Kamilku ?

KAMILKU?

Seděl na jednom z hřbetů zrezivělých holešovických remorkérů a do Vltavy házel střepy šedého štěrku. Hnědá voda v měkkosti podvečerního světla se táhla jako med po nezamásleném krajíci.  Tady byli turisté zticha a blbé vzdechy nechali nenažraným rackům.

Dnes se rozvedl a nebyl důvod si stýskat. Z bytu v rohovém činžáku zůstala jen zející díra. Žena ex- žena dnes odletí "a Paris pour se remarier. Brzy přestane mluvit česky a bude bydlet na Riviéře. Vychová pár Jaquesů nebo Sofií a důležité bude, že jejich otcem nebude on, ale Pierre anebo Arthur anebo Jean-François!“

Tak nějak to řekla a on pochopil, že jeho “r” jí není hodno.

Děti, psy, rybičky nebo křečka nikdy neměli. A tak nic trvalého nezůstalo. Věci jsou rozděleny, zabaleny a uskladněny. Láska vyčpělá. Domov narvaný do drátěné kóje sklepa proseckého paneláku čeká až bude ukraden.

Vzal si dovolenou, koupil si whisky, a aby pochopil, že v rozpadu je krása, nechal si sako i dokonale uvázanou kravatu a  šel si sednout tam, kde se musí civět na zborcené hangáry mrtvé lodní dopravy.

Láhev byla ještě z půlky plná, ale on spíš myslel na to, že je poloprázdná, když zazvonil telefon. Volala máma, říkala, že by se měl vrátit domů. "Kamilku měl by ses vrátit domů.“ Vrátit se domů. Jíst teplé večeře z bílého prostírání, spát na úzké posteli a ráno pít čaj se sirupem. „ Co chceš, abych ti uvařila, Kamilku? Slepicu na paprice? Udělám ti slepicu na paprice. A prádlo, jestli máš, tak přivez. Kamilku? Přijede i Jiříček s Vendulkou. Naklidím po obědě si dáme kafíčko, co Kamilku? Tata vás veme na ryby, na přehradu, ale jestli budeš chtět zůstat dlouho v posteli, tak můžeš. Já ti zavřu a nikdo tě nebude rušit. Co Kamilku? Dyť ´s tady leta nebyl…“ Zpil a zkouřil se do němoty a pak se slinou tekoucí z koutku úst usnul uprostřed zašlé slávy mezi nemluvnými vraky.

Vzbudil ho zvuk sunoucího se štěrku. Obří zažloutlý bagr cpal si do huby tuny a tuny a hlasitě je zvracel na zadní nápravu staré tatrovky.

„Kamile, Kamile!“ křičel šedesátník, jehož předloktí zdobilo namodrale vytetované lodní kormidlo, a ležérně se přitom opíral o do země zabořenou lopatu. „Co je, ty vole? Dyť máš, kurňa, volno, ne?“ A folklorně u toho zvedl pravou ruku, jako by tančil jeden z těch tanců v klobouku s pérkem. Kamil měl pocit, že jeho hlava byla v noci odšroubována a hozena na dno vlečky pokorné  tatrovky. „Oldříšku, jedu domů…“ „Chachááá, nevěřím, vole! Tak pozdravuj mamu. Beztak má pořád stejně pěknou zadnicu.“ Nezmohl se ani na to „VOLE!“. Jó, zadnice jeho mámy je pořád pěkná a Oldřich by se  o ni nejradši zase nenápadně otíral se slovy: „Tož to pardon, milostivá!“ A ruku by zvedal vášnivě až k nebi. No, prostě jako tenkrát, když stavěli bráchovi barák a máma se kolem nich motala s pivem a nakrájeným uzeným a říkala: „Déte si chlapci… ať máte silu!“

Tramvaj byla plná matek a důchodců. V metru zas okvádrovaní muži a opodpatkované ženy nerespektovali plynulou jízdu eskalátorů a sbíhali po nich dolů a vybíhali je  nahoru a pak se nechávali nasávat stojícími vagony či pulzujícími východy. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Všiml si, že porozvodový oblek má na klopě uslintaný a na rukávech zaprášený. Nohavice jeho kalhot byly provlhlé a odspodu sžíráné rzí. Aspoň má co mámě dovézt. Nastoupil do jednoho z nacpaných vagónů a lidé zavěšeni na červených tyčích se synchronizovaně rozestoupili, aniž by kdokoli z nich odlepil zrak od rozečteného románu. Smrděl a potil se. Kruh prázdna kolem něj jako by se kvůli tomu každou minutu rozšiřoval. Bylo mu zle. A tak radši myslel na pěkné holky z Moravy.

Potřeboval se začít těšit. Doma nebyl asi deset let. Když ho máma chtěla vidět, donutil ji trmácet se vlakem do Prahy, a když chtěl táta na ryby, jeli lovit na Orlík. A táta se rozčiloval, že „sakra, Kamile, dyť tady jsou ty ryby úplně nevyživený!“ A pak beznadějně naléhal: „ Pojeď si zachytat na Plumlooov!“ Měla rád ten svůj malý zakulacený svět, kde se na výlet jezdilo do Olomouca nebo na Konicu do lesa. „Tam já to znám, Kamile. Jsem rád tam, kde to znám,“ říkával, když do něho Kamil valil velkoměstské kecy o tom, jak má tady víc možností seberealizace, a že je všechno větší a člověk se cítí důležitější.

