Řád Růže - Návrat Dračího jezdce

            Byl večer jako každý jiný.

            Na obloze zářily hvězdy a stříbrný měsíc se skrýval v mlze.

            V ulici, v níž se nacházela hospoda, kam chodili potulní Dračí jezdci, bylo ticho, které občas přerušilo řinčení projíždějících kočárů.

            Pod hvězdnatým nebem svobodně létali Draci, kteří čekali na svoje jezdce, aby se společně mohli opět vydat na cestu.

            A právě do této krčmy zavítal jeden Dračí jezdec.

            Zahalený v černém plášti prošel usínající uličkou, a cosi se lesklo na jeho krku. Svítivě to zářilo červenou barvou, ale jakmile prošel vstupními dveřmi do braserie, záře zhasla. Všichni přítomni ztichli a jejich zraky spočinuly na tajemném hostovi, kterého tu nejspíš ještě neviděli.

            Na to, že venku bylo ještě teplo, neboť bylo léto, vlétl do místnosti prapodivný chlad. Svíce, které stály na každém stolku, u něhož hodovali pocestní, potemněly, a i svíčkový lustr, který visel ze stropu uprostřed místnosti, se rozhoupal.

            Těžké kroky, které doprovázely muže přes celou místnost až k baru, kde se uvelebil na jedné z židlí, zaujaly i pozornost hostinského, v jehož tváři se objevil otupělý výraz, když tajemného muže spatřil, jak si sedá na vysokou barovou židli.

            V zadním zákoutí pak někdo položil půllitr s ležákem na desku stolu tak silně, že se v jednu chvíli ozvalo zacinkání o dřevěnou desku stolu a cizinec, se otočil, aby se podíval, co se děje za jeho zády.

            Muž vytáhl z kapes hábitu obě ruce, které měl schované v rukavicích z černé dračí kůže, a po chvíli váhání si je sepnul k sobě. Droboučké šupinky dračí kůže se v záři potemnělého světla slabě leskly.

            „Dáte si něco k pití?“ přitakal barman, který za pultem čistil sklenku špinavým proděravělým hadříkem. K Dračímu jezdci stál otočený zády, ale když zaslechl jezdcovo přání, že by si pán dal nějakou zdejší specialitu, rychle se k němu otočil, sklenka cinkla o bar a jezdec se ani nestačil divit tomu, jak mrštný barman je.

            „Snad mi nechcete nalévat do té umatlané sklenky, kterou jste právě umyl?“ nadhodil jezdec.

            V zadní části baru se ozval šepot, smích, a do stolu opět plácaly karty.

            „Proč si myslíte, že je ta sklenka určená pro Vás, pane?“

            „Protože je to jediná sklenka, kterou jste právě umyl,“ dodal s úsměvem jezdec

            „Vy umíte tedy člověku zalichotit. Ve Vašem kraji jste asi zvyklý na pořádný luxus, co?“ dodal, když do sklenky naléval nápoj, který voněl tak opojně, že se jeden podíval, co se to děje u baru.

            „Zkuste,“ vyzval barman jezdce.

            Jezdec nejprve vzal sklenku u kalichu, přidržel si ji pod nosem a nasál vůni nápoje, jako by zkoušel víno. Pak sklenku přiložil k ústům, které byly mírně popraskané, a ochutnal nápoj. Opojná vůně nápoje pominula, na jazyku se mu rozlila chuť jakéhosi neznámého pojmenování. Spokojeně si pomlaskal a pak sklenku položil na stůl.

            „Co je to?“ zeptal se, když to vypadalo, že si začne sundávat rukavice (na pravé rukavici měl nasazený zlatý prsten).

            „Madja. Nápoj, který podle starých legend směly pít pouze klášterní Džívy před obřadem. Sloužil k pročištění ducha a traduje se, že má léčivé účinky,“ řekl barman.

            „Madja?“ zašeptal jezdec. Vypadal, jakoby se zasnil. Třeba si představoval nějakou Džívu, nebo alespoň se o to snažil, ale stále mu nebylo jasné, jak si má Džívu představit, když žádnou nikdy neviděl.

            Pak jezdec znovu zamlaskal a napil se.

            „Proč mi dáváte něco takového k pití, když to sloužilo rituálním obřadům?“ zajímal se jezdec.

            „Něco Vám řeknu. Jakže se to jmenujete?“ zaváhal barman.

