V meditaci

S našimi vnitřními růstovými pohyby samozřejmě může rezonovat zvenčí leccos. A samozřejmě leccos může rezonovat "bezpečně". Je ovšem potřeba zkusit se podívat se na ony bezpečné rezonance shora. Když se housatům dá v pravou chvíli poznat jako jejich máma jakási tvarově podobná krabice, vštípí si tu krabici do paměti a chodí za ní, jako kdyby to byla skutečná matka. Ale i když při cestě za ní pociťují skutečné štěstí, i když jejich vnitřní prográmky rezonují ostošest - shora je patrné, že tohle štěstí, jakkoliv je uvnitř chráněného experimentálního prostoru zdánlivě "bezpečnější", protože krabice se v rukou výzkumníka chová opravdu pořád stejně a "nezklame".... není to život. Řekl bych, že rozumným růstovým smyslem života není maximalizovat pocit štěstí a minimalizovat pocity zklamání a smutku - ty jsou jen "palivo" a "indikátor" .... nikoliv cesta :o) A proto bych si dával pozor na cesty, které mohou být šťastné - ale přitom vedou do zdi.

Ostrichu, to co jsi napsal o blízkosti je velice hezké. :-) Nicméně nevím, zda-li právě blízkost je oním rezonátorem štěstí. Ráda bych tomu věřila, ale i ona potřebuje mnoho podmínek a je dosti složité jí dosáhnout... Být ve dvou, v blízkosti, může přinést mnoho štěstí ale i utrpení. Proto je to jev svou podstatou neutrální.

Jasně že štěstí existuje, třeba v takovéhle nebo i jiné, zásadně nepodobné chvíli... Ale je docela fuška vyrovnat se s jeho povahou, tedy pokud chceš realitě porozumět, pokud ti nestačí jen najít si v ní nějakou konstelaci, která tě pocitem štěstí s velkou mírou předpověditelnosti pokaždé obdačí. Když totiž budeš zkoumat, co to vlastně je, nemůžeš nedojít k biologickým mechanismům, které v nás tento motor kladných emocí vybudovaly. Porozumíš rámcově, "co to je" štěstí, kdy a proč se v tobě tento motor nastartuje. Porozumíš také tomu, že nastartování motoru ještě vůbec neznamená, že auto jede správným směrem - i při opojně rychlé cestě do zdi lze pociťovat štěstí. Jenže pokaždé, když nějakému pocitu štěstí porozumíš, tak trochu ho zabiješ. On se tedy zabíjí i sám sebou - habituací, opakováním, máš-li tak uzpůsobenou mysl a neutíkáš-li se do opakování před úzkostí z nejistoty nového. Ale přitom bez pocitu štěstí nefunguje ten hnací motor. Žít totiž nelze jen rozumem, takový život velmi rychle utlumí únava, biologické mechanismy jsou neúprosné, vrchol pyramidy nemůže existovat bez podstavce. Takže z toho je jediné východisko - programově pořád objevovat nové konstelace, které vedou k onomu starému "řídícímu" pocitu, jakkoliv už tak úplně řídící pro člověka, chápajícího jeho princip, být nemůže. Naštěstí to jde - jednak habituace v těch už nasycených, poznaný štěstí dávajících konstelacích není trvalá, jednak kladné emoce vzbuzuje rychlý růst nějakého vlastního myšlenkového pohybu. Proto je vlastně principiálně tak nadějná blízkost - funguje totiž jako rezonátor, jako cyklická kladná zpětná vazba; roste-li nějaká myšlenka v jednom, lze období útlumu překonat radostí z předávání, z toho, jak roste daný pohyb v druhém... mělo by to být metaforicky cosi jako chůze, jedna noha stojí, druhá se rychle hýbe vzduchem, pak se to zase vymění... a pohyb, tedy i radost, přitom pro obě pořád trvá. Jistěže jde i skákat po jedné, ale je to podstatně méně stabilní způsob, vyžadující velkou zásobu vnitřního pohybu, který nikdy neustane na delší dobu a z každého stadia spánku nakonec člověka jakýmsi vnitřním nepokojem vybudí - podobně jako žhavé magma pod pohyblivým seismickým zlomem znovu a znovu probouzí erupce sopky.

T.

je to tam ten prožitek :)...tip

Děkuju za reakce a za přečtení tohoto malého dílka.Kéž se vám všem daří. To Jaroslav a Rajmund: nepsala bych to bez reálného prožitku.

A proč by nemělo existovat ? :-)))

Jenom esli existuje taky ta meditací

nič iné, len súhlas ...

psát o tom???? a do arény? tak na nějaké sezení v čajovně, tam to lidi žerou.

Líbí.*

*