Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDny, kdy z nebe pršel smutek
26. 07. 2010
4
18
2427
Autor
Karmínová
Vyťukávala jsem rytmus hudby do volantu. Vždycky mě to dokázalo uklidnit, dokonce i před velkým jednáním jsem si pustila určitý druh muziky a hned jsem se dostala do optimističtějšího rozpoložení mysli.
Ale teď to nepomáhalo.
Zatočila jsem doleva, na malinké parkoviště blízko náměstí. Vypnula jsem motor, otočila klíčky a vytáhla je. Tím jsem zároveň přerušila hudbu a okamžitě na mě dopadla tíha samoty, ticha, a úkolu, který mám před sebou. Dobrovolného, ale přesto těžkého.
Vyšla jsem z vozu a zamkla ho, v pro mě velmi neobvyklých teniskách jsem se ploužila přes chodník. Stála jsem před nepříliš velkou budovou omalovanou do pěkné žluté barvy, s novými okny. Zazvonila jsem; velmi brzy mi otevřela má známá. Obhlédla mě, a když zjistila, že místo mých obvyklých kostýmků mám obyčejné tričko a látkové kalhoty, spokojeně pokývla.
"No nazdar, jdeš přímo na čas, Martinka už na tebe čeká," povzbudivě mrkla. Kdysi jsem ji neměla ráda, ale ty doby jsou dávno pryč. Teď ji neskonale obdivuji. Nikdy na mě nepůsobila dojