Jarní vykukování III.

Stopy ke štěstí

vedou po malých

snech

s velkýma otevřenýma očima...

Ještě pořád se bojím usnout...

Pojď,

vyprávěj mi pohádku

o té namyšlené nejhlubší kapse,

která se vlastní děravostí

nakonec úplně poztrácela...

Jetě pořád se bojím,

když úží se den

a do mlýnku

na kávu

padá jedno oválné

stmívání za druhým...

Nevím,

kdo točí tou klikou,

ale šuplík na kávu

je již docela předušený

a ta klika se stále

točí

a točí..

   ---------

Né,

ještě není čas.

Ještě čas není.

Ještě ne.

Ještě není.

Není.

Není čas ještě.

Není, není.

Ne.

Čas není

čas není...

..ještě čas

ještě čas

čas

   -----------

Přichází to ve vlnách

a odchází v labutích...

...ach copak ten měsíc,

ten vrah,

co přetáh´si přes hlavu mrak

jak kuklu...

Cožpak ten divous mi odpoví,

co  mým životem se dopoví ?

Komu žijeme ?

Odchází to v labutích

a přichází ve vlnách 

----------------------

Dveře zas zapadnou

do veřejí

a olej se znovu bude

vydělovat od vody,

dle zákonů chemie...

Ta voda bude dýchat

a vydechovat

v odvěkém rytmu

světla a tmy

života a smrti...

ale urvat tak něco mezi tím....!

Něco mezi životem a stínem....

Světlem a smrtí.........

..Náhodo,

volám Tě...

 ---------------

Když nadýchne se moře,

z oblohy zbydou

jen nudle do polívky.

Hranicí bolesti těla

je duše.

Když moře vydechne,

létají mušle

chaluhy...a vůbec....

Hranicí bolesti duše

je moře.....