Hrabě nebo hrábě? (pocta Barbaře Cartland)

Vždycky je to hrabě, markýz nebo vévoda. Vévoda míň často, protože ti jsou hrozně vysoko postavení, zato spousta hrabat a markýzů. Nejčastěji zhýralý aristokrat, co už viděl a přefiknul všechno, co mohl, a jako protiváha k němu nádherná, čistá a nevinná, ale nebojácná a osobitá dívka. Seznámí se, chvíli se nesnášejí, ale pak se to nějak zvrtne, on zjistí, že lepší ženu si nemohl přát, a ona zas že je to jen temná a nešťastná minulost, která ho hnala do náručí žen pochybné pověsti. Objeví, že jsou zamilovaní, vezmou se. Tradá.

Druhá nejoblíbenější: on si ji z nějakého důvodu splete s povětrnou ženštinou, zamiluje se do ní a nenávidí ji pro to, ale časem zjistí, že je to poctivá žena. Vezmou se. Tradá.

Už dvacet let se snažím vymyslet něco nového. Napsala jsem knížky o herečkách, královských milenkách, zamilovaných špiónech, válečné uprchlici, co se vdá za významného průmyslníka, a o chudé teoretičce ekonomie, která skončí v náručí skotského náčelníka klanu. Dokonce jeden vážně skoro slušný román o čtyřicetileté divě, co uteče od svého stárnoucího milence, slavného herce a nechutného alkoholika, a nakonec zakotví v příjemném, normálním vztahu s válečným invalidou.

Jsem na tuhle poslední věc pyšná, ale právě ta se ze všeho nejhůř prodávala. A nakladatel mi div nevynadal, když si to přečetl.

Tohle od vás lidi nechtějí, Babs, řekl mi. A vůbec, není v tom žádný hrabě. Napište zas něco o mladé šlechtičně, co v přestrojení za kabaretní tanečnici pronikne do sídla rozmařilého floutka a změní jeho život navždycky.

Takových knih ale mám už aspoň pět, namítla jsem. Jednu jako druhou.

A všechny se kurva dobře prodávaly. Chcete být originální? Tak to tentokrát nebude kabaretní tanečnice, ale třeba hudebnice. To je sakra jedno, něco si vymyslete. Jen ať se škvarky sypou.

Tak sedím před bílým papírem a cucám konec tužky. Dole na louce shrabávají seno a posečená tráva voní až ke mně. A myšlenky mi uletí někam daleko. Venkovský mládenec tvrdě pracuje, aby se mohl oženit se svou láskou. Jenže když dohrabe ke konci louky, uslyší divné zvuky v křoví a zjistí, že pán se zrovna pokouší jeho milou znásilnit. Přetáhne ho po hlavě násadou od hrábí a nešťastnou náhodou ho zabije. Mladí lidé utečou, všichni je honí a nakonec to skončí hrozně tragicky, on zahyne a ona se vrací domů v potupě, obtěžkaná jeho nemanželským dítětem. Jako relikvii po mrtvém milenci uchovává doma přelomené hrábě a po večerech vypráví synáčkovi, že ozvat se proti útlaku stojí za to, i kdyby měl člověk položit život.

Bavilo by mě pro změnu napsat knihu, kde všechno zpochybním a zkritizuji. Společenský řád, kde jedni jsou od přírody dobří, ušlechtilí, bohatí a privilegovaní a druzí jim musí sloužit. Osud, který znemožňuje, aby se člověk mezi těmihle dvěma skupinami přesouval. Napsat knihu, v níž si služka vezme pána nebo dáma sluhu, všichni je odsoudí, ale je jim to jedno a jsou šťastní. Milence lady Chaterleyové. Román, který otřese sebejistým světem, kde jedni jsou páni a druzí ubozí otroci.

Vesničané za oknem odkládají hrábě a odcházejí domů za ženami. Proboha, to je už půl páté? Za chvíli bude čaj a já musím napsat aspoň první věty, ať se mám zítra od čeho odpíchnout. Rychle něco udělat, dokud mám ještě čas.

Vyndám konec pera z úst a konečně se s ním dotknu nepopsaného papíru.

Hrabě Sheringham byl opilý a měl mizernou náladu...