Souprava se zasekla do další stanice, vystoupil a cítil se nedůležitý.Lidi, lidi, všude samý lidi, lidi ho míjející, ignorující, do něj strkající, přes něj přeskakující, ho zadupávající.„Tady nejsi nikdy sám, tati, víš. Pořád tu někdo je.“ „Hmm.Hmm.“ Proflákal se chodbami a eskalátory zpátky na denní světlo. Pokaždé, když procházel labyrintem této stanice a hledal cestu ven, potkal někoho s divným obličejem. Včera to byla žena s obrovským nosem napadeným nějakou bakterií, stejným nosem jako měl jeho strýc Pepin, elektrikář, který hodně pil a který bráchovi do baráku nasliboval "elektrorozvody, jakýs ´, hochu, neviděl!" a pak umřel. Nelhal, brácha je nikdy neviděl.

Minulý týden se zase pod eskalátorem potkal s mužem, jehož levé oko bylo zabořené hluboko do hlavy a to pravé naopak provokativně trčelo ven, muže s pokřiveným pohledem na svět. Myslel si, že dnešek ho konečně žádným sklopeným zrakem nepoznamená, bohužel však, posledním schodištěm dnes sestupovala seriózně oblečená žena, jejíž obličej zaseknutý v křeči, se na něj klaunovsky smál. Vzpomněl si, jak mu máma vždycky říkala: " Nešklib se , nebo ti to tak zůstane!" a potom mu dala pohlavek, že si málem překousnul jazyk.

Ale to už stál v temné chodbě panelákového sklepa. Sbalí se a pojede. Teď! Hned, bez čekání na to až žena ex- žena doveze auto a řekne mu na rozloučenou pár dalších milých francouzských slov. Au revoir tu cocotte! Pojede vlakem nebo autobusem, jen s batohem a špinavým oblekem v igelitce.

Vyrval z kóje ručník, kartáček na zuby, džíny a bílé tričko. K nohám mu odněkud shora spadl batoh divné barvy, na kterém bylo bíle napsáno ŘSD. Nemohl si vzpomenout od koho ho dostal. Taky si všimnul povadlých tchýniných jazyků trčících z levého rohu kóje. Ty veme taky, pro mámu, ta se o ně postará.Vždycky se o kytky dobře starala.V každém pokoji jejího domu muselo být alespoň pět květináčů půčících palem, fialek na misce, benjamínů, fíkusů a jim podobných. Ve sklepě pak vznikala zimní zahrada plná tropických rostlin určených do nového bráchova domu. "Ty dám Milánkovi,ať to tam má pěkny." Říkávala s hlavou nakloněnou mírně do strany. Vždycky, když byla šťastná, nakláněla hlavu na stranu. Teď už to asi nedělá.

Autobusem nejel asi tisíc let. Už zapomněl, jaké to je čekat celý nervózní na zastávce, přestože není kam spěchat, a neustále natahovat krk naproti směru, ze kterého by měl očekávaný autobus přijet. Myslel si, že bude flegmatičtější, že se opře o zadní zeď zastávky, počká až ostatní nastoupí a teprve potom se přišourá k řidiči, řekne: "Do Brna," a vrazí mu stovku. Měl pocit, že se včera svému životu odevzdal, taky volno si vzal, aby byl klid a mír a žádné přebíhání přes ulici před rozjetou tramvají.

Mýlil se. Jakmile se autobus objevil v zatáčce, Kamil naklusal před tabuli jízdního řádu a s usyknutím se otevřivší dveře mu málem daly do huby. Vyběhl ty tři autobusové schody, řekl: "Do Brna, prosím," a řidič na to: „Dvěstě pade.“ No, tak to s očekáváními bývá.

Maskovaný trsem tchýniných jazyků protlačil se do středu autobusu a tam se celý pokřivený usadil. Nevěděl, jak se má uspořádat. Jazyky mezi kolena, batoh sundat a hodit do uličky. „Tady ta ulička musí zůstat prázdná!“ Řve vzápětí řidič, jenž se jistě dobře baví tím, že ve zpětném zrcátku pozoruje Kamilovo pomatené jednání.

Uklidnil se a vše naházel do uličky. A pak z uličky nahoru do regálu pro zavazadla.Květina, složena horizontálně, odsípala do přihrádky trochu hlíny a její povadlé listy se pod tíhou ŘSD batohu staly polámanými. Vedle Kamila sedící slečna se studijním materiálem na klíně se odtáhla blíže k oknu a pohledem začala hypnotizovat dešťové kapky stékající po skleněné tabuli. V těch kapkách se zračil, v každé jeden, nakopírovaný okolní svět obrácený dnem vzhůru. Autobusové nádraží obtočené zpitvořenými skvrnami žlutých a bílých autobusů, nadchody a východy splývající do šedých pásů a hemžící se cestující jako čekající, odjíždějící a navracející se fleky na vlhkém povrchu refýží. Déšť je překvapil a brzy ustal.Kamil se usadil, slečna se uvolnila z křečovitého odtažení, autobus nastartoval, panáčci na pérkách visící na zpětném zrcátku se rozjásali, řidič zabořil své sandály do pedálů hlouběji a v mžiku se vůz protáhl úzkou škvírou starého viaduktu vstříc dalším převráceným světům.

Protřepali se dálnicí.Kamil si chtěl číst a slečna podtrhávat, obé bylo znemožněno panelovou úpravou dálničního povrchu. Řidič poslouchal rádio s českými hity a nikdo se s nikým nebavil. Vše bylo zastřeno zvukem roztrušujícího se autobusu. Myslel zase na pěkné holky z Moravy.

