Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Počítání

Výběr: a2a2a

21. 06. 2010

4652

Autor

Bohouš Krejza

Honza sedí na schodech před školkou a zírá na svoje modré boty. Je mu v nich teplo. Chtělo by to už sandále nebo tenisky. Tyhle kotníkové boty s kožíškem nejsou na konec dubna ta nejvhodnější obuv a ten zelený pletený svetr by už potřeboval vyměnit za něco pohodlnějšího. Štípe a je samý flek. Jakmile Honza zmerčí svou matku, jeho zamyšlený pohled se roztáhne do širokého úsměvu.

„Neseď na těch schodech,“ křičí na něho už z dálky, „nastydneš."

„Nenastydnu, Alenko,“ opáčí Honza, „mám svetr a teplý boty."

„Kolikrát ti mám říkat, ať mi tak neříkáš!“

„Promiň.“
„A kde máš čepici?“
„V tašce.“
„Tak si jí koukej nandat.“

Alena dává synovi políček na uvítanou, bere mu tašku a vytahuje bílou pletenou čepici. Honza kolem matky radostně poskakuje.

„Prosim tě, přestaň blbnout!“

„Já neblbnu, já jsem koník.“
„Tak sem pojď, ty koni.“
„Já čepici nepotřebuju, je teplo.“

„Ale je vítr, sakra, pojď sem!“ Alena ho chytá za předloktí a silou ho přitahuje k sobě. Honza padá na kolena.

„Říkám ti, přestaň blbnout!“

„Ta čepice štípe.“
„Neštípe, koukej si ji nechat na hlavě! …a jak to že si zase nesněd svačinu?“

Alena z tašky vytahuje igelitový pytlík s rohlíkem a trojúhelníkem taveného sýru.

„Neměl jsem hlad. Měli jsme k obědu buchtičky se sodou."

„Šodó se říká.“

„Já vím, snědl jsem dva talíře!"
„Ale tohle taky sníš. Rohlíky nerostou na stromech a sýr taky ne! Všechno stojí peníze."

Honza běží k jednomu z řady zbídačených hlohů, věší na něj pytlík se svačinou a radostně volá:

„Hele, mami, rostou na stromech," volá a schytává další políček.

Alena vztekle sundává pytlík, přičemž ho roztrhne a rohlík se sýrem padá na zem.

„Vidíš co děláš?“
Další políček.
„Teď to koukej pěkně sníst."
„Ale já nemám hlad."

„Dokavaď to nesníš, tak tě neznám!" opáčí Alena a dává se do kroku. Když jí Honza dožene, zastavuje ho.

„Ne, půjdeš hezky dva kroky za mnou, dokud to nesníš.“

A tak se Honza pouští do svačiny. I kdyby chtěl, teď by mámu ani nedohnal. Kráčí si to rázným krokem a, aby stihla zelenou na nedalekém přechodu pro chodce, pár metrů dokonce běží. Neuvědomuje si, že musí stejně počkat na Honzu. Objevuje se červený panáček.

Alena vztekle mačká tlačítko pro chodce.

„Tak dělej, nebo to zase prošvihnem!"
„Ten sýr je moc dobrý, mami."
„No jo, porád,“ bere Honzu za ruku. Tomu padá sýr z ruky. Shýbá se pro něj, přičemž se pouští matky.

„Neber to už ze země!“
„Ale dyk je to dobrý.“

„Povídám, nech to ležet… do hajzlu, podívej, už je zase červená! Já bych se na to…“
„Tak to přeplaveme,“ navrhuje Honza a ukazuje na kalnou řeku.

„Kam zase běžíš?" volá za ním Alena. „To ať tě ani nenapadne! Koukej se vrátit, nebo ti nařežu, žes to neviděl!"
Honza poslechne, a tak třetího zeleného panáčka stihnou. O pár metrů dál se zastavují u šestihranného stánku s nápisem Alkohol a cigarety. Alena syna posazuje k jednomu ze třech umělohmotných stolů.

„Počkej tady a ani se nehni.“
Jde k okýnku a říká si vietnamskému prodavači o mentolové Petry. Vrací se k synovi a sedá si na židli nejblíže k silnici, kde se plazí nekonečný had vozidel. Každej, kdo odsud míří pryč, pomyslí Alena, je na tom mnohem líp než já. Těch aut je bezpočet. Pokaždé je zkouší počítat, ale po chvíli to vzdá.

„Mami, koupila bys mi džusíček?“

„Nemáme peníze, drahoušku,“ odvětí Alena a zapaluje si cigaretu. Honza matku se zájmem sleduje. Jak natahuje kouř do svého trochu špičatého nosu posetého hnědými pihami, jak pak kouř uniká prostředkem jejích úzkých rtů a jak cigaretu drží mezi svými dlouhými hubenými prsty, zatímco palec má zabodnutý do pravého spánku tak, že červeně nalakovaný nehet není vidět. Její rovné špinavě blond vlasy vítr rozfukuje na všechny strany a šedozelený pohled stále sleduje šňůru aut.

„Aby ti neshořely vlasy, maminko.“
Alena odklepává cigaretu do umělohmotného popelníku a nepřítomně se na Honzu usměje.

