Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRaketa
25. 10. 2009
11
13
2932
Autor
Narvah
Muž na poli zapálil raketu.
***
Raketa se s hvízdotem vznesla nad pole. Muž vzpažil ruce. Měl pocit, jako by se jeho nohy odlepily od země.
***
Muž vystoupil z auta. Měl na sobě vestu fosforové barvy. Pozorně se rozhlédl kolem sebe. Pak vkročil na pole. V ruce držel podlouhlý předmět.
***
Na poli zvedal vítr do výše mračna prachu. Skrze šedé nebe probleskávalo slunce. Zdálo se však, že se brzo zatáhne nadobro. Na západě pole končilo lesním porostem. Po cestě, která z něj směrem k poli vybíhala, pomalu přijížděl červený automobil.
***
Muž s cigaretou stál u rýsovacího stolu. Prohlížel si plán, který nakreslil. Ve spodní části kresebné plochy ležela kružnice, která byla vybarvena tak, že se podobala planetě Zemi. Napravo od kružnice stála lidská postava se vzpaženýma rukama. V levé části byl nárys rakety. Všechny objekty byly propojeny nesčetně čarami, nad kterými stály složité matematické vzorce. Muž tužkou poopravil jeden z výpočtů. Pak zamáčkl nedopalek v popelníku, oblékl si fosforovou vestu a spěšně opustil byt.
***
U stolu, naproti sobě, seděli dva muži. Jeden měl na sobě bílý plášť, druhý fosforovou vestu.
"Proč máte na sobě tu vestu?" zeptal se muž v bílém.
"Proč máte na sobě bílý plášť? zeptal se dotázaný.
"Jsem lékař - . Proč máte na sobě tu vestu?"
"Nevím."
"Není obvyklé, aby člověk chodil po ulici v reflexní vestě."
"Chci aby mě viděli."
"Aby vás viděl kdo?"
"Oni."
"Kdo jsou oni?"
"To nemohu říct."
"Víte, že mi máte zavolat, kdybyste měl pocit - "
"Vím," přerušil jej muž, vzal ze stolu recept, rozloučil se a opustil ordinaci.
***
Na kopci za městem stál muž. V ruce držel baterku. Asi v dvouminutových intervalech ji rozsvěcel a vysílal přerušovaný světelný signál proti noční obloze. Po hodině z kopce sešel na konečnou stanici. Tramvaj přijela během chvíle. Spolu s mladou dívkou, která zrovna odněkud přiběhla, nastoupili zadními dveřmi dovnitř. Dívka si sedla do přední části vozu, muž usedl napravo k zadním dveřím. Když se stroj rozjel, muž se nervózně zahleděl směrem ke kabině. Tvářil se, jako by tramvaj neměla řidiče.
***
Muž těkal pohledem z hodinek na své levačce k hodinám na stěně. Třásl se po celém těle. Rychlým krokem přešel do kuchyně. Na polici tam stály masívní digitální hodiny se zelenými čísly. Opět porovnal čas. Pak s šíleným výrazem strhl hodinky ze zápěstí. "Čas přece nemůže prasknout!" vykřikl a mrštil s nimi o stěnu. Když se uklidnil, sesbíral rozbité sklíčko a rozpadlý strojek a vše vyhodil do koše. Odpojil digitální hodiny ze zásuvky, z hodin v obývacím pokoji vyjmul baterii. Jeho rty se začaly v malých intervalech rozevírat. Jako by se samy staly časem.
***
Za městem byl kopec. Na jeho vrcholu stál kostel. Měl dvě vysoké věže. V každé z nich visel zvon. Ke kostelu se táhla klikatá kaštanová alej. Pokud jste za dne pohlédli k městu, mohli jste si všimnout, že tvar aleje napodobuje pohyb, kterým se křesťan křižuje. Ke kostelu se klenuly pískovcové schody. Seděl na nich muž s reflexní vestou. Byla téměř půlnoc. Na muže ze stran dopadalo světlo dvou halogenových lamp. Když začala odbíjet půlnoc, zhasly. Nad obzorem se vykreslila krvavá tečka Marsu. Někdo rozsvítil baterku a opsal s ní do tmy několik osmiček. Ozval se hlasitý hrdelní výkřik. Nebylo mu rozumět. Ale šel z něj strach. A hrůza.
***
Někdo zabouchal na dveře. Muž vstal od rýsovacího prkna a přiložil hlavu ke stěně. Opět se ozvalo zabouchání. Muž těkal očima po bytě. Pak prošel úzkou chodbičkou a pohlédl do kukátka vchodových dveří. Pak otevřel.
