První jarní den

Ten den přišel z práce dříve. Měl dobrou náladu.  Lidi ho brali. Hltali každé jeho slovo. Povedlo se. Na zítřek se pokusí připravit něco ještě lepšího. Bude totiž velký svátek a to přijde hodně lidí. Sedl si tedy k počítači a začal psát.  "Bůh je!" vyklepal do klávesnice. Pak si chvíli hrál s velikostí a druhem písma a centrováním. Mezitím přemýšlel, co by napsal dál. Vrzly dveře.

"Tati, já mám takovej problém...," pravilo dítko.

"Tak povídej, nějak to spolu určitě vyřešíme!"

Opět vrzly dveře a přišel i mladší syn. "Já mám taky problém" pravil, aniž by slovu "problém" dostatečně rozuměl.

"Tak co se teda děje?"

"Já jsem, teda my jsme, teda voni kouřili na záchodě. Pak přišla učitelka a myslela si, že jsem kouřil taky."

"No a co ty?"

"No já jsem taky dostal poznámku, ale to neni spravedlivý!!!"

"Fajn, tak mi to ukažte a já vám to podepíšu" řekl v dobré náladě. Podepsal. "A co ta trojka z kreslení?" neodpustil si dotaz.

"Učitelka řikala, že slunce vypadá jinak!"

"Tak příště dej papír na vokno a normálně ho vobkresli!" Vrátil dětem žákovské a pokračoval ve své práci.

"Bůh je láska!" napsal. Nečekaný příchod obou ratolestí mu úplně přerušil tok myšlenek. Vzal si tedy Katolický týdeník, snad tam najde nějakou inspiraci. Začetl se do článku o sexuálních skandálech. Samý výmluvy. No jasně, nikdo nic nevěděl! Cosi mu bránilo v dočtení článku, nevěděl však co. Odtrhl tedy pohled od novin. Jeho pracovnou proběhly děti. Starší houkalo mladšímu do ucha kuchyňským trychtýřem  a mladší preventivně brečelo, neboť se právem domnívalo, že se mu děje křivda. Podíval se na obraz Mistra Jana Husa, visící na zdi. Život není lehký... Přesto však nevydržel. Při třetím kolečku kolem bytového jádra nechal první dítě proběhnout a druhé chytil pod krkem. Trychtýř mu vytrhl z ruky a postavil na knihovnu. "Běžte si hrát na zahradu!" přikázal. Pak se zase vrátil k práci.

"Bůh není, říká neznaboh ve svém srdci!" vyťukal do klávesnice. Po stole mu lezla první jarní moucha. Sevřel v pěsti Katolický týdeník a zabil ji. Pak noviny i s rozplácnutou mouchou hodil do koše...

Netrvalo dlouho a opět vrzly dveře. Do místnosti vešla jeho manželka. Nejošklivější ženská pod sluncem. Do svazku manželského s ní vstoupil jen proto, že splňovala jeho dva základní požadavky. Chodila do kostela a byla ochotná si ho vzít...

"Líbim se ti?" zeptala se.

"Jo..." odpověděl automaticky, aniž by jí vnímal.

"To se ani nepodíváš?!" zeptala se rozladěně.

Otočil se na svém koženém "manažerském" křesle. Neforemná postava velikosti XL narvaná do jakéhosi kostýmku velikosti M. Bílá barva jen zdůrazňovala její špeky. "Sluší ti to..." pravil bezbarvým hlasem a namáhavě vydechl, jako kdyby zrovna zdvihl metrák....

"To se ani nezeptáš, kolik to stálo?" zeptala se. Zřejmě tím chtěla naznačit, že jí došly peníze a potřebuje další.

"Kolik to stálo?"

"Bylo to zlevněný!" připravovala ho na přemrštěnou cenu.

"Tak teda kolik...?" Když mu to řekla, sesunul se bezmocně do křesla. Skoro polovina jeho měsíčního platu.

"Pohlídáš malou?" Potřebuju si ještě skočit ke kadeřnici.

"Klidně. Hoď jí do vohrady!" pravil rezignovaně, mávl rukou, otřel si orosené čelo rukávem a obrátil se zpět k psacímu stolu. Manželka dala dítě do dětské ohrádky a odešla.

