládnout a potlačit vzrušení, které jsem cítil. Oči mi fanaticky zářily, tak silně, že se jejich svit málem odrážel ve sklech jejích brýlí.

            „V Čechách ji povolili až nedávno. Jedná se o soubor kosmetických a balzamačních praktik, které…“

            „To snad… Stačí,“ přerušila mě Jana. Její obvykle ruměné tváře za posledních pár minut nápadně pobledly a zmrzlinový pohár se, nedotčen, měnil v rozteklou břečku.

            „Mám ráda sladké,“ řekla mi, trochu omluvně, krátce po příchodu.

            „Já zase barevné,“ odpověděl jsem. „To bývá často sladké.“    

„A sladké bývá často barevné,“ odpověděla mi se srdečným smíchem a všechno se zdálo být na nejlepší cestě, jakou seznámení přes inzerát může nabrat.

Teď už jsem ten pocit neměl.

„Jsi křesťanka?“ napadlo mě.

„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou.  Pak asi ještě chtěla něco dodat, ale rozmyslela si to. Naštěstí. Já věřící jsem.

Rozhovor vyšuměl.

Odpoledne pokročilo a chudé, horší části města – jak je to příznačné! – schoval stín.

Rozloučili jsme se a odešli každý svou cestou.

Nijak zvlášť mě to nermoutilo. Patřilo to k mé filosofii stejně jako k životnímu tempu města. Vždycky tu byla šance, příležitost pro další pokus – a když se nezdařilo, nevadí. Život klidně plyne dál a po čase se to zkusí znovu.

Den pomalu odumíral a já přemýšlel, na který inzerát odpovím příště; nic nenaznačovalo tomu, že by se v tom poklidném běhu času mělo něco měnit.

Ale pak se ve městě objevil anděl.

Naše malá obce je silně nábožensky založená. Máme zde dva kostely – jeden katolický a jeden protestantský – a jednu synagogu. Kapličky a taoistický „chrám“ v to nepočítaje.

Katolický kostel se ve vší vážnosti a chladu své gotiky tyčí nad náměstím. Toho osudového rána jsem se krčil před jeho vchodem stejně jako stovky mých spoluobčanů. A pořád přicházeli další. Horký vzduch, jindy těžký jako vlněná deka, rozvlnily vibrace všech představitelných emocí, spojených s touhle podivnou událostí – vzrušení, strach, údiv, extáze i naprosté zoufalství.

Prodral jsem se davem, abych jej spatřil.

Dubové dřevo vrat za desítky let ztmavlo pod náporem počasí do temně hnědé, téměř černavé barvy. A anděl zářil, snad právě díky okolní černi, snad díky světlé pleti, vlasům a nebesky, vskutku nebesky modrým očím, kterými shlížel na dav.

V drobných dlaních mu vězely ohromné hřeby. Další v chodidlech. A v křídlech.

Měl křídla. Zakrnělá a jaksi kožnatá, ale kdo kdy tvrdil, že andělé nutné musí mít na křídlech peří?

Nemusí.

A tenhle byl ještě maličký. Spíš připomínal antického Amorka, vypadal drobný, jako jakýkoliv jiný šesti, sedmiletý chlapec.

Tohle nebyl žádný sedmiletý chlapec. Tohle byl anděl.

Přibitý na vratech posvátného místa, sledující dav těma očima, snad pozemsky mrtvý, zato však nadpozemsky dokonalý a nádherný. Mohou andělé vůbec zemřít?

Vytratil jsem se  z náměstí a zamířil domů. Koneckonců, jsem věřící. A zjevil se mi anděl.

Do večera naše klidné, malinké městečko zešílelo. Vyšplhal jsem na plochou střechu našeho pětipatrového činžovního domu i se skládací židlí, džbánkem ostře růžové šťávy a velkou sklenicí s komicky zakrouceným brčkem.

Z té vzdálenosti jsem dav na náměstí vnímal jen jako temný shluk drobných teček, asi jako včelí roj na stromě nebo rozkopnuté mraveniště – všechno se hemžilo a hýbalo, až přecházel zrak. Do týla mě hřálo večerní zlaté slunce a v dlouhých stínech se jako spiklenci skrývali další lidé, shluknutí do malých skupinek, diskutující.

Až sem na střechu jako by bylo slyšet vyzvánění stovek telefonů a drnčení domovních zvonků.

Tam dole právě vznikaly dvě velké, nesmiřitelné skupiny: věřící a skeptikové. Chystala se malá válka. Všude se hádalo, debatovalo, telefonovalo a křičelo a já věděl, že zatímco tu sedím a upíjím šťávu zkrouceným brčkem, zatímco si čistím zuby a spím, ti drobní mravenečci tam dole běhají a šílí a snaží se zachraňovat cokoliv, naprosto cokoliv z jejich minulých životů.

Někdo rozkopl naše mraveniště.

Vstal jsem do úplně jiného města, než v jakém jsem usínal. To včerejší každopádně nebylo tak zalidněné a zároveň děsivě tiché. Lidé se procházeli po ulicích nebo jen postávali na rozích a všichni měli ve tvářích podivný, otupělý výraz, jejich obličeje jako by pohltily sebe samé. Z prázdnoty zíral jen pár žhnoucích očí.

„Konec světa se blíží!“ vykřikl na rohu ulice zpocený, napůl nahý muž, v němž jsem poznal svého švagra.

„Kajte se za své hříchy!“ odpověděla mu z vedlejší ulice jakási obtloustlá žena.

Kolem se provlekla skupina pubertálních chlapců, z jejichž očí sálal strach. Pokusil jsem se představit si, jak těžkou ránu utržily jejich přespříliš křehké světy.

Jako ve snách jsem prošel malým náměstím, na kterém zuřila bitva mužů i žen. Vzduchem létaly nadávky, výkřiky a cáry oblečení a kdesi se rozplakalo dítě.

Možná měl švagr výjimečně pravdu. Konec našeho světa se blížil.

Kostel jako by se stal leprosáriem, všichni kolemjdoucí se mu vyhýbali obloukem, když jsem však vešel dovnitř, zjistil jsem, že v lavicích sedí nebývale mnoho lidí. Seděli naprosto tiše. Zírali k oltáři a nehýbali se, jen sem tam někým otřásal pláč.

Našel jsem Janu. Její lehce obézní tělo sebou škubalo v potlačovaných vzlycích. Zvedla ke mně uslzené oči. Neměla brýle.

„Je to anděl,“ zašeptala mi. Zvuk jejího hlasu vylétl až ke střeše a snesl se zase dolů jako sníh. „Bůh nás už brzy potrestá za naše hříchy a také za ty, spáchané na nás.“

„Proč by to dělal? Nebude nás trestat za něco, co není naše vina.“

„Ale ano.  Když na nás někdo spáchá zlo, je to přece naše vina, že jsme ho k tomu ponoukli, vyprovokovali. A kdyby ne? Copak se anděl provinil? Ne - a přesto byl ukřižován...“ šeptala horečně.

„Já myslel, že nejsi věřící,“ zamumlal jsem.

„Ale jsem,“ kývla vážně. „ Teď už jsem.“

„To je dobře.“

„Myslíš, že půjdu do pekla, když jsem nevěřila?“

„Já nevím. Nevím.“

„Napsala jsem básničku, abych si Boha udobřila,“ pochlubila se mi s akcentem a pýchou malé holčičky. Zamrazilo mě.

Podstrčila mi umolousaný papírek, který až do té doby svírala v dlani spolu s růžencem.

Měla jsem anděla

s orlími křídly a očima z téru

můj strážný anděl

hlídací

Jednou se na mě zřítil můj život

a v lavině

barevných konfet

jsem

nahmátla peří

„Krásná,“ šeptl jsem a pak, když se jí po tváři konečně rozlil úsměv, jsem se k ní naklonil tak blízko, až se mé rty dotkly jejího ušního lalůčku a něco jsem jí pošeptal.

Úsměv zmizel a Janiny rty se otevřely v němém výkřiku. Vysoukala se z kostelní lavice a vyběhla pryč, do jasného slunného dne, do bláznivého města. Vstal jsem a šoural se k sakristii, do dlaně obtištěná slova básničky a do očí zděšený pohled plný nevýslovného hnusu.

Otce Tomáše jsem našel posazeného v hlubokém křesle. Zvedl ke mně kalný pohled. „Možná-možná b-bude konec světa.“ zamumlal. V sakristii to páchlo lihem. Pálenkou. Trochu víc, než obvykle.

„Nebude,“ zavrtěl jsem rozhodně hlavou. A pak, protože jsem věděl, že má tenhle člověk s rudým nosem a mrtvýma očima k Bohu daleko, dál, než jsou slyšet slova, jsem mu všechno řekl.

 Našel jsem ho při procházce v horách. Byl malý, nahý, špinavý. Mrtvý. Hlady, vyčerpáním.

Zavolal jsem policii.

Ti zavolali zase mě – funebráka.

 A já se ho prostě ujal.

„Půjdeš do pekla, synu,“ žhnuly otci Tomášovi jindy vyhaslé oči.

„Ne,“ splynulo mi ze rtů tak tiše, jako bych jen vydechl.

„Zavolal jsem policii,“ škytl kněz. Neměl daleko k deliriu. V očích mu stály slzy.

„To je dobře,“ chlácholil jsem ho jako malé dítě. Nepřítomně se na mě usmál, jako zrovna probuzené dítě, jako by mu posledních deset minut naprosto vypadlo z alkoholem rozežraného mozku.

„Jsem dobrý kněz?“ zablekotal. Zabořil se ještě hlouběji do křesla a usnul.

Po špičkách jsem se vykradl ven a zamířil do práce. Už zdálky jsem spatřil stříbřité auto, čekající před vchodem. Přišel jsem blíž a významně cinkal svazkem klíčů, dokud si mě uniformovaní policisté nevšimli.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravil jsem se širokým úsměvem. „Je to zapeklitá záležitost, já vím. To tělo mi někdo ukradl... Nechutné. Nemám tušení, kdo by to mohl být, zřejmě jsem nechal odemčeno. Moje chyba. Ano, než jsem to stačil nahlásit, už se objevilo... Však víte kde – jistě. Žádné stopy? Samozřejmě se o něj postarám. Tomu malému bude zajištěn důstojný pohřeb. Příšerné. Děkuji. Nashledanou.“

Říká se tomu thanatopraxe, jak jsem se kdysi snažil vysvětlit Janě. Jedná se o soubor balzamačních a kosmetických úprav mrtvého lidského těla, které zajistí, že tělo nepodléhá rozkladu a co víc – je možné například oživit barvu pleti a zamaskovat zranění nebo stopy po pitvě, takže je pak možné mrtvého vystavit v otevřené rakvi.

Tohle je thanatopraxe.

Nachystal jsem si nástroje a roztoky.