Ta bráchova žena, ta byla pěkná. Jmenovala se Soňa a jednou se s ní opil na zahradě jejich rozestavěného baráku několika sedmičkami bílého.Tenkrát chyběla už jen okna a ta Pepinova elektroinstalace a mohlo se začít hovořit o domku k zařízení. Soňa už škytala a čelo si krabatila dlaní, která jí podpírala hlavu. „Kamilku? Kamilku, já ti něco řeknu. Ty, a tím spíš moje představa o tobě, to je to, co bych chtěla. Milan, to je to, co mám, protože se často podobá tomu, co jsem chtěla dřív.Ale tebe, víš, Kamilku, tebe bych chtěla teď. Víš, že vypadáš jako Horáček, ten od Hapky?“ To nevěděl. Ale chtěl ji taky, přestože o tom nedokázal přemýšlet v tolika časových rovinách. Spali spolu. Jen jednou. Tu noc. Brácha se na srazu gymplu bavil celou tuhle noc s vdanýma, těhotnýma nebo úspěšnýma. A přišel někdy ve tři ráno. Nepoznal to a Soňa Kamila od té doby už nechtěla. Možná byl tím, co chtěla dřív, a celé se jí to tím vínem pomátlo. On  by ji chtěl pořád. Anebo to bylo tou představou. Těžko se ukájet na představách, když už je jasné, jaká je skutečnost.

Když nad tím tak přemýšlí, poslední jeho život před zběsilým úprkem do metropole se odehrával u bráchy v baráku, na zahradě bráchova baráku, s bráchou v baráku a se Soňou u zahradního stolu.

Ten dům stavěli asi tři roky. Jednou nebyly peníze, pak zase nebyly ty správné kachličky nebo zima přišla dřív než bylo v plánu a jaro zase později, taky Pepin umřel, pokrývači to podělali a střecha se pokrývala na podruhé. Po třech letech seděl se Soňou u zahradního stolu a bavil se s ní o tom, jaká bude zahrada, kde budou Soniny růže a Milanův bazén, a že mít malý zeleninový plácek není vůbec špatné, hlavně protože pak „v létě máš tuny rudých rajčat plných chuti a nemusíš jíst ty poloprůhledné supermarketové hnusy,“ jak říkala, "a taky budou všude jahody do pohárů a na marmelády." A on se jí zeptal, jestli se ona vidí jako panička, co zavařuje kompoty a marmelády a dělá dětské zmrzlinové poháry s jahodami a deštníčky. No a ona začala s tou svou pomatenou větou zakončenou jeho připodobněním k Horáčkovi od Hapky. A potom s cizí ženou v cizím pokoji…Na nananana nanananaaa

Ráno pak i s Milanem pili u toho stejného stolu kafe a přemýšleli, kdo udělá ty rozvody za Pepina.

Na stavbě, všichni oblečeni do modrých monterek, téměř denně kmitali jako mravenci za svítání. Soňa nosila odepnutý lacl a Milan zase připnutý a Kamil neměl lacl žádný, navíc šňůrka stahující jeho monterkové kalhoty v pase byla poněkud ztrouchnivělá a tak mu kalhoty neustále sjížděly pod pas a ještě níž. „Kurva, Kamile, řekni mamě, ať ti s tim něco udělá, dyť takhle se nedá dělat.“Rozčiloval se Milan, když Kamil držel trám jednou rukou a druhou svíral kalhoty ve vytahaném pase. Máma s tátou bydleli hned vedle stavby a Kamil si platil podnájem v centru. Už tenkrát tíhnul k trochu jinému rytmu.

Dny se tenkrát skládaly jako obrázky komiksu do pásů nad sebou, s bublinami u úst se odpočítavaly jen ve výkřicích hlavních postav.

„Chlapcii, oběd!“

„Kamile, přitáhni!“

„Bacha!“

„Do hajzlu!“

„Kamilku?“

„Soňo, uhni!“

„Co je Kamilku?!“

„Milane?!“

Zvonařka.Cililink. Autobusové nádraží, jehož střecha vyvolává klaustrofobické záchvaty. Chtěl se promáčknout následným nákupním centrem na nádraží vlakové. Ale pak se na to vykašlal. A zůstal tam,kde byl. V úkrytu před masami a jihomoravským ostrým sluncem. O pár jízdních řádů dál našel ten správný ostrůvek.Posadil se na odpornou lavičku a čekal a čekal a čekal. Lidé přicházeli a nosy slídili v tabulkách odjezdů a příjezdů, někteří zůstávali a s ušima ucpanýma peckami přehrávačů nervózně podupávali, snad do rytmu.Občas se někdo z nich otočil Kamilovým směrem, setkal se s jeho pohledem a pak dělal, že se dívá za něj a dramaticky při tom mhouřil oči, častěji však pohledy cestujících sklouznuly na polomrtvé tchýniny jazyky. A obočí poskakovala podle povahy dotyčného výš nebo níž. Ti, kteří nenašli hledané spoje, s děsem, vztekem či klidem v očích přecházeli k tabulkám dalším.

Přišla taky Kamilova učitelka ze střední školy. Starší než kdy dřív, pořád ve stejném rudém sáčku, brýle zavěšené na kuličkovém řetízku, igelitky s nákupy u kolen. Postavila se vzpřímeně, stejně jako když mu před dvaceti lety vyprávěla o druhé světové válce a českém odboji. Už je asi vážně blízko. Žaludek se mu sevřel, srazil se do seschlé švestky. Otočila se na něj, nepoznala ho: „ Pane, máte otevřený ruksak, ať vás někdo neokrade.“ „ Ehm. Ano. Děkuji vám.“ Jen se usmála a otočila se zpátky a s přimhouřenýma očima se zahleděla do směru, ze kterého měl přijet její autobus. Připadala mu mnohem lepší než tenkrát, když ho plísnila za to, že nezná jméno ani jednoho říšského protektora. Batoh zapnout nešel, zip zůstával stejně rozšklebený, ať se jezdcem šoupalo nahoru, ať dolů. Hm…

Autobus přijel asi včas, lidé vypadali spokojeně. Tentokrát Kamil zůstal vzadu, sedíce na odporné lavičce. Čekající se seřadili a hlásili: „ Brodek.“ „Rousínov.“ „Vyškov.“ „Brodek.“ „Dobrochov.“ „Pustiměř.“ „ Prostějov.“ „Prostějov.“ „Prostějov.“ Když došla řada na Kamila, přišoural se a řekl: „Prostějov, prosím.“ Autobus byl nacpaný až po střechu. Lidé stáli namačkáni v uličce a batohy či igelitky měli narvané mezi nohama. A on s květináčem obklopeným povadlými listy, igelitkou neforemně visící, batohem rozevřeným jako aktovka pospíchajícího prvňáčka byl vetřelcem na hučící palubě hanáckého expresu.

Ti lidé mluvili a mluvili. O tom, jakou nemocí, který z nich trpí, a co dělá dcera, co syn, že kámoška má syndrom vyhoření,že se s tím nedá nic dělat, že si to musí vyřešit sama, kde byli na dovolené, kam ještě pojedou, co koupili, kde jsou slevy,kdo umřel, kdo ještě ne, kolik je hodin,v kolik tam budou, co bude na večeři, co bylo na večeři včera, jak se to vaří, kde to četli, proč,jak, kdo, kde, s kým, za kolik... Horko stoupající z jejich úst zaplňovalo interiér autobusu a Kamil byl ospalý.

Ve Vyškově si sednul. Uvolnila se dvě místa a on se i se všemi svými pseudozavazadly namáčknul k oknu.Korpulentní starší dáma vedle něj trčela do uličky. "No, a pak tam dáš trochu té smetany a nějaký to koření a vrazíš to do tróby...," pokračovala nerušeně ve svém hovoru se stejně vypdající ženou trčící do uličky z opačné strany. A horko ho obklopovalo.

"Kamilku?" Stál polonahý uprostřed nezařízené místnosti, do jejíhož okna někdo volal. "Kamilku?" Byla to máma. "Co je?" "Kde je Jiříček?" "V Chomutově, mami, v Chomutově." "Už?" "A kde je Milánek?"  To nevěděl. Odvrátil zrak od okna a na rameni ucítil něčí ruku. "Soňo, kde je Milan?" Soňa trhnutím sundala ruku z jeho ramene. Ramínko od podprsenky jí sklouzlo po paži dolů a potom se jí obličej zkřivil do klaunovského úsměvu ženy z metra. Běžel zpátky k oknu, ale místo něj narazil jen na vybouranou díru. "Mami?" Trhnutím se vzbudil a hlavou vrazil do navlhlé okenní tabule drnčícího autobusu.

Paní teď mluvila o Hodech. "No, a na Hody to dělám kačenu, pani, se zelim, červenym, to byste viděla."

Na konci Kamilova komiksového pásu byly taky Hody. Slavnosti s holkama v krojích a stánky s nesmyslným zbožím rozprostřenými po náměstí. V těch dnech se lidé přejídali kačenou nebo husou, tureckým medem, cukrovou vatou, páchnoucí klobásou a zapíjeli to burčákem.

Ten rok bylo na hody moc horko a holky v krojích měly zarudlé, opocené obličeje. I na stavění baráku bylo moc horko.Tetelící se vzduch rozklížil každý obzor v třesoucí se nejistotu a štěrk navezený přes půl zahrady pálil.

"Oline, tož nechéte teho!" křikla máma odevzdaným hlasem pokaždé, když se se Oldřich nenápadně otřel o její zadnici obepnutou květovanými šaty jejího mládí.

"Tož to pardon, milostivá!" Zahulákal na to pokaždé on a odebral ji z rukou vychlazená piva nebo džbán ledového burčáku. "To nám na ty hody peče, co říkate, madam? Co?" "Jen ať peče Olinku, jen ať peče. Jen se mi tu hoši nezhuntujte." Milan ani neslyšel. Vytrvale přeměřoval vybourané díry na okna, přičemž doprostřed jejich rozhovoru zařval: "Kurva, Kamile, to tam nepude!" " Tak to zkusíme." Soňa v obligátních monterkách a jen v podprsence připravovala první záhony pro svoje růže a záda měla hnědá jako tekoucí čokoláda. " Soničko, pojď se mnó na stánky, než tam budou všeci." "Nepůjdu, paní Hauzová, kdo by dohlížel na ty naše chlapy." "A já bych šel. Než to ti dva tam ,vykutijó´, budem zpátky. ,Kópim´ vám perníkovy srdce, milostivá." Pitvořil se Olin. "Tak já se jdu převléct. Olinku, vy byste se měl taky trochu zkulturnit. No?" Když máma chtěla pořádek, zřídila ho a nikdy při tom nekřičela.

