6. SUPERKOULE - dílo č. 6 - Napomenutí

NAPOMENUTÍ

Hana položila na stůl svůj průkaz a osobní knížku. Nemyslela si snad, že jí to projde? Ne. Doufala? Ano. Každý doufá. Každý kdo chce žít, přece věří na zázraky. Čas Haniny víry ale vypršel.
Porušila stanovy a je nutné, aby nesla následky. Opět.
Úředník se zhoupnul v kancelářské židli a s úsměvem prolistoval Haniny dokumenty.
„To už je letos potřetí?“
„Chtěla jsem dceru jen vidět.“
„A? Marně co?“ zazubil se plastickými operacemi vylepšený arijský profil.
„Taková krásná holka a tak se spustí. Co na to říká otec?“
Chtěla odpovědět pichlavě, ale nemělo význam dráždit hada bosou nohou. Pokrčila rameny.
„Měla bys být vděčná, že je ten tvůj bastard naživu.“
Na živu? Maličká holčička v pracovním táboře? Narodila se proto, aby po zbytek svého života dřela na podobné supy v duchu Fürer idologie. A proč? Protože nebyla počata podle plánu. Podle nacistického jízdního řádu.
Hana ten osudný rok 1999 porušila stanovy snad třicetkrát. Otec si pořídil mladší ženu a s ní dva geneticky čisté syny. Haninu matku přestěhoval už před lety na vesnici. Proto si vzala život.
Její velkorysá smrt však v Haně zanechala jen pocit odporu vůči všemu a všem. Na konci toho bouřlivého roku, plného smrti a vzdoru, přivedla Hana na svět holčičku. Bez povolení a bez otce.
Naštěstí Hanin otec měl dost vlivu na to, aby stačilo vězeňské pokárání, 6 měsíců veřejných prací a samozřejmě odevzdání dítěte do státní péče.
„Takže, dveře číslo 267, třetí patro.“ Kdyby jen věděl, jak je zbytečný. Kdyby jen věděl, že je další v řadě supů. Kdyby jen věděl, že i sebekrutější vězeňská pokárání se dají přestát. Že nejvíc Hanu bolí, že zase neuspěla. Kdyby jen věděl, že se nepřestane snažit … Nejspíš věděl.
Když si brala zpět doklady, vysunul čelist:
„Jedna přátelská rada: až odtud ráno vypadneš, nech si dobarvit vlasy, odrůstají ti kořínky. Nechceme se přece za měsíc setkat znovu. Čtvrté napomenutí by se nám mohlo klidně vymknout z rukou.“