Terapie realitou

Paní H. si vybrala pohodlné, domácky vyhlížející křeslo.  Sedí napřímeně, ruce složené v klíně.

Je jí o málo víc než čtyřicet let; krátké vlasy si barví na modravou čerň. Nosí brýle, kloužou jí ke špičce nosu; každou chvíli je rychlým, motýlím gestem posouvá zpět.

Přišla sama, z vlastního popudu. To, co chce říct, o čem chce mluvit, jako by prýštilo z její osobnosti a vyplňovalo místnost. Aby sdělení bylo porozuměno, je však nutné jej uzavřít do slov.

Slečna M. se choulí na sedačce až docela vzadu, takže je nutné, aby se terapeutka posadila do blízkého křesla (v místnosti jich je tolik, aby si každý mohl vybrat dle svého vkusu a nálady).

Její návštěva není zcela dobrovolná; projevují se u ní psychické a kázeňské problémy takové závažnosti a rozsahu, že bylo nutné zvážit odbornou pomoc.

Mlčí. Schovává obličej v nádherných zrzavých vlasech, je drobná, štíhlá. Její nejbližší okolí jako by se stalo vakuem, bublinou bez času a prostoru – tak moc mlčí.

Terapeutka je však profesionálka a děvče se pozvolna a neochotně rozpovídá.

„Ztratila jsem dceru,“ říká paní H.  s pohledem sklopeným dolů, do klína, kde bezvládně spočívají její dlaně; uvolněné, měkké. S každým slovem uvolňuje i část pulzujícího, neklidného napětí; terapeut vstává a takřka podvědomě otevírá okno, aby napětí vypustil ven.

„Bylo jí teprve devatenáct, měla těsně před maturitou. Chodila na gymnázium, chtěla maturovat z biologie a pak zkusit medicínu, byla tak chytrá, tak šikovná, šlo jí všechno, co jen jednou zkusila.“

Paní H. se potřebuje vypovídat.

„Měla nádherný, dlouhý vlasy. Zrzavý. Po mně. Víte, barvím si je,“ vysvětluje. „Vždycky mi vadilo, jak se mi smějí. Liško. Veverko. Zrzavá palice. Ale jí ne. Byla pyšná. Veverka.“

„Jo, při nehodě,“ odpoví slečna M. na terapeutčin přímý dotaz a skryje celý obličej za závojem vlasů. Vykukuje jen špičatý, pihovatý nos.

„Jaká byla?“

„Dobrá. Prostě máma.“

„Jak vypadala? Co dělala?“

„Učitelka. Zrovna nedávno měla narozky, třiačtyřicátý. Smála se, že do tolika její děcka ani neumí napočítat.“

„Máš krásný vlasy. Po ní?“

„Jo. Ale ona si je tak nenechává. Nenechávala. Chodila ostříhaná a barvila se na takovou ohavně modročernou. Prej aby se jí nesmáli lidi. Ale zrzavý vlasy jsou vzácný.“

„To jsou. Vždycky jsem takový chtěla.“

„Fakt? Měla jste se domluvit s ní – třeba by vám je nechala.“

Terapeutka se rozesměje.

„Jaká je tvoje první vzpomínka na mámu?“

„Jako ta úplně první? Když jsem byla malá?“

„Jo.“

„No – není to tak úplně vzpomínka. Vím to od ní, sama si moc nepamatuju. Byl mi asi rok. Byla jsem prej hrozně vzteklý dítě – a vidíte, teďka...“

„Často jsem jí o tom vyprávěla, máma má na dítě tisíce vzpomínek jenom z prvního týdne, ale tohle bylo výjimečný. Jako malá byla hrozně vzteklá. Vzpurná a paličatá, když něco chtěla, dokázala ztropit scénu, to byste se divil.

Vyšly jsme si spolu na procházku, byl jí už víc než rok. Zastavily jsme se u výlohy hračkářství a ona začala vyvádět...“

„...že chci bárbínu. Prej to bylo úplně hrozný...“ (Slečně M. vyhrknou slzy, směje se a pláče zároveň.)

„...brečela a řvala, že chce bárbínu, byla v obličeji skoro fialová, až jsem se o ni bála; chvilku nemohla vůbec popadnout dech, potom se znova rozeřvala a pak, když už nevěděla, jak mě přinutit jí tu panenku koupit, sebou třískla o zem…“

„…jenže v tu chvíli šel kolem soused.“ (Slečna M. se stále usmívá.)

„Kolem zrovna šel pan Palička, náš soused. Takovej starej pán o holi. Jak se dcera válela na zemi – v kaluži, ještě ke všemu – a vyváděla, přišel k ní a píchl do ní holí. A povídá jí: „Copak se to tady válí?“

„Prý jsem hned vstala, chytla se mámy za ruku…“

„A tak způsobně mi povídá: „Pojď, maminko, půjdeme domů.“

Paní H. se lesknou oči, ale nepláče. Jen hlasitě polkne a pevně stiskne ruce v klíně, zasměje se vzpomínce a pak se na chvilku odmlčí, pohled upřený do prázdna. Je ticho. Poté se znovu rozpovídá a vypráví o dceřiných školních úspěších.

Slečna M. mlčí. Terapeutka pokládá otázky, na něž odpovídá úsečně, krátce. Jednoslovně. Oživení vzpomínek vyvolalo třes rukou a apatii. Bezděčně si vytrhává vlasy.

V jedenáct hodin se otevřou dvoje dveře; z těch nalevo vychází slečna M., ze druhých paní H.; krátce se pozdraví, věnují si lhostejně pohledy a venku na ulici se rozchází, každá kráčí jiným směrem.