Za čtyřicet tři minut po jejich odchodu byl Milan mrtvý, Kamil na kolenou a Soňa strnulá v němém výkřiku.

„Prosím vás, už bude Prostějov?“ To popojíždění od vesnice k vesnici se mu zdálo neúměrně dlouhé. „ Jo jo, už bude, za chvilu.“ Odbyla ho ta starší dáma,co neustále mluvila o jídle, a už se nadechovala k líčení přípravy dalšího pokrmu, když ji Kamil zarazil: „ Víte, jedu k našim. Už jsem tam dlouho nebyl. Tak se mi zdá, že ta cesta trvá moc dlouho.“ Najednou měl potřebu se svěřovat. Jako by ho ta neumlčitelná nálada všech okolo nakazila. Ta vedle něj sedící dáma se na něho tázavě podívala. Jako by nerozuměla tomu, co říká. Asi měl spíš mluvit o tom, jak mu máma uvaří slepicu na paprice, s knedlou a ve smetaně. „ Dovolte. Já si přesednu. Pustím vás k oknu, já bych se pak určitě včas nevymotal.“ Kde se v něm vzala všechna ta panika?

Paní stále nechápala, a to ani poté, co se pokusil přes ni protlačit svou pokojovou rostlinu, igelitku a pak i sebe.

„To máte ještě brzo! Teď je teprve Brodek…“ zakřičel kdosi z uličky, ale Kamil trval na svém. On se radši přemístí. A rovnou ke dveřím. „Já jedu k našim,víte?“

Zbytek cesty se táhl jako utrpení mučeného.

Autobus s oddychnutím konečně zastavil v Prostějově. Přes město proplouvaly chomáče odkvétajících topolů. Chodníky sálaly tři dny trvajícím vedrem. Kamil vystoupil a okamžitě se ještě víc zpotil. Nádraží bylo liduprázdné a z autobusu vystoupili pouze tři. On, jeho učitelka dějepisu a student s krosnou polepenou letištními štítky. Podpatky učitelky v rudém okamžitě odklapaly k nedaleko parkujícímu autobusu městské hromadné dopravy a studentova krosna se odkymácela krokem vandráka do centra. Kamil nevěděl, kterým směrem se vydat. Domů se mu najednou zase nechtělo. Strašně rád by se však setkal se Soňou. Jen tak by se potakli uprostřed náměstí a Soňa tlačící kočárek, krásnější a pevnější, než jakou ji kdy znal, by na něj nevěřícně ale potěšeně zírala: " Kamilku? Co tu děláš?" A potom by zašli na kafe.

A tak se toho parného odpoledne nakonec  vydal za studentem směrem k náměstí. V tu stejnou chvíli za náměstím, parkem a třemi supermarkety jeho matka dovařila slepici na paprice a vkládala ji do mírně vyhřáté trouby. " Aby to měl Kamilek teplé, až dneska přijede." Byla si stoprocentně jistá svou mateřskou intuicí. Pevně věřila, že se Kamil ten den doma objeví. Potom její pohled sklouznul na nedostavěný dům za zahradou a prsty jí zůstaly položeny na regulačním knoflíku trouby o něco déle.

Prior roztažený přes půlku náměstí jako ožralý chlap, jen další ze zbytků postkomunistické kocoviny, otevíral svou rudou hubu a zval ho dovnitř. Sonina směna vždycky končila v šest.Bylo půl. Když ani po půlhodinovém bloumání po vyprázdněném náměstí, Soňu nepotkal, vydal se ji hledat. Máma, která mu pokaždé vyprávěla o "chudince Soničce", aniž to od ní jakkoli vyžadoval, ho kdysi informovala o tom, že "Sonička" si našla novou práci. "Už nemusí, chudinka, dřít od pěti v OP za pár korun, prodává teď v obchodě se spodním prádlem v Prioru." A to byla v očích jeho mámy jakási práce.

Stála tam. Krásnější a pevnější, než jakou ji kdy znal, a s rukama nad hlavou rovnala krabičky silonek do nejvyšších pater plechového regálu. Vlasy ustřižené a obarvené ji hladily zátylek a pod obepnutým žlutým tričkem se jí rýsovala hladká podprsenka. Když ji vyrušila zákaznice, pomalu a klidně se otočila a z šuplíků skrytých pod pultem vytahovala různé druhy požadovaného zboží,klábosíc o lykře a elastanu, krajkovém prádle a sušičce, o boxerkách a trenýrkách a o utahaných, líných, nevrlých manželích. Ženy od jejího pultu odcházely spokojené a rozzářené. Kupovaly zde zboží pro sebe a za odměnu a za punčocháče svobodně utrácely mnohem víc peněz, než by kterýkoli muž dokázal u zboží tak krátkodobé trvanlivosti pochopit. Kamil skryt za levnou knihou sledoval z bezpečí knihkupectví tento neustále se opakující rituál a jeho strach vstoupit na ten ostrůvek ženskosti a dát se napospas ironickým nebo zkoumavým pohledům jeho domorodkyň rostl.

Vzpomněl si na jejich poslední rozhovor. Odehrál na vlakovém nádraží za hřmotu rekonstruující zbíječky. Tlampač řval něco o tom, že by se nemělo vstupovat do kolejiště, dokud vlak nezastaví, a Soňa zašeptala: " Myslela jsem, že jsme tým, ale ty jsi sráč." Možná neměl odjet, chtělo se mu však prchnout. A tak vběhl do kolejiště zatímco vlak přijížděl.

Odložil knihu zpátky do police, kývl prodavači na pozdrav, a jako by odtrhl jedním prudkým pohybem léta nalepenou náplast, vyhrkl: "Ahoj! Soňo..." Podívala se na Kamila a on se změnil v punčochu. Natahovala ho a roztahovala, navlékala na ruku k předloktí a zkoumala jeho trhliny. Nakonec se podívala proti světlu."Kamile?" pronesla nespokojeně, jako by říkala. " Ten materiál se mi nelíbí, mám radši lykru. Nemáte něco s lykrou?" " Ahoj. Vypadáš jinak." "No, ty taky vypadáš jinak."

Konverzace se stočila na to proč tu je, odkud přijel, na rozvody jich obou. Přerušována nekonečnými pomlkami v hovoru, které vyzývaly oba účastníky k vzájemnému souboji v navrhování nových konverzačních témat,vlekla se jako špatně upletená šála. Soňa se vlastně žádného souboje v přerušování odmlčení účastnit nechtěla. Kamil ji vůbec ale vůbec nezajímal.

Přemluvil ji, aby s ním šla po práci na kafe, a zbytek její směny strávil zase za obálkou toho nejlevnějšího braku.

Milanova smrt, umocněna Kamilovým odchodem z města a nikdy nedokončenou elektroinstalací v rozestavěném domě, vyšuměla. Jen několik černých děr zejících ze stavby místo oken připomínalo to staré a bránilo proniknout novému. A potom ten Sonin pohled, její tón hlasu, její účes, to byla Kamilova vina, která ho pokrývala jako tlustá deka uprostřed parné noci.Odešel z města, kterého v nekonečných spirálách svých chodníků stahovalo stále dolů, tam do hloubky,do jedné ulice, k jednomu domu, k jedné chybě, do útrob jeho svědomí, k neodpáratelné vině. Tak jako vodní vír potápějící se lodi pohlcuje z paluby prchajícího pasažéra držícího se poslední trosky, tak toto město polykalo Kamila. Byl natahován jeho proudem pokoušejíc se hlavu udržet nad hladinou, zatímco nohy byly dávno staženy až ke dnu.

Vrátit se zpátky domů bylo logickým vyústěním, nejprostším důsledkem odchodu.Ale vrátit se k Soně a vést s ní deset let zatuchlé řeči bylo nedopatřením, nesmyslem, zbytečností, Kamilovou zbabělostí. Zničil vše, co chtěla, ať dřív nebo později nebo teď a byl sprostým pachatelem vracejícím se na místo činu i v jejích očích však chtěl být ztraceným synem hledajícím v rodném městě útočiště. Zdálo se, že neměl šanci.

"Takže tys přijel domů. A co že ses obtěžoval, nebojíš se, že to moc zatíží tvoje srdce nebo city?" Bál se, ale neodpověděl, raději si usrknul vařící kávy a spálil si horní ret i jazyk. "Přijel jsem za mámou, ta kytka je pro ni..." Lhal.Z té kytky zbyla jen ubohost v podobě polámaných listů a sypající se hlíny. "Aha, a proč jsi šel teda za mnou?" "Chtěl jsem se s tebou potkat..." " A jak v Praze?"

Když Kamil odjel do Prahy, znal tam pouze Oldřicha, starého přítele rodiny a věčného obdivovatele zadnice Kamilovy matky. Oldřich byl starý mládenec, co vždy páchl cigaretami a pivem. Dělal ve skladištích štěrku v holešovickém přístavu. Kamil se přes všechny možné pozice nakonec k práci ve starém přístavu také dostal. Nucen svou ženou  ex-ženou k lepším výdělkům a velkým ambicím stal se z úředníka podnikatelem a pronajal si několik metrů  čtverčných skladiště v holešovických hangárech. Tam trávil většinu času a za Oldřichem chodil mluvit o mámě, Soně a mrtvém Milanovi. Jména, činy a události neustále kombinoval a vracel je tak zpět do reality. Bylo příliš jednoduché zbavit se jich vírou ve snění a halucinace. Oldřich jako nepřítomný svědek zářijové události byl chápavým posluchačem a měl vždycky dost cigaret a piva.

Kamil byl ve svých očích srab, krysa prchající z potápějící se lodi. Rád by našel sílu a ten podělanej dům dostavěl. Rád by stloukl ze dřeva pergolu, po které by se mohly plazit Soniny růže. Roli svého bratra nebyl však schopen přijmout. Raději se stylizoval do pozice viníka, vraha z nedbalosti a s rozpřaženýma rukama čekal na odpuštění.Pohled na haldy holešovických štěrkoven mu připomínal Milanovo tělo ležící na rozpálené hromadě štěrku před nedostavěným domem a Sonina ramena, zbledlá, a stažená do ubohého zhroucení.

Holešovický přístav se svými hordami byl oltářem Milanovy smrti a Kamil tam nechodil pracovat, modlil se tam  za vlastní vysvobození.

Soňa si byla vědoma svého pokrytectví, vinila Kamila z toho, že zbaběle prchnul, přesto to jediné, co tenkrát na peróně chtěla a ta skučící zbíječka jí to nedovolila vyslovit,bylo, aby ji Kamil vzal s sebou. Ale ona zůstala, aby na truc dostavěla dům, ona sama, žena mezi zbabělými muži. Nakonec však nikdy elektrikáři, instalatérovi či zedníkům nezavolala a na dům chodila jen dlouze civět. V jejích myšlenkách byl hotov. Rudá střecha zářila více než ostatní a na terase se slunečník kýval ve větru. Děti skákaly do bazénu šipky a Milan se v prvním patře na modrém gauči válel u televize.

A potom si jednou koupila byt v sídlištním paneláku, vyspala se se svým šéfem, vyházela staré oblečení a tím odstřihla svůj starý život od toho nového. Jen Milanova matka ji ze začátku bodala do srdce svými telefonáty. Postupně však i ona přestávala být pro Soňu tchýní a stala se starou známou.

Kamil Soňu svým příjezdem rozladil.Jako by chtěl naladit něco, co Soňa už dávno přeladila.

Nakonec Soňa usoudila, že vlastně tak úplně nemá právo být na Kamila zlá. Jeho přítomností se vztek vypařil a zbyla jen nervozita. Rozloučily se v dobrém po dvou kávách a třech čajích. Dvě deci bílýho se žádný z nich objednat neodvážil.

Krčil se na posteli svého dětství a nohy mu visely přes pelest. Myslel na Soňu a třásl se zimou. Žaludek nacpaný teplou slepicí na paprice a šesti knedlíky škemral, že chce ještě. A máma stále klepala." A Kamilku nechceš kafíčko?  A Kamilku nechceš se projít po městě? Ty kalhoty budou za chvilku suchý.A Kamilku co kluci ze školy? Nechceš s nima i s Jiříčkem někam zajít?" Nechtěl. Nechtělo se mu vůbec nic. Nechtělo se mu chodit ani ležet, stát ani klečet, číst, zírat, pít ani jíst. Dokonce se nedokázal ani tvářit. Z jeho obličeje se stal beztvarý předmět nalepený na čísi hlavě. Bezvýrazným zůstal až do noci. Stíny na stěnách pokoje se změnily v celistvý povlak přetažený přes plakáty hrdinů a snů Kamilovy puberty a do pokoje pronikalo jen oranžové světlo pouličního osvětlení, které občas rozrazil jasný paprsek reflektoru projíždějícího auta. Kamilův žaludek se sevřel zpátky do scvrklé nervozity, která měla nejasnou příčinu. Kamil pocítil neklid. Jeho chodidla jako by chtěla vstát a zabořit se do zchátralého koberce, jeho dlaně jako by toužily dotknout se naškrobené záclony a odhrnout ji, jeho oči musely vidět ten dům, tu trosku, ten pomník jejich bývalých životů. Kamil však nechtěl. K čemu? Co by tím zachránil? Komu by tím co dokázal? Koho by to dojalo?

Na zdi nad jeho postelí se objevila silueta, chvíli se přesouvala zleva doprava a zprava doleva až se nakonec usadila v samém středu a překryla tak plakát jachty plující Atlantikem.

Kamilův obličej získal zpět svou identitu a s vráskou mezi očima se obrátil k oknu naproti postele. Noční vánek jemně pohyboval vlnící se záclonou.Kamil vstal a vyhlédl z okna.

Před Milanovým domem na hromadě chladného štěrku seděla Soňa. Její tvář, matně lemována oranžovým světlem nočních lamp, visela nad jejím tělem bez hnutí. Vše ostatní rozpilo se do inkoustové skvrny jejich příběhu a pohupovalo se nad Kamilovou hlavou jako slina nad obličejem šikanovaného. Nevyhnutelnost rozhodnutí a potřeba radikálního řezu trčely nad tím vším jako bodající vykřičníky. A Soně začala z koutku úst téct krev a ruce měla pokřivené pod svým tělem. A najednou ležela, nohy roztažené a už nebyla Soňou byla Milanem a krev protékala kamínky štěrku až na hlínu.

"Kamilku?“

„Soňo, uhni!“

„Co je Kamilku?!“

„Milane?!“

Tak jo, tak jo, tak jo.." Tak jo!!!" Křikl Kamil do noci a rozštěkal tak všechny labradory v okolí. Vrátil se do postele a do rána civěl do stropu.

Snídal a máma, jestli s nima pojede na "hóby", ať vidí zase trochu té přírody, že mu to udělá dobře, vyčistí mu to hlavu. Jeho hlava jako by byla prolita Savem, nemohla být čistší a smradlavější. "Tak se aspoň projdi po městě, podíváš se, co se změnilo, potkáš nějaký ty známý." Kamil žvýkal a nepolykal. "Dobře, dobře...tak my s tatínkem jedem, oběd bude až v jednu, bude kýta se zelím." Bylo teprve půl šesté a auta ze sousedních garáží se rozjížděla do všech stran. V paneláku naproti lidé tahali nahoru žaluzie a ptáci v lesoparku valili sborem.

V sedm Kamil zavolal Romanovi, spolužákovi z gymplu.

" No ty vole?! Jak se...jojo ještě mám." Co že potřebuješ?" "Dobře, dobře..." "Počky, to nende jen tak ,z hodiny na hodinu, potřebuješ povolení a tak." " Aha." " No, ten tvůj otec,ty jo, tichá voda břehy mele." "To by šlo."" Ale, Kamile, nejdřív v pátek, a to že seš kamoš." " Co Soňa?" " Ok. Tak v pátek,ty papíry dones  co nejdřív. "Tak v deset. A u vás v baráku, ať radši nikdo není." "Měj se, Kamile, pak zajdem na pivo."

V deset zavolal Soně, ano měl její telefonní číslo, a pozval ji na dvě deci na zahrádku secesního domu. Řekla:"Ještě nevím." A pak napsala zprávu, že tedy ano.

Ve dvanáct volala máma, že už jedou. Telefon ovládala výborně.

Kamil schoval mobil do kapsy a prošel sklěněnými balkonovými dveřmi do zahrady. Tátova švestka se měla k světu a kolem jezírka voněly levandule. Kamilovy kalhoty suché a čisté nutil vítr mlátit sama sebe na prádelní šnůře natažené mezi lískami. Sedl si na otcem zkonstruuovanou houpačku, ruce složil v týl a koukal na sousedku, jak koupe psa na balkoně v prvním patře řadovky číslo 14, a na Milana, jak se válí u televize v prvním patře řadovky číslo 16.

Usnul s mouchou na víčku a probudil ho až jeho otec sekajíci na špalku velká polena na menší. " Tak co, Kamile? Kdy zajedem, co? Na amury." "Budu potřebovat nějaký papíry, táto." "Mhm. Dobře, to je dobře, myslím. Co v pátek, Kamile, jak vyjde slunko, to je nejlepší."Do středy bych je potřeboval.V pátek ne, tati, v pátek ne." "Mhm. Dobře. Tak mi pudem s mamou na Lipovou na houby. Dobře, Kamilku, dobře."

Soně to slušelo. Vítr ji neustále nutil odhrnovat si vlasy z čela a po pár decích vína byla téměř taková jako dřív. "Vy jste si nebyli vůbec podobní, Kamile, ale vůbec." No, co na to měl říct. Napil se. Byla skoro půlnoc. "Já jsem tě včera viděl jak zíráš na ten podělanej barák, ale s tím bude brzo konec," chtěl říct, ale nakonec řekl jen: "Já jsem tě včera rád slyšel," a mezi "včera" a "rád" udělal nepřirozenou pauzu. Podívala se na něj samozřejmě zmateně. "Mhm." A pak pár blablabla sem  a pár blablabla tam. O Milanovi a domu se mluvilo jen jaksi mezi řádky a kolem druhé ráno už z toho bylo spíš rande. Opilí odvrávorali k Soně. V parku budili spící kachny a závodili v běhu kolem hvězdárny, a na sídlišti byl jediný zvuk tvořen Soniným smíchem. Jako by nic předešlého nebylo. Jako by se zrodily dvě nové osoby bez minulosti a zkušeností, prosté a radující se z čehokoli.

Soňa se pak kolem páté ráno na své matraci pro dva uprotřed ložnice rozbrečela a Kamil sedící v křesle před ní se jen díval. Říct "promiň" mu přišlo směšné. Už jednou brečící Soně podobným tónem "promiň" řekl. Milanův obličej zrovna překrylo prostěradlo a Kamil ji před dveřmi Milanova baráku chytil za ruku a řekl: “Promiň, Soňo, promiň.” Rozesmála se hysterickým smíchem bláznů a potom se její obličej zkřivil.

"Jsme oba směšní Kamile,nic nefunguje tak, jak by mělo, a my se tváříme jak dva blázni, jako dva klauni hrajeme divadýlko o tom, že všechno funguje, jak má, a že život jde dál a že tak to bývá. Nic z toho, co děláme, nemyslíme vážně, a všechno to naše snažení a předělávání a stavění a bourání je k ničemu.Protože ty základy, Kamile, ty základy jsou hluboký. A ty nezbouráš a nepřestavíš, na ty musíš s bagrem. A já teda žádnej bagr nemám. Ty snad máš, Kamile? No tak máš?" Téměř na něj křičela a z opilosti v ní nezbylo nic. Pak se spolu podruhé vyspali. Protože nikdo nic nemyslel vážně…

Doma ho máma krmila z bílého prostírání a neustále na něj mluvila v těch nekonečně se propojujících smyčkách zdrobnělin.Každé ráno jezdil s tátou na ryby na Plumlov a odpoledne dospával ve vlnícím se parnu na zahradní houpačce. Pak přišel otec s vychlazeným pivem a škvarkama, uzeným nebo klobásou a mluvil o tom, co ulovili a co ještě uloví, a pak mlčel a tak mlčeli oba a houpačka se decentně pohupovala. V noci pak z úzké postele sledoval Soňu sedící na štěrku a její obličej zůstával zavěšený v oranžové záři lamp.

A život se zase stával komiksem. Bubliny u úst však popraskaly a tak ubíhal v tichu jako pás reklam na zdech kolem eskalátorů, kde se plakát tuňáka střídá s plakátem posledního Havlova dramatu:

V posteli se Soňou a ona se tulí. U snídaně s čajem se sirupem v ruce a mámou sedící naproti a ona naklání hlavu. Na přehradě s tátou a amury mrskajícími se v kýblu a on si brouká. Na srazu gymplu v hospodě a s nikým si nerozumí. V parku s Jirkovýma dětma. Se Soňou v posteli. Na houpačce. U Milanova hrobu. U večeře.

Před nedostavěným domem. Pod buldozerem. Venku.

V prostoru obklopen vzduchem dýhajícím minulostí zdí a děr místo oken a nikdy nedokončených elktrorozvodů a podupaných růží. V pátek.

S Romanem na pivě, s mámou, s tátou, s bráchou, se Soňou, bez Milana... "Kamilku?"