Třetí klíč

  Ploužil se po domě a hledal klid. Chtěl si zdřímnout – tak na dvě hodinky, možná i jedna by stačila. Byl udyndán z práce, z rodiny, z lidí... . Bloudil domem a hledal tichý kout. V obýváku cvičila jeho dcera na klavír – hrozně, ložnici manželka uklízela, kuchyň okupovala tchyně a do dětského pokoje také nemohl, protože tam syn hrál nějakou počítačovou hru - dost hlučně. Všude, kam se doploužil, po něm něco chtěli – vodu se šťávou, brambory ze sklepa, aktivní pomoc při úklidu... .

  Toužil po samotě. Jeho unavené nohy se zastavily u schodů na půdu. Nebyl tam už léta. Mělo by tam být staré kanape. Tam určitě nikdo nepřijde a povučiny a prach mu nevadí. Vystoupal po strmém schodišti a s blaženým pocitem otevřel dveře. Cvakl vypínačem – a nic. Po tmě doklopýtal tam, kde tušil pohovku. Hmatal , šátral, až opatrně dosedl. Úlevně si oddechl – konečně klid a ticho, dokonce ani péra nevržou. Chystal si dáchnout, když se od souseda ozval nelidský kravál. Soused opravoval střechu. Bože, ne! Hystericky si zacpal uši a zakousl se do zaprášeného přehozu. To už snad nemůže být pravda!

  Najednou vedle pohovky začal zářit noční stolek a na něm ležely tři úplně stejné klíče. Nechápavě se rozhlížel a hledal zdroj světla. Odněkud také zaslechl šepot – docela slabounký.

“Chceš klid? Dám ti tyhle tři klíče – tři možnosti, jak klidu dosáhnout. Můžeš se prospat, kde chceš, ale...,” šepot se proměnil v smích, smích v chechot.

Počkej, kdo jsi a kde najdu dveře. Asi už blbnu z nedostatku spánku.

Vzal do ruky ty tři klíče a náhle tu byly i troje dveře.

Můžu spát , kde chci, ale... . Jaké ale? Ale co. Pokrčil rameny. Jen když bude klid. ... Otevřel první dveře.

  Ocitl se v nádherné krajině. Barvy zářily jasně, nikoli však rušivě. Flóra voněla a fauna mírumilovně létala, spásala a čiřikala. Procházel zahradou až narazil na houpací síť zavěšenou mezi statnými stromy. Slastně se do ní ponořil a začal podřimovat. Ale popiskování ptactva nějak zhlasitělo a kolem hlavy mu bzučely mraky hmyzu a navíc měl pocit, že se ze sítě vyklopí. Vymrštil se a utíkal.

Ještě mám dva klíče – dvě možnosti spát.

  Do druhých dveří vlítnul jako uragán. Stál uprostřed koncertního sálu. Kde “fidlalo” smyčcové kvarteto. Překvapeně se rozhlédl. V místnosti totiž nebyly klasické řady židlí, ale stála tam postel s nebesy a na stolku kouřilo horké mléko. Vždycky když ho žena vytáhla na koncert vážné hudby, chtělo se mu hrozně spát a kdyby mu to dovolila, spal by. Ulehl na lůžko, opřel se o vysoké polštáře a s rozkoší usrkl horké mléko. Zachumlal se do peřin a propadal se do spánku. Nevěděl proč – neměl hudební sluch – si uvědomil, že jeden z muzikantů hraje falešně. Nedokázal už zabrat, pořád slyšel ty falešné tóny. Otráveně vstal, za sebou táhl kostkovanou deku, a jal se hledat třetí dveře.

  Rozvážně otočil klíčem a stiskl kliku. Jeho unavené oči opatrně nahlédly. Za dveřmi nebylo nic, stál na římse. Nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil. Nic bylo všude kolem. Rozhlédl se, spokojeně pokýval hlavou a udělal krok vpřed...