Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Fragment první osoby

12. 08. 2009
4
19
4072
Autor
jsk

„Já nejsem sova, Harry.“  Joanne Rowling

                Asi by se po tom všem hodil nějaký přijatelný úvod. Asi bych se vám měl představit nebo aspoň ukázat v celé své kráse. Jenže nic z toho se sem nevejde. Proto myslím, že teď by bylo velmi vhodné Vám povědět tu část, kdy jsem se vrátil na chvíli do Labutí osady. Snad si to ještě pamatuju, tak jak se to doopravdy stalo. Jo a jmenuju se Sebastian. Teda oprava, řikejte mi Sebastian.

                Vystoupil jsem z vlaku a nasál ten zatuchlej středověkej vzduch. Byl jsem zpátky ze Stověžaté ve městě,  které se zaseklo někde v tom období, kdy lidi ještě pořád choděj do čajoven a přijde jim to príma. Se Sárou jsem měl sraz až za dvě hodiny, tak jsem tak nějak přemejšlel, co budu do tý doby dělat. Samosebou, že tu mám spoustu oblíbenejch míst, kde jsem strávil spoustu fajn času, ale bál  sem se tam jít kouknout, protože myslim, že by mě to možná asi utrhlo srdce nebo něco podobnýho. Nakonec jsem se nerozhodl nijak a skončil jsem na náměstí, kde jsem si opřenej o nějakou stupidní kašnu četl. Myslim, že sem si četl Henryho Millera, protože mě to dost bavilo. Bavilo mě to vlastně tak, že sem byl dost naštvanej, když si kě mě přisedla jedna stará známá. Teda ona je taková, že bych byl naštvanej, i kdybych si četl Kinga nebo něco takovýho blbýho. Ona je dost rybí vám povim. Takovej ten typ holky, co když se jí zeptáte, jestli má radší jaro nebo podzim, tak vám řekne léto a přijde jí to príma. Vůbec měla o sobě dost jiný mínění než by se slušelo. Jedinej důvod, proč sem jí okamžitě neposlal pryč, byl její kabátel –ty jo, ona měla  moc hezkej kabátek, zelenej, což bylo tak hezky stylový, že sem ani moc nevěřil, že ještě pořád žije tady. Možná, že ten kabátek taky přijel jen na náštěvu; vypadal, že je dejmetomu z Karlína. No nic, hele ani vám nebudu říkat, co mi vyprávěla – ne, že by to bylo sprostý, ale bylo to hrozně stupidní – asi jako pouštět v zájezdním autobuse Pelíšky nebo Účastníky zájezdu nebo tak nějak. Prostě se mi z ní málem zamotala hlava. Pak jsem se jí z ničehonic zeptal, jestli by nechtěla občas jezdit za mnou a bejt moje dejmetomu milenka. Samozřejmě, normální to nebylo. Ale v tu chvíli jsem měl dojem, že zítra přivítáme meteroit, takže se dneska může všechno, co je fajn. Jenže ona o meteroitu neměla ani páru, strašně se rozčílila a přitom.. .no nic, to je jedno.. .dost naštvaně odešla, ani se neohlídla, což mě trochu mrzelo. Možná proto sem začal doufat, že odešla napořád. Dokonce když přecházela opodál silnici, trochu –ale jen ve slušný míře- jsem doufal, že se odněkud přižene náklaďák a ukončí její trápení. Jenže tyhle věci se tady prostě nestávaj sakra. Navíc by mi bylo líto toho kabátku. Byl prímovej. Pořád na něj myslim, viď.

Čekal jsem na ní v takový venkovní restauraci u kostela, což byla dost blbá náhoda. Dal sem si láhev vína a řeckej salát. Bylo hrozný vedro a lidi na mě koukali dost divně. Myslim, že to bylo tim, že sem měl takovou hezkou světlou šátkošálu a černou vestičku. Nějakej cože-člověk s pivem na mě něco křičel, ale já ho popravdě moc neposlouchal – on mě totiž špinavý trenky, sandále a bílý tílko a já sem tak nějak bytostně přesvědčenej, že tyhle lidi poslouchat je naprostá ztráta času. Tim neřikám, že nejsem jakoby humanista, jen tyhle pololidi nějak moc neuznávám. Když přišla, tak to tak nějak chvilku vypadalo, že z ničeho nic nebude, protože sem nemohl vůbec dejchat. Ještě, že sem stihl  vypít skoro půlku toho vína. Celou dobu, co sme si vyprávěli, sem si zakazoval koukat na to, co si dala k pití, protože sem tušil, že si dala nějaký pivo, i když věděla, že mě fyzicky bolí, když chytrá holka pije pivo. Víte, to já bych si pak musel zapálit a ona by mi to vrátila tim, že by začala o nějakym strašně dobrym filmu řikat, jak je nudnej a blbej a takhle by to asi bylo do nekonečna jak stupidní tenisovej zápas. Když s někym dlouho žijete, znáte moc dobře jeho slabiny. Teda já si toho všímám hlavně – možná, že i vy a všichni ostatní. Upřímně doufám, že snad ne.

Nechápu, jak můžeš žít v tom hnusným městě.

Já bych se tady asi udusil, víš. Mě by fyzicky bolelo žít ve městě, kde si lidi ráno čtou Stmívání, k obědu si daj svíčkovou, odpoledne zajdou do čajovny a daj si dračí koule nebo podobnou hašišárnu a večer jedou kalit na mácháč. Navíc mi hrozně vadí, že tady nejezděj obrněný německý lokomotivy a splačený náklaďáci, který by zabíjeli hloupý holky. A vlastně i to, že tady neřádí seriovej vrah, kterej by zabíjel na základě vkusu – V osmnácti čteš Harryho?! Bum! Neznáš Pollocka? Bum! A tak no.

Hele, nech toho, dobře víš, jak mi svíčková chutná.

Ježiš, o to nejde. Mně taky chutná, ale ono hlavně jde o to nejíst jídlo jen kvůli chuti.

Bla bla bla. Mluv k věci, Seby.

Ona je tedy dost chytrá, ale občas to bravůrně skrejvá.

Asi takhle, vysvětlím ti to, ale budeš muset zapojít všechny svoje buňky představivosti.

Hej, neštvi.

Ono to je vlastně hrozně průhledný.

No mně to je jasný.

Já jen, že než jsem tě potkal, tak jsem znal jednu slečnu, která se mnou chtěla hrát tu hru, jak jeden stojí za tím druhým a ten druhej jakože padá a ten první ho chytí.

Jak jako?

No prostě stojíš a zakloníš se a začneš padat dozadu, ale nerosekáš se, páč tě ten druhej chytí. Ono to myslim bylo v několika filmech. No a prostě já si nejdřív řikal, že to hrát nebudu, že mě nechytí, ale ona pořád prosila a tak, tak sme to hráli a samozřejmě mě nechytila, ale ne, že bych byl nějakej těžkej,ona ještě uhla a jak sem tam ležel, přizabitej, tak se na mě koukla a řekla „co děláš, vole? Snad sis nemyslel, že tě budu chytat.“ Což možná je tak nějak smysl tý hry – nachytat důvěřivýho blbečka. A tak sem tam ležel dost dlouho – deprimovanej a polámanej.

Kde jako?

No prostě tam. Představivost.. .Snaž se, věřim ti.. .A pak si přišla ty a řeklas „ahoj poď hrát jednu príma hru“ a chtěla si hrát to samý a já povídám „hele ne, mám s tím blbý zkušenosti, nechytíš mě a budeš se mi ještě smát a tak viď“ a moc dobře si pamatuju, jak si řekla, že to sou jen kecy a „slibuju, že tě chytnu, musíš mi věřit.“ Ale ono to dopadlo tak, že .. .

Začal sem bejt hrozně napěst sentimentální, toho ste si snad všimli. Jenže Sára mě to ani trochu nenechala doříct, protože jí to asi tak nějak došlo. Teda ono by to došlo každýmu, upřímně řečeno. Tak mi řekla jen „Aha, tak to já nechci slyšet, jak to dopadlo. Musím jít, nemám čas. Čau.“ A tak nějak zase odešla, jenže tentokrát sem si ani trochu nepřál, aby jí cokoliv srazilo. Spíš tak nějak naopak. Najednou mi zase bylo dost smutno. Bolelo mě bříško a motala se mi hlava. Možná jsem i něco rozbil, je to možný. Chtěl sem se zabít, nechat se ubít tučnákem nebo tak. Bylo mi dokonce tak smutno, že sem musel napsat jedný bláznivý holce. Jako, ta noc byla moc príma, néžene. Jenže jak jsem se ráno vzbudil a koukal na ní, jak spí jen v kalhotkách, bylo mi zase dost smutno, ale teda vlastně trochu jinak. Především mi bylo smutno z toho, jak sem si uvědomil, že prostě některý holky sou určený k tomu, aby za ně člověk šel do války a některý k tomu, aby jen utišovaly bolest po tom, co se vrátite z tý blbý války a vaše vytoužená nebeská vás pošle do háje a ještě se vám vysměje, že ste tak blbý, že kvůli ní se málem necháte zabít. Ale mě nějak nebolelo to, že to nemůžu změnit, ale že těch utěšovacích holek je míň, než bych si přál.

                Dopoledne jsem se vracel vlakem domů. Cestou jsem přemejšlet o tom, jestli nemám svoje předky z Maconda, protože to by tak nějak potom všechno dávalo smysl, hlavně ta blbá samota. Vtomhle rádobyhlubokym dumání si ke mně sedl pán s dlouhými světlými vlasy. Modlil sem se, ať je němej nebo nesmělej, protože se strašně nerad bavim s cizejma lidma. Navíc ve vlaku, navíc s těma, co maj dlouhý světlovlasý vlasy. Fakt sem si moc přál, aby mě nechal bejt, aby mě nechal umřít bez jeho sebemenšího zásahu do mýho blbýho života. Jenže on si to představoval obráceně. Začal na mě mluvit a já sem moc velkej srab na to, abych mu řekl, jestli by laskavě nemohl držet hubu nebo si přesednout do jinýho vlaku. Představil se jako pan Premier. Teda oni mi dokonce tvrdil, že se jmenuje Laperson Premier, ale já mu to vůbec nevěřil. A to je možná můj problém – nevěřim lidem, co se jmenujou dost ujetě.

Celej ten rozhovor byl úplně dobrej – fakt. Narozdíl od těch všech ostatních, co sem znal z Labutí osady. Bylo vidět, že už jedu pryč. Bohužel si teda z toho dialogu moc nepamatuju. Anebo byl tak osobní, že ho budu před váma tajit. Teda jednu část vám musím řict, bez toho by vlastně nic moc nedávalo smysl. Tahle jeho vracečka mě dostala.

                To máte bohužel asi pravdu. Já si to teda nikdy nepřiznám a až vystoupim z tohohle stupidního vlaku, tak všechno popřu a budu si dál namlouvat to svý. Víte, můj problém asi je ten, že ačkoliv si tady hraju na nějakýho intelektuála, nejvíc ze všecho mě štve, že ty holky z Labutí osady maj tak strašnej vkus na kalhotky. Ono je to vážně hrozně deprimující ležet vedle holky, co má kalhotky, u kterých nevíte, jestli by hráli v komedii nebo tragédii. Mám vždycky pak chuť už nikdy vedle žádný neležet. Ale pokud vás můžu o něco poprosit, nědělejte si z toho velkou hlavu, já sem ten typ člověka, co se nechá hrozně snadno deprimovat.

                Hele, chlapče dost. Zaprvý přestaň mluvit jak Holden nebo tě kopnu do holeně, je to o strašně moc míň príma, než si myslíš. Bojíš se bejt sám sebou, přestože ve skutečnosti tvůj jedinej problém je, že se moc prožíváš.

                Když jsem vystoupil zpátky ve Stověžaté, vzpomněl sem si na tu scénu z Pulp Fiction, jak ten chlápek otevře ten kufřík a říká „Je to to, co si myslim,“ a Vincent jen přikývne. Já to teda neřikám proto, abych machroval, že znám filmy, ale spíš proto, že kdybyste se teď zeptali mě na něco podobnýho, tak já bych nevěděl, jak přesně zakejvat. Byl sem zmatenej jak paranoidní android a to mě vydrželo do teď, proto vlastně sem to celý tak nějak sepsal. Promiňte, že je to takový jakože občas blbý – trochu cestopisný a trochu erotický. Ono to občas ani jinak nejde. Teda myslim, že ne.. .


19 názorů

Beed
30. 09. 2009
Dát tip
Nemá to děj. Ani žádnou pořádnou hlavní myšlenku. Ale docela se mi to líbilo, máš to dost čtivé... Nelíbilo se mi: 'dlouhý světlovlasý vlasy' Líbilo se mi: 'zmatenej jak paranoidní android' (hih - Kryton :D )

StvN
15. 09. 2009
Dát tip
Viz katugiro, a to jsem přečetl sotva první odstavec. Nelíbí se mi ten stupidní rádoby vtipný, rádoby drsňácký styl vyjadřování, z něhož je vidět jen to, že postava je značně nevyspělá. Věty typu: Nakonec jsem se nerozhodl nijak a skončil jsem na náměstí, kde jsem si opřenej o nějakou stupidní kašnu četl. mě bytostně nudí. Vůbec nechápu, jaký má taková informace pro čtenáře význam.

jsk
14. 09. 2009
Dát tip
souhlasim s tebou - ja se jen podivuju, nerikam, ze me to omlouva. autor by nikdy nemel interpretovat svoje dilo, jinak bych ti to rad vysvetlil. hrubky sou nedbalost a moje velka slabina, ale zrovna sem/jsem bych si pohlidal. ono se to mozna nezda, ale tenhle text vznikal dost dlouho a nad kazdou vetou sem se dost zamejslel a prepisoval.

jsk
13. 09. 2009
Dát tip
lehce me prekvapuje ze neznate kdo chyta v zite. forma a obsah jdou ruku v ruce - sem/jsem je naschval. dekuju za cteni a kritiku.

Winter
10. 09. 2009
Dát tip
Myslím, že v hodinách angličtiny by mohli vymezit jednu lekci pro slova fishie/fishy a jejich adekvátní překlad do češtiny. Obecně mi ten jazyk připomíná kličkování českých fotbalistů. No nevím, nic pro mě tedy.

LaMouette
10. 09. 2009
Dát tip
i pro me je to takovy netradicni cteni.. a desne mi to pripomina takovou letni atmosferu.. dyz je desny vedro.. a sici mluvi bud vubets.. bo tak pomalu.. pac sou z teho horka vyrizeny.. :-)i ja vidim zacatek slibne rozjetej.. a paxem se trosku zamotala mezi tema jednotlivejma babama.. le pak se to vrati zasejc do tech linejch koleji.. a dorazi to do presne takovyho konce.. jakej ma u takovejch povidek bejt.. takovy sebezpytovaci..:-)*

jsk
07. 09. 2009
Dát tip
souhlasim a dekuju moc ( i za dobry pripominky).

StvN
07. 09. 2009
Dát tip
Souhlasí autor s nominací do Povídky měsíce?

katugiro
07. 09. 2009
Dát tip
Líbil se mi začátek v ne-tradičním stylu, pak mě zklamalo rozpliznutí, jak se text začal nudně tradičně odvíjet formou 'dělal jsem tohle pak jsem šel tam pak jsem dělal tohle a tohle bylo jako něco a tohle bylo jako kdyby něco jinýho', no a ke konci textu jsem se s tím zase tak nějak smířil, že je to sice napůl o ničem, ale napůl je to jako literární text vlastně dost fajn; a jelikož na místní poměry fakt, nominujeme do PM. *

jsk
13. 08. 2009
Dát tip
děkuju.

DaNdÝ
13. 08. 2009
Dát tip
nono. nemůžu přímo říct, že těmhle sebereflesxivním nebo vůbec reflexivním věcem bez děje holduju, jako takovejm, bývá jich také hafo, ale tahle má svoje dobrý výrazy i obraty, na kterejch je myslím většina těhle věcí stavěná a často ne na takhlens lepších. Taky si nejsem jist, zdalipak ta první jakože snad kritická pasáž k hlouposti a vůbec mi vyhovovala, ale to možná jen kvůli tomu rýpnutí do kinga. Ale tak četlo se mi to i s chutí, a možná hlavně ten zelenej kabátek se m ina tom celým líbil. Ten nějako asi seberefleivní i kritickej konec tomu taky dodal víc. Tip no. Ale rada - pakliže někdo sem dává dílka, ale nečte ostatní - nepíše kritiky, je takovej přirozenej trest že ani jemu nikdo nepíše kritiky, i dyby psal sebelíp. škoooda no.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru