Dílo č. 10 - řádná šleha

.

Seděl se skříženýma nohama
v tý svý posvátný poloze
na tý svý prehistorický prochcaný atrapě peršanu
dloubal se ukazováčkem do spánku
ukrytym kdesi hluboko pod vrstvou zplstnatělejch dredů
a vykřikoval věci jako
"...tady, všechno to máš tady..."
"...nikdo nemá právo..."
"...jako šílený elektrický impulsy, žádný sračky, samý velký věci, jako svět...všechno...tady..."
prskal a plival na ten svuj posvátnej prochcanej peršan
utopemejma skleněnema očima se díval do zdi
a tomu koho tam viděl vykládal všechny tyhle "velký věci"
a já ho poslouchal a jen mlčky přikyvoval
"Musíme vocuď vystřelit, tenhle zasranej existencionalismus je na hovno
rozumíš, tam venku je všechno a tady,"ukazováčkem do spánku
"tady to máš a nikdo nemá právo se ti tam hrabat, rozumíš..."
a já si vzpomněl na malou černou Mardou z jedno beatnickýho románu
jak stojí nahá v dešti u dřevěnýho plotu
a on se na mě díval
na tu práznou bílou zeď
a než jsem mu to stačil říct tak vystřelil
bez bot a bez kabátu
prostě se sklátil na ten svuj prochcanej peršan
a byl pryč

a já se na něj dívam z tý holý bílý zdi
a kurva závidim mu ten jeho božskej úlet

.