Za dveřmi stála mladá žena. Měla džíny, tílko, v rukou krabici.
"Pořád to nosíš?" řekla místo pozdravu a políbila muže na zarostlou tvář. Muž mlčky uvolnil vchod a nechal ji vstoupit.
"Co ti tu tak páchne?" Žena doslova proběhla třípokojovým bytem. Pohybovala se v něm jistě. Jako by v něm vyrůstala.
"Panebože," vykřikla napůl vážně, když v kuchyni spatřila špinavé nádobí, kterým byla zaplněna vedle dřezu celá kuchyňská linka.
"Není čas," řekl muž. "Každým dnem by – "
Mladá žena se odvrátila od dřezu a zkoumavě na něj pohlédla.
"Chodíš někdy ven?
"V noci," hlesl muž.
"V noci. Panebože!" zasmála se hlasitě mladá žena a začala umývat nádobí.
"Vem si buchtu. Jsou v krabici."
Muž začal rozvazovat provaz, kterým byla krabice převázána. Když ji otevřel, s otevřenými ústy odvrátil hlavu. V jeho očích nebylo nic než zděšení.
***
Na poli klečel muž. Z krabičky, kterou svíral v levé ruce, vytáhl sirku s červenou hlavičkou a třísl s ní o škrtací papír. Hned napoprvé vzplála, vítr ji však zhasil. Druhou ukryl za část své fosforové vesty. Jeho tělo s ohňem těsně u břicha se začalo naklánět. Když se čelem dotknul kovové rakety, která trčela ze země směrem k nebi, přiložil sirku ke knotu. Chvíli udiveně sledoval, jak rychle hoří. Pak se vzpřímil. Jeho ruce se chvěly. Vypadalo to, jako by se chystaly udělat jakési důležité, nevyhnutelné gesto.
***
Poslední, co muž spatřil před tím, než zavřel oči, byla raketa. Prodírala se skrze oblaka stále výš, z jejího ocasu stříkala oblaka dýmu. Když nadobro zmizela, nebe se zatáhlo. Spustil se déšť.
Vzpažené ruce muže poklesly zpět k tělu. Padl bezvládně na kolena, hlavu zabořil do ostře seseklých stébel obilí. Z nebe padaly provazce deště. Prach na poli se měnil v bláto.
Kousek pod zkrvaveným čelem byla pevně zavřená víčka. Nebe rozpůlil blesk. Vzápětí se ozvala hromová rána. Oči muže se otevřely. Byla v nich naděje.
***
Na cestě, která lemovala pole, zastavilo policejní auto. Asi po minutě z něj vystoupili dva muži v uniformách. Hustě pršelo. Muži vytáhli z kurfu auta igelitové pláštěny a oblékli si je. Pozorovali postavu oblečenou do vesty fosforové barvy, která ležela nehybně na poli asi sto metrů od nich.
Dva páry černých kožených bot vstoupily do čerstvě seseknutého strniště. Muži se pomalu - jako by se snažili působit nenápadným dojmem, blížili k promoklému tělu. Jejich nohy se bořily do rozmoklé hlíny, těžkly nalepeným blátem.
U ležícího muže se zastavili. Hovořili na něj. Nehýbal se. Sehnuli se, uchopili jej pod pažemi a odtáhli k policejnímu autu. Ruce mu za zády spojili pouty. Postavili jej do pozoru. Podlomila se mu kolena. Zabalili ho do deky a posadili na zadní sedadlo. Jeden z uniformovaných mužů došel rychlým krokem k asi padesát metrů vzdálenému červenému autu. Zkusil, zda má zavřené dveře. Pak se vrátil a posadil vedle muže na zadním sedadle.
Motor zažehl, auto se pomalu rozjelo. Stěrače na předním skle se zběsile rozkmitaly. Netrvalo dlouho a auto zmizelo v lesním porostu na západní straně.
13 názorů
Hmmm... tak to je lahůdka :)
Skvěle napsané, dobře se to čte (i když to rozházení je trochu matoucí), styl, příběh, vše jak má být. Navíc jsem si nevšimla ani jedné chybky, což mě velice příjemně překvapilo. Díky za to.
Nominovala bych do PM, ale koukám, že mě Marvin předběhl. Tak já teda budu tak drzá a aspoň to zařadím, ať mám taky zásluhy :)