Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
...že není žádná džungle
datum / id01.06.2010 / 357292Vytisknout |
autorKandelabr
kategoriePovídky
zobrazeno4970x
počet tipů13
v oblíbených0x
do výběru zařadilPomerančová, Janina6,
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
...že není žádná džungle

 ...že není žádná džungle, žádná proklatá nekonečná cesta po pás v bahně, ruce nesvírají ničí krk, nikdo nekřičí do noci, je klid a úzkou škvírou mezi stromy možná proniká paprsek...

Sen ustal. Z dosud šerého lesa se ozýval křik ptáků. Bylo nutné pokračovat. Bez přemýšlení, nelze už znovu probírat dávno rozhodnuté, odvaha a odhodlání se pak vytrácejí. Je třeba být mechanický, srolovat přikrývku, položit dlaň na pálící čelo ženy, setřít z něj pot, pak vytáhnout stříkačku a ampuli, natáhnout tekutinu, proklepat, najít na předloktí to správné místo, raději kleknout ženě na druhou ruku, i když poslední dobou už se ani moc nebrání. Pomalu zmáčknout píst...


 Často pršelo, džungle byla bezbarvá, šedivě se leskla. Muž šel pomalu, nosítka vyrývaly do půdy hluboké stopy, občas bylo bahna příliš mnoho, musel brát ženu do náruče, byla horká a bezvládná, jen občas tiše něco mumlala, neměla už sílu ho prosit.

Džungle byla hrozivý nepřítel, bránila mu svým tělem, nechtěla jej pustit, o každý krok musel bojovat, vzdorovat šermujícím pařátům větví a trnům. Zakusovala se do kůže, jako by jej chtěla celého rozervat, stůj, co stůj, nepustím tě, mých rukou je nespočet a tvé jen dvě a ty slábnou a sesychají jako přeťatá větev. Vrať se. 

Jenže cesta zpět nebyla, nic nebylo, jen tohle místo a vlastně ani to ne, tohle místo není žádným konkrétním místem, je to meziprostor, něco, co není vhodno zmínky, něco, co lze jen překonat, nechat za sebou a dospět k cíli, jen se nezastavovat, bahno časem oschne a opadá, rány od šlahounů nejsou hluboké, šaty se rozpadají, ale mysl je stále pevně upřená, jde se, jde, pomalu, ale jde.

Tam za keřem, možná to byla velká kapka sklouzávající z listu, možná se zalesklo oko nějaké šelmy, či jej snad konečně pohltilo šílenství, rychle a bezbolestně jako obří had, konečně se jeho mysl zastřela a nabídla mu nečekanou cestu ven? Ne, opět, na spodní straně velkého listu rychle přeběhlo a zatetelilo se drobné nazelenalé světlo. Odraz vody.

Položil ženu na zem a rozběhl se dopředu. Rozhrnoval větve, rval se se stromy, které mu nastavovaly své ruce a svá těla, vrávoral, padal, odíral se o drsnou kůru, škubal, trhal, rval listy, které mu bránily ve výhledu a pak se zastavil. Džungle se vzdala. Tady, zničehonic, povolila své těžké sevření a rozevřela se, aby uvolnila místo malé tůni, jejíž hladina spoře odrážela pár slunečních paprsků, které pronikly klenbou větví.

Vrátil se zpět pro ženu a donesl ji blíže k vodě. Obešel tůň a našel místo, kde se břeh mírně svažoval do vody. Opatrně do tůně vstoupil, rozhrnoval před sebou zelený povlak a napadané listí, šel podél břehu a voda byla hlubší a hlubší, v povlaku na hladině nechával jen úzkou černou rýhu. Voda mu byla po pás a on se zastavil u zlomeného stromu, jenž měl z části obnažené kořeny, které se zanořovaly pod hladinu jako by se strom snažil pít přímo z tůně a pokušel se znovu vzkřísit své padlé tělo. Muž nabral vodu do dlaní, byla špinavá, zelenohnědá a páchla.

Džungle se svých obětí plně nevzdala, měla teď dva páry očí. Na břehu tůně, na spadaném listí, bez hnutí ležely dvě velká těla, přípomínající dva zvrásněné kmeny stromů.

Sekera byla malá a zubatá, zakusovala se do čerstvého dřeva neochotně, stromy, které kácel měly kmeny rovné, nepříliš široké, daly se obejmout oběma dlaněmi, poslední pohlazení a pak jen tupé drnčení sekery a už padají, lámají své i okolní větve, kmeny je pak třeba rozsekat na kratší části, na délku muže, spodní část seseknout do hrotu, práce je to namáhavá, na nic nemyslet, na puchýře, tohle místo, ženu, co leží opodál a hlavně ne na to, co má přijít.

Voda je kalná a dno je mazlavé, bahno se při každém kroku víří, ale přesto je z hladiny cítit neurčitý klid, jako by tůň byla zcela odjinud, na toto místo nepatřila, byla jen ona a zavřela vše ostatní pod svou hladinu.

Kůly šly do dna zapichovat snadno, jeden vedle druhého, až vznikla půlkruhová hradba, malá tůňka v tůni, z části přilnutá k pařezu s kořeny ve vodě, objímající jej a chránící před celým zbytkem světa. Propletl kůly větvemi a liánami a několik použil jako vzpěry proti břehu.

Žena na břehu blouznila, probírala se z nepřirozeného spánku a přes zamlžený pohled spatřila tůň. Ale neměla sílu křičet, pouze sebou cukala a když na ní muž klečel a připravoval injekci, dívala se na něj. V očích byl smutek a zmar a lítost, na nenávist už nebyla síla. Pak se vědomí pomalu rozplývalo a oči se zavíraly a když ji pak muž zvedl a nesl ji k tůni, zavadila jen rukou o starý pařez a napadlo ji, jak je ten dotyk známý a pak ji najednou obklopil chlad a ticho, vznášela se a propadala, do podivného zeleného snu.

Muž skočil se ženou v náručí do vody, do malé tůňky chráněné palisádou. Ani se příliš nebránila, jen trochu zatřepala rukama nad hladinou, na prstech jí ulpělo trochu zeleného žabince, tělo se cukalo, ale byla zesláblá nemocí a omámená, hladina byla za okamžik klidná, jen pár posledních bublinek vzduchu, pak už bylo ticho a bylo vidět její tvář v zelené vodní záři. Její krásnou tvář, dívající se na něj z jiného světa.

Tělo zaklínil do kořenů pařezu, celé zůstalo pod vodou, skryté, mlčící.

Muž vylezl na břeh, dlouho ležel na zemi. Udělal to. Udělal, co se rozhodl udělat. Proto sem přišel. Posadil se, oči upřené na vodní hladinu a čekal, dokud na něj konečně nepříjde spásné šílenství, neboť rozum mu říkal, že nic jiného čekat nelze.

Dvě velká tmavá těla se pohnula a tiše vklouzla do tůně. Ve vodě bylo cítit cosi nového, ale cesta byla uzavřená. Nevadí, času je dost. Čekat.

Čekání. Muž cítil, že šílenství je blízko. Stále viděl její tvář, jak se jí ze rtu odlepuje poslední malá kapička vzduchu a stoupá vzhůru a mizí na hladině. Jak ho jen na vteřinu mohlo něco takového napadnout! Měl se smířit s tím, co je. Možná měli týden, dva. Kdo ví! Měl to nechat být. Prosila ho.

Bylo tak snadné překročit tu tenkou linku a muž cítil, že ho poslední kousky příčetnosti zcela opouští. Snažil se odhadnout čas, kolik času mohlo uplynout? Zdálo se mu, že dny, těžko říci, čas se podivně kroutil, nedařilo se ho uchopit, jak dlouho? Jak dlouho? Počítal. Čekal. Musím vydržet! Musím čekat!

Skočil doprostřed tůně. Voda byla chladivá a zelené světlo pod hladinou tak přívětivé, tůň jej objala jako starého přítele. Dvě velká tmavá těla se vydala stejným směrem.

Na hladinu tůně zvolna dopadaly první kapky deště a děrovaly táhlý zelený povlak.

Žena se vynořila a lačně se nadechla. Ve vlasech měla spadané listí.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.12.2012 19:40:44Janina6

Pro mě pořád nezapomenutelná. Tak tu zanechám aspoň výběr :-)

27.07.2010 13:11:04Kandelabr
57188418432178751875:
díky za zajímavý názor. Jsem si vědom toho, že se trochu vzdaluju od běžného chápání povídky, děj se spíš vytváří mezi řádky, ale myslím, že tam pořád je, i když hlouběji ukrytý.
Nemám nijak stanovené to, čeho bych chtěl dosáhnout, ani jak dlouho budu psát takhle jak píšu poslendí dobou, proměňuje se to a je to takový trochu organismus ne úplně závislý na mém racionálním já :) Nevím, jestli jsem ještě schopný psát jinak, a po pravdě zatím nemám ani potřebu. Možná to příjde s další povídkou.