"Kam to vlastně šla?" snažil se vzpomenout. "Aha, ke kadeřnici!" Spustil internet a chvíli prohlížel stránky nějakého kadeřnictví. Stříhání, barvení, trvalá... Při pohledu na ceny ho polilo horko. Jeho manželka nikdy za celý svůj život nepracovala, takže všechny její hadry, kosmetiku a zkrášlovací salóny platil ze svého. Kdyby potom aspoň byla hezčí... Na první pohled by ji poznal i po atomovém výbuchu. Byl by to ten nejošklivější stín na zdi!

Znechucen vstal od stolu, došel ke knihovně a vyndal Korán,  Mein Kampf a Katechismus katolické církve. Knihy, které přečetl pouze jednou, aby poznal své nepřátele. Do vzniklého otvoru sáhl rukou a vyndal sedmičkovou láhev dvanáctileté skotské. Lahev otevřel a dolil si zpola prázdný hrnek kafe. Trochu usrkl. Ušklíbl se. Pít se to nedalo.

Vtom se ozvala rána. Na okenní tabuli narazila sněhová koule. Snad poslední sníh, který do jara zbyl... Lekl se a polil se "kafem". Prudce otevřel okno. "To nemáte nic na práci, mizerové?! A vůbec... Už máte udělaný úkoly? Nemáte! Tak marš se učit!" Rozbitého květináče, který omylem shodil, si nevšímal. Komu to bude vadit, tak ať si to uklidí!

"Zatracený katolíci! Voni asi vědi, proč maj' ten zasranej celibát!" vydechl těžce... Pak se vrátil zpět k počítači. "Bůh je, když..." Klepal to jedním prstem a každé písmenko sáhodlouze hledal. "Napíšu to radši postaru" pravil sám k sobě a poctivě se napil přímo z lahve. Vypnul počítač a odsunul klávesnici. Za klávesnicí byly jakési desky a ty shodily na zem hrneček s tužkami. Nevěnoval tomu pozornost. Pouze si nohou přihrábl nejbližší tužku, vzal použitou obálku a na její druhou stranu začal psát.

"Peklo, místo strašlivých muk..."

"...moře vroucí lávy, která pohltí..."

"...oheň a síra, odplata za hříchy..."

"...nekonečné utrpení..."

"...strašlivý a nikdy nekončící trest, který postihne..."

"...těla hříšníků pokrytá hnisavými vředy..."

"...plameny tisíckrát mučivější, než ty pozemské a navěky

trvající..."

Pak do toho Pekla poslal kompletně všechny. Od Hitlera až po děti, co si neuklízí hračky. Příchodu manželky si ani nevšiml. Až když na něj začala hystericky ječet: "Tak takhle ty hlídáš naše dítě?!"

Podíval se po všech stěnách kolem a dokonce i na strop, jako kdyby to dítě snad dokázalo lézt po stropě... Spíš se ale chtěl vyhnout kruté realitě. Nakonec se podíval i na zem. Děťátko se pokakalo. Vědomo si své chyby, nadzvedlo ohrádku a podplazilo se ve snaze uniknout kritice. Při tom ovšem pleny zavadily o okraj ohrádky, povolily a dítko za sebou zanechalo několikametrovou hnědou čáru na krásném bílém koberci. Úplně novém...

"Ty mě snad neslyšíš, nebo co?!"

"Neslyšim, neslyšim..." pravil a zacpal si uši. "Ktož jsú boží bojovníci..." začal zlostně zpívat a otočil se zpět k psacímu stolu.

Vytrhla mu prst z ucha a začala na něj nepříčetně vřískat: "A ten koberec snad mám platit já, nebo co!?"

To už nevydržel. Vstal a šel ke stěně. I s hmoždinkama vyrval ze zdi okovaný historický cep a rozmlátil celou faru i s rodinou na prach...

*****

Církev československá husitská se za něj zaručila. Prý to byl nejlepší kazatel v celém kraji. Proto taky dostal trest na spodní hranici trestní sazby. Osm a půl roku na Mírově. Má tam svojí vlastní celu o rozměrech dvakrát tři metry. Záchod, postel, stůl, židli. Na stole je Bible a nad stolem lžící vyrytý kříž. Momentálně je nejšťastnějším člověkem na světě...