Vrátím úsměv na tu tvář

...Rukou od ranní rosy

Polibkem měkkých rtů

Míháním plamínků v očích

Závojem z křídel motýlů...

  Uvíznout v prostoru a čase je peklo! Nebo uvíznout v tomto prostoru a čase je peklo? Ono vlastně uvíznout samo o sobě nevěstí nic dobrého. Zapletená do pavučiny vlastních chmurů chodila po světě a obstarávala svoje tělo – prací, nákupy, léky – a myslela si, že i duši – třeba čtením. Tak proč s ní cloumala taková nespokojenost? Proč, když si k něčemu sedla, neviděla smysluplný konec svého díla. Hledala, jak tu mrchu zahnat.

  Většinu času cítila bezmoc a z toho pramenící vztek. Házela kolem sebe nenávistné pohledy a už nejspíš ani nevěděla, co dělají svaly při úsměvu. Nejvíc ze všeho ji štvali lidi. Něco tak protivného nikde jinde nemohlo existovat. Tolik zloby a zášti. Lidé mají nepříjemnou vlastnost – svou nedobrou (někým nebo něčím) zkaženou náladu, svoje frustrace a převahu svého ega si vybíjí na druhých. A právě toho měla plné zuby. A s hrůzou si uvědomila, že se chová jako její okolí. Nemá úsměv pro druhé, když ji něco naštve, odreaguje se na první osobě, která jí padne do rukou...

  A tak si kráčela cestou, která se jí vůbec nelíbila a nedokázala se zastavit. Čekala až bude zastavena, protože člověk je rád pasivní, nerad na sebe bere zodpovědnost za to, jaké má žití. Usedla do sudu a možná jí spadlo na hlavu jablko (nebo jí spadlo na hlavu jablko a ona potom usedla do sudu)? Samozřejmě to bylo prostší – vězela v tom láska.

  Potkala Jeho. Prožila nádherné chvíle, které jí vrátily smích do očí. Škoda jen, že to trvalo tak krátce. Zklamal ji, hluboce zranil. Uvnitř se svíjela bolestí, ale nějak se nedokázala začít zlobit na to Ho moc milovala. Když poněkolikáté pročítala dopis, kterým končil rodící se vztah, ucítila podivný klid. Vzpomínka na kratičkou chviku štěstí pro ni byla cenější než domnělá bolest. Proč by se měla trápit, když se může radovat?

  Zase jde cestou. Teď ale vidí, že je lemovaná stromy a že na trávě se třpytí kvítí a ptáci kolem poletují v radostnám reji. Vidí každou krásnou maličkost a nepříjemnosti hází za hlavu. Proč by si měla otravovat život? Našla klid a ostatní to vycítili. Najednou kolem sebe měla lidi, kteří se nemračili a viděla úsměvy, které před tím byly skryté. Neměla nějaký určitý cíl. Cílem se jí stal sám život a rozdávání života.

  Nestarala se, jestli najde osobní štěstí, ale samozřejmě v hloubi duše doufala, že se tak stane a ona bude moci svou láskou obkopit rodinu, která jí cit vrátí.