            „Nech pána na pokoji,“ přitakal hostinský a usmál se na jezdce.

            „Měl bys jít obsluhovat a ne tu vykecávat s cizinci. Podívej, támhle! Tak dělej!“ rozčílil se muž, a jeho černá prasečí očka v jeden moment koukala na jezdce, a v druhý se dívala do prázdna – kamsi do dřevěné desky pultu.

            „Omluvte ho, pane. On je tu nový, zvyká si,“ podotkl otylý hostinský, jehož róba napovídala tomu, že muž o sebe pravděpodobně nedbá.

            Dračí jezdec se podíval za barmanem, který poletoval kolem nějakých cizinců, kterým  evidentně nerozumněl – hovořili podivným jaykem, o kterém kdysi jezdec slyšel.

            Když se jezdec naklonil pro svůj pohár Madjy, červený rubín ve tvaru perly mu vypadl na plášť, a hospodský jej uviděl.

            „Helgrindská perla?“ zeptal se a zíral na purpurovou perlu.

            Sotva hostinský dořekl slovo perla, všem se zatajil dech a místnost opět utichla. Barmanovi se v tom tichu podařilo rozbít pár talířů a venku se spustil letní slejvák.

            „O to se nestarejte,“ zašeptal jezdec a schoval přívěšek zpět pod plášť.

            „Ech, za ty talíře se strašně moc omlouvám, pane vedoucí,“ přitakal barman s talíři, které mu zůstaly v ruce.

            „Co nadělám, ukliď to!“ rozzuřil se hostinský.

            „Neměl byste být na něj tak tvrdý,“ zastal se barmana jezdec.

            „Copak, copak, pán je asi zdaleka. Máte to ale krásný prsten,“ podotkl hostinský, jehož prasečí očka zpozorněla, když spatřil jezdcův zlatý prsten.

            „Takový se jen tak nevidí. Znal jsem pár jezdců, kteří podobné prsteny vlastnili. Údajně ty prsteny měly magickou moc, ale někdo jim ty kameny z prstenů ukradl. Pak se bez nich vydali na nějakou cestu, už ani nevím, kam měli namířeno, když se před cestou zastavili u nás v hospodě. Tak mě napadlo, heleďte, pane, nikdo z těch chlapíků se zatím nevrátil a vy jste jednomu z nich podobný, ale asi se nejspíš spletu, když se Vás  zeptám, že jste-li jedním z nich, co?“ řekl hostinský, jeho tvář se přitom zabarvila do nachové, a když čekal na jezdcovu odpověď, otočil se od jezdce, sáhl po prázdné sklence, ani ji neumyl, jen ji ošudlil tím proděravělým hadrem a nalil si do ní vodu a napil se. Pak si otřel ústa rukávem od košile a zachraplal, jako by hnal jezdce k odpovědi.

            „Nejspíš jste si mě jen s někým opravdu spletl,“ prohodil jezdec, přičemž doufal, že jeho malou lež hostinský neprokoukne.

            „V tom případě je to ohromná škoda,“ odkašlal si hostinský a otočil se k jezdci.

            Barman se mezitím vrátil, aby uklidil ty rozbité talíře, co se válely v cestě ke kuchyni. Jezdec se otočil k mladíkovi, který se sklonil k talířům a začal sbírat ty větší střepy.

            Nemůžeš se prozradit, nesmíš. Víš moc dobře, že kdyby tě někdo odhalil, skončil bys na popravišti jako kacíř, nebo by tě obvinili ze zrady toho, co přikázal, že všechny Helgindské perly musíš darovat svému králi, aby mohl on sám zcelit to prokleté Helgrindské zrcadlo a osvobodit tak tenhle svět od všeho zla. Zaslechl ve své hlavě.

            „Copak se děje?“ zeptal se ho hostinský.        

            „Nic,“ odsekl a napil se znovu ze svého pohárku Madjy, přičemž nápoj bezmyšlenkovitě poválel v ústech.   

            Pak dál přemýšlel o své zlaté Dračici Daryle, která si svobodně létala nedaleko vesnice, v níž se právě jezdec nacházel.

            Nemůžeš tomu chlapci nijak pomoci, ani kdybys sebevíc chtěl. Musíš dokončit svůj úkol a co ty víš: za deset let se objeví třeba někdo jiný, kdo bude jako ty, kdo bude mít svého Draka, kdo bude vděčný králi za to, že mohl pomoci zabránit proroctví, které by mělo snad zničit celý tento svět.

            ´Ach, Darylo, vůbec netušíš, co,´ zapřemýšlel a sklopil hlavu.

            Při pomyšlení na svoji Dračici úplně zapomněl na to, že čas běží dál. Jenomže on sám si teď nesměl dovolit přivolat prostřednictvím prstenu, který si mnul palcem na prsteníku, a ani nepřemýšlel nad tím, co dělají právě teď jeho ruce, svoji Dračici, ale musel vymyslet plán, jak se k ní co nejrychleji vrátit.

            ´Počkej na mě za vsí. Přijdu tam za tebou,´ zamyslel se znovu jezdec.

            Počkám, pospěš si, Noriane.

            „Kolik to dělá, pane hostinský?“ zeptal se jezdec.

            „To nechte být,“ mávl rukou hostinský.

            „Fajn, díky,“ dodal jezdec.

            Bez dalších slov odsunul od sebe sklenku, která byla téměř prázdná – jen při dnu se válela jakási nedopitá břečka, na kterou už Norian neměl chuť -, pomalu se zvedl a opět jej ovládl ten pocit, že jej všichni sledují. Otočil se tváří ke dveřím a pohledů zvědavců si nevšímal.

            Došel ke dveřím. Zavrzaly.

            Pomalu je otevřel, sklopil hlavu, poupravil si kápi, aby mu nepršelo do obličeje a vyšel do černočerné tmy, ve které svítila záře jen z několika málo lamp, které se nacházely na zdejší ulici.

            Norian se rozhlédl po prázdné ulici, zvláštně přitom přivřel oči, jako by někoho podezříval. Helgrindská perla se mu znovu rozzářila na krku. To už ale kráčel mezi kalužemi, do kterých pleskaly kapky deště a řinčejícímu kočáru, který projel kolem Normana, zapadla přední náprava do jedné z těch kaluží, a trochu Noriana postříkala.

            Jezdec si z toho však nic nedělal.

            Ruce měl složené v kapsách hábitu a jak tak šel, tak přemýšlel o svém plánu, o tom, co mu řekl hostinský a zapochyboval i o své nepříliš nadějné budoucnosti.

            ´Jsem první, kdo se z jezdců Řádu vrátil? Jak je tohle možné? Jak si hostinský mohl vůbec dovolit se mnou takhle mluvit,´ povzdechl si.

            Po pár minutách chůze se před Norianem vynořila lesní cesta. Ohlédl se, zda ho někdo nesleduje, a vydal se směrem k jeskyni, přičemž jakmile došlápl pravou nohou do blátěné cesty, rozsvítil palec na ruce, kterou zdobil zlatý prsten. Slabá mléčná záře jej dovedla až ke skaliskám, z nichž vyrůstaly mohutné kmeny vysokých dubů.

            „Darylo?“ zvolal.

            Z jeskyně se ozvalo jakési zavrčení. Pak z ní vykouklo jedno rubínové oko a zamrkalo.

            „Darylo, díky bohu, že se ti nic nestalo,“ povzdychl si jezdec, když červená záře jezdcovy helgrindské perly, dopadla na zlaté dračí šupiny.

            Daryla se otřela svým zobákovitým čumákem o mužovu tvář. Jezdec ji pohladil po nosu, z kterého vyrůstaly drobné růžky, a jako pravidelný hřeben lemovaly oční víčka, až vyústily ve slonovinové mírně dozadu prohnuté rohy, které na konci zčernaly. Hlavu Dračice zdobila jakási koruna z růžků.

            Zvláštní na Daryle bylo to, že měla už jen jedno oko. To druhé jí musel vyříznout sám Norian, aby mohl králi přinést helgrindskou perlu, ono Dračí oko zmáčené v stříbrných vodách řeky, která toho, kdo se z ní napije, vyléčí. Jenomže Norian neuposlechl králův rzkaz a svoji Dračici odvedl k mágovi, který ji z čirého křišťálu vykouzlil oko, které se v záři Norianovi mlhy a purpurového světla, jenž vydávala ze sebe sama helgrindská perla, lesklo v oranžových barvách, jenž byly propleteny hádky z magické energie, kteří umožňují Daryle vidět i tímto okem.

            Neměli bychom se už vydat na cestu?

            „Vydrž ještě chvíli, Darylo,“ řekl, když se od ní odvrátil a rozhlédl se po lese. Očima pátral, jako by hledal nějaký vzácný artefakt, ale v jeho mysli se zrodil nový plán. Vzal v potaz totiž tu skutečnost, že se vrátil jako první jezdec z Řádu Růže, a ani v těch nejdivočejších snech nepomýšlel nad tím, že by měl někdy udělat to, k čemu se právě chystá.

            Co chceš dělat, Noriane?

            Zeptala se ho Dračice, která pravděpodobně vycítila jeho plán.

            „Noriane,“ pronesla Dračice, když pozvedla hlavu ke hvězdám a zavětřila.

            „Darylo, jsem první, kdo se vrátil. Chápeš to? Nemohu jít s tou perlou ke králi a vydat mu ji,“ hlesl a sklopil hlavu.

            Dračice se na něj upřeně podívala. Krystal, který připomínal květ růže, se zaleskl, a nazdobená hlava (dračice byla totiž nazdobena  obdobně jako vznešení arabští hřebci.Mezi výrůstky, které se jí lemovaly nad očima, byly šňůrky z hedvábí doplněné krystaly), poklesla a šťouchla jezdce do ramene.

            „Co se ti zas nelíbí, holka?“ pousmál se, když svojí teplou dlaní odstrkoval její čumák.

            Daryla se na Noriana vyčítavě podívala.

            Muž si mezitím čupl k zemi, prsty rozryl načervenalou horninu, z které vyrůstala tráva a takhle opřený zůstal až do doby, dokud nezaslechl zakřupání větve. Svýma očima pátral, co se kde šustlo, aby byl připravený zaútočit, avšak jeho kořist byla rychlejší než on.

            Bílá vlčice vyrazila bez váhání z hustých houštin a jezdce porazila k zemi tak, že se nedokázal téměř hnout, až na to, že v ruce, kterou schoval pod břicho, držel zdobenou dračí dýku a čekal na vhodnou příležitost.

            „Cizinče, co jsi zač?“ zavrčela bílá vlčice.

            Daryla ji sledovala ze zákoutí, v němž byl stín, a tak byla bezpečně schovaná před  podezřívavou vlčicí.

            Norian nic neříkal.

            „Mluv, je-li ti život cennější,“ pobízela ho.

            Z lesních houštin se po chvíli vynořili další vlci. To už Daryla tušila, že bude zle. Natáhla hlavu, aby viděla co se děje. Zaslechla vlčí vytí, pak zavrčení, a když konečně vylezla ze stínu, spatřila, jak jejímu jezdci krvácí ruka a jak druhou zdravou rukou stihl jezdec bodnout vlčici do stehna.

            Ostatní vlci kolem se shlukovali do kolečka kolem nich, aby byli včas připraveni zaútočit.

            „Slitování,“ kňučela vlčice.

            „A tys měla slitování? Tys měla slitování se mnou?“ zařval na ni, přičemž se mu podařilo na poraněné ruce, rozsvítit prst. Tajně doufal, že by tím světlem mohl vlky odstrašit.

            A pak Daryla zasáhla.

            Dračice vyletěla z úrytu, tlamou se zakousla do bílé vlčice, která stále krvácela z rány ze stehna, kterou chladilo ledové ostří dýky, ta se přitom vyškubla Norianovi z ruky a vlčice znovu opět bolestně zakňučela, když dopadla na skaliska, kde se Daryla před chvílí schovávala. Dračice si pak stoupla do bojovné pozice, roztáhl svá bílá pernatá křídla, zamávala jimi, aby odstrašila vlky, kteří sice trochu ucouvli, ale stále měli to pokušení útočit, a z její tlamy se k vlkům rozlinul rudý oheň.

            ´Ach, Darylo,´ pomyslel si jezdec, který se raněný opřel o kmen stromu.

            Seděl tam, raněný, a nemohl nic dělat. Cítil jak pomalu slábne, jak se brada jeho hlavy dotýká pomalu jeho hrudi – byl zpocený od ohně, který „spolkl“ vše, co mu přišlo do cesty.

            Vlci ustupovali.

            Norian jen pak zaslechl zavytí vůdčího vlka a pak zamžoural: rozmazané stíny se hnaly zpátky do lesa, odkud přišly.