„Ani vodičku bys mi nekoupila? Mám žížu.“
„Doma se napiješ.“

„Kolik stojí voda?"

„To tomu špuntovi nemůžeš koupit ani vodu?“

„Starej se o svý!"

Honza si prohlíží pána, co nad ním stojí. Takhle ze sedu vypadá jako obr. Má od malty špinavé montérky a bílé triko s červeným nápisem Kodak. Na hlavě mu vlají vlasy stejné barvy, jakou má jeho matka, až na to, že jsou dost prořídlé. V jeho kulatém oteklém obličeji se vlní úsměv postrádající přední zub.

„Hej, Pongu," volá muž na prodejce ve stánku, „hoď mi sem jedno chlazený a tady pro špunta kolu.“
„Ty si se snad zbláznil?“ opáčí Alena. „Dyk je na kolu malej.“
„Nejsem, mami, nejsem!“ brání se Honza.

„Kolik ti je?" ptá se muž.

„Čtyři,“ říká hrdě Honza.

„No vidíš, to už si velkej kluk.“
„O tom bych pochybovala.“
„Já v jeho věku už kouřil.“
„My stejně musíme domů,“ opáčí Alena, dvěma rychlými údery do popelníku típe cigaretu a vstává, „Honzo…,“
„A Pongu, ještě jedno pivo pro dámu,“ skáče jí do řeči muž.

Alena si sedá zpátky na místo a zapaluje si další mentolovou Petru. Když jí Pong přinese pivo, mlčky ho bere do ruky a upíjí, přičemž dál sleduje projíždějící auta. Jeden šťastlivec, druhej, třetí… vítr rozehnal mraky a nebe rozřezávají palivové ocasy letadel.

„Jak jsou asi daleko?"
„Co?“ ptá se muž a utírá si pivní pěnu pod nosem.

„Letadla,“ říká Honza a prstem ukazuje na oranžové čáry.

„Daleko."
„Já vím, ale jak?"
„Dál než do vejplaty."

Muž sleduje Alenu, ale ta se nesměje.

„Co je to s tebou?"
„Co by bylo?"

„Seš nějaká nasraná.“
„Takhle před malým nemluv.“
„Tak pardon.“

„Mami, můžu si sundat tu čepici?“
„Řekla jsem ti, že ne!“

„Ale ten pán taky nemá čepici.“
„Z toho pána si vůbec neber příklad.“

„Vždyť už tolik nefouká a ta čepice štípe.“
„Hergot, neodmlouvej pořád!“
„Neměla bys na toho kluka tak řvát.“
„A ty si jako jeho táta, nebo co?“

„Můj táta umřel,“ říká Honza a sundává si čepici. Vítr proletěl jeho jemnými vlasy a udělal mu na temeni světle hnědou chocholku.

„Já vím,“ říká muž a soustrastně pokyvuje hlavou, „byl to dobrej chlap."

„Dobrej chlap?" ušklíbne se Alena.

„No tak, holka, o mrtvejch jen dobře.“
„A o živejch jen špatně!“
„Ta tvoje máma je dneska nějaká nabroušená, co?“ mrkne muž na Honzu a jde k okýnku, kde objednává dva rumy.

„Mami, co je to za pána?" ptá se mezitím Honza.
„Jarda. Dyk už u nás párkrát byl."
„Nepamatuju si."

„No vidíš, a nepij to tak rychle!"

„Je to moc dobrý.“
„Tak si to šetři, už nedostaneš.“

„Tak tady jsou dva rumy přímo od pana Ponga,“ slavnostně oznamuje Jarda a pokládá dva malé kelímky na stůl.

„Ten pán se jmenuje Pong?" vyzvídá chlapec.

„Nevím,“ krčí svými mohutnými rameny Jarda, „jen mě to napadlo. A vidíš toho v tom druhým stánku?“

„Jo."

„Tak ten se jmenuje Ping."

Aleně přelétne po tváři úsměv, který mizí společně s dalším projíždějícím autem.

***

Honza sedí na zemi v obýváku a oběma rukama mačká plechovku koly. Pak si ji dává k puse a zaklání hlavu. Saje vzduch, přičemž mu na jazyk padají poslední kapky už teplé a zvětralé limonády. Nahlas zamlaská a podívá se na Alenu s Jardou, kteří sedí na starém zeleném kanapi a líbají se. Oba dva hlasitě oddychují. Jarda možná ještě víc. Jeho obří špinavá tlapa hladí Alenino bílé stehno orazítkované prasklou žilkou a několika modřinami různých odstínů. Pak ruka přejíždí na prsa. Mačká je přes kytičkované šaty, snaží se k nim prodrat, ale šaty jsou příliš těsné.

„Neblbni," vzdychne Alena, „kluk se na nás dívá."
„Došla mi kola," směje se Honza a mává na ně prázdnou plechovkou.
„No vidíš," na to brunátný Jarda, „zejtra ti koupím další."
„Prosím tě, nekaž ho."
„Já ho nekazím… myslíš, že mám peníze nazbyt?"
„Tak proč mu to slibuješ?“
„A co mu mám asi říct?“

„Podívejte, ta kola vypadá jako ponorka!" Honza drží plechovku nad hlavou a pak s ní klesá na tmavočervený koberec.
„Tak si s tou ponorkou běž hrát do pokojíčku,“ říká Alena a zapaluje si mentolovou cigaretu.

„A nechcete si jít hrát se mnou? Ukážu vám, co jsme včera ve školce kreslili…“
„… prosim tě, běž si hrát, maminka za tebou pak přijde.“
„Hele, nekomanduj ho,“ okřikne Jardu Alena, „je to tvůj syn?"
„Sakra, co je to s tebou, Aleno?"
„Se mnou?"

„Jo, s tebou!"
„No, nevím,“ říká skrz popotahování Alena a plácne se do bílých stehen, „vlastně nic… jsem šťastná vdova s dítětem, která nemá ani na nájem. Co by asi se mnou mohlo bejt? Ty se objevíš jednou za čas a myslíš si, že ti dám na požádání? Za pár rumů a kolu?“

„Víš, že jezdím na stavby, tak vo co, kurva, de?"

„Říkala jsem ti, ať před klukem nemluvíš sprostě!“

„Hele, tohle nemám zapotřebí,“ opáčí Jarda a vstává, přičemž trochu zavrávorá, „seru na to."

„Nashledanou," zdraví ho Honza a dál předvádí ponor s plechovkou.

„Čau, kluku, a dávej na mámu pozor."
„Nebojte."
„PROSÍM TĚ, VYPADNI UŽ!" ječí Alena.

Za pár vteřin v předsíni bouchnou dveře.

Honza pokládá ponorku na rudo červené moře a mlčky sleduje svojí matku, která má okolo očí rozmazané šminky, pravé ramínko šatů spadlé, pod nosem červené fleky.

„Mám tě rád, maminko!“ říká nakonec.

„Běž spát,“ přikazuje Alena a vytahuje z krabičky poslední cigaretu. Do lustru s červeným stínidlem vyfoukává kouř, který se tam drží jako ranní mlha. Chvíli ho oba mlčky sledují.

„Až budu velkej, budu kouřit jako ty.“
„Prosím tě, neříkej takový hlouposti a běž už spát.“

Honza si dává ukazováček a prostředníček k puse a natahuje a vyfukuje pomyslný kouř.

„Vidíš, jak mi to jde?“
„Tak koukej spát, nebo ti nasekám, žes to neviděl!“ řve Alena. „To neumíš poslouchat?"
„Umím," na to Honza a jde do svého pokoje.

„Umím poslouchat,“ říká si pro sebe, když se převlíká do pyžama. Pak si jde do koupelny vyčistit zuby. Pasta jde stěží vymačkat. Honza si nanese jen trochu, aby zbylo i na matku.

Alena stále sedí na kanapi. Honza k ní běží a líbá na flekatou tvář.

„Tak vidíš, že to de,“ říká polohlasně, „a teď honem na kutě.“

„Dobrou noc a ať mě blechy štípají…“

„…radši ne. Žádný blechy, žádný vši."
„Celou noc, se říká, mami! Copak ty to neumíš?“
„Prosím tě, běž už spát.“

Když Honza odejde, Alena otevírá okno. Zhluboka se nadechuje. Vzduch venku je nasáklý kaučukem a pohonnými výpary. Jedovatý had aut se dál plazí po silnici. Alena ten jed cítí hluboko v sobě. Mít tak sílu zmizet, pomyslí, když chvíli počítá auta, co vyjíždějí z města, zmizet jednou pro vždy… takhle by mohla počítat do nekonečna… čtyřicet mentolových cigaret, tři piva, čtyři rumy,čtyřletý syn, dva roky vdovou, šedesát pět nocí bez chlapa, pětatřicet let uvíznutá na mrtvém bodě - je to pořád dokola – nikdy nedojde ke kloudnému výsledku. Vrací se zpátky na kanape a z popelníku vybírá největší nedopalek.

Honza leží v posteli a vypráví svému hnědému plyšovému medvědovi, co dneska všechno zažil. Bylo toho opravdu dost.

„Ten pan Jarda byl moc hodný," šeptá, aby ho Alena neslyšela, „koupil mi kolu… je moc dobrá… sladká a maminku má taky rád, líbal ji."

„...ale nejvíc ji mám rád já a tebe mám taky rád."

Líbá medvěda na černý čenich, načež ho vší silou hází do rohu.

„A teď koukej spát, nebo ti nařežu, žes to neviděl,“ syčí na něj „to neumíš poslouchat? Běž spát, běž už spát! Přestaň blbnout a spi nebo tě neznám… do hajzlu… bych se na to…“

Pak se obrací ke zdi a hlavu si přikrývá peřinou. Dělá to tak každou noc, i když se ráno probouzí zpocený.

Venku nepřestávají jezdit auta a v černých očích medvěda se odráží matný svit měsíce, zatímco peřina spokojeně dýchá chlapcovým spánkem.

33 názorů

Olivka

05. 03. 2011

Československá literární komunita

Počítání

Autor

33 názorů

Sdílení