Nad něčím delším přemýšlím už staršně dlouho, ale zatím se mi to nedaří, nemám asi dost odvahy a bojím se, že by mi to ani třeba nešlo.
uvidíme.
22.07.2010 23:31:5357188418432178751875
Ač jsem vždycky tíhnul spíše k tvým textům z "ranného mládí", v nichž ses ještě věnoval více obsahu, než obrazu, tohle se mi líbilo. Nemohu říct, že jsem text pochopil - což pro tebe jistě není žádným překvapením -, přesto si nemyslím, že bys ho nechápal ty sám. Vidím v něm jasný řád, systém, který není pro čtenáře okatý a už vůbec snadno prohlédnutelný. Tohle se mi líbilo, podáváš dané obrazy tak samozřejmě, na úkor čehož se vůbec nezajímáš, zda-li budou pochopeny také čtenářem. Co mi ovšem zcela nesedlo, byla forma. Samozřejmě, tvůj sloh je vytříbený a těžko ti do něj mluvit, ale to je právě ono. U několika textů z posledních měsiců se mi zdá, že jejich "úspěch" tkví spíše v jakémsi "trademarku", který už má zaběhlejší čtenář na Pismáku spojený s tvou osobou a mnohdy se ani nesnaží hledat na tvém slohu nějaké nedostatky. Jsi zde považován za vynikajícího stylistu, s čímž bezesporu souhlasím, ovšem například zde, v tomto textu... nevím, nevím. Několik vět se mi zdá zbytečně natáhlých, až neúnosně malebných a to jen proto, abys čtenáři nabídnul přesně to, co od tebe očekává, jinak si to neumím vysvětlit. (Jde jen o moji domněnku, vůbec ji neber vážně.)

Připisuji se pod kritiku reky, který přesně vystihnul mé pocity. Také se mi zdá, že se poslední dobou soustředíš více na vizuální aspekty povídky, svých postav, děje, na OKAMŽIK, než na nějaké hlubší úmysly; jako bys už zcela rezignoval na filosofické ambice, kterými tvé dřívější texty doslova přetékaly.

Tvé texty z poslední doby chápu jako skvělá stylistická cvičení, které ovšem nikdy nebudu s to vnímat dost vážně (závažně) na to, aby se ode mě dočkaly nějakého výraznějšího zájmu. Především mi uniká jejich smysl. Vytříbit svůj styl, zdokonalit se, ujasnit si směr psaní? Jistě, ale jak dlouho v tom míníš pokračovat? Pokud ovšem mezitím pracuješ na něčem delším, beru 90% toho, co jsem právě napsal, zpět. Potom by byl jejich smysl víc než evidentní.
22.07.2010 15:47:42bestye
líbí se mi, že je konec ač naoko definitivní naopak pro mě úplně otevřený s tolika cestami, kudy by se dál mohl ubírat. A tenhle prostor mám ráda. Sice je styl někde na mě trošku těžkopádnější a musím se vracet, jestli mi náhodou něco neuniklo, ale to nevadí. Určitě je to povídka, ke které se ráda vrátím. *
19.07.2010 17:33:08Kandelabr
Heh, tak to jo :) Mě baví sem tam něco napsat, neberu to moc vážně, i když že bych psal jen pro sebe říct nemůžu, ale z kritiků dám nejvíc sám na sebe :) čimž nechci říct, že mě jiné názory nezajímají...
19.07.2010 15:18:19VT Marvin
Však jsem neřekl, že si protiřečí. Taky mám choutky psát takové vícetečky za příběhem a většinou mě za to někdo zpráská, tak já jen abys o nic nepřišel... :) Mně se tvůj přístup ke psaní líbí, že to tak nežereš a děláš to asi hlavně pro sebe. Radost druhých samo že potěší.
19.07.2010 15:14:11Kandelabr
To s těmi závěry chápu, ovšem zdá se mi, že se doplňují a neprotiřečí si. Každá ta věta posune příběh trochu jinam. A to se mi líbí. A jsem rád, tobě se text taky líbí, to mám radost.
19.07.2010 15:06:09VT Marvin
Netvrdím, že máš. Ale pokud můžu upřesnit ty efekty, tak jen tři poslední věty/odstavečky jsou jako tři závěry. Nic to nemění na tom, že se mi text líbí.
19.07.2010 14:57:04Kandelabr
VT Marvin: já myslím, že těžší text je v pořádku, čtenář nemusí mít pořád všechno naservírováno. Kdo chce, své si nalezne. Koho to nechytne, jeho věc. Nic nikomu nehodlám podsouvat.
15.07.2010 20:54:05VT Marvin
Když to znovu čtu, přijde mi to místy takové úsečné, jako bys sázel na efekt a chtěl tam mít každou vyšperkovanou větu, co tě napdne, nic mezi nimi. A do textu se opravdu hůře zakusuje, je těžké přizpůsobit se tvému stylu při tak krátkém textu, pro mnoho lidí, kteří tě budou číst poprvé, bude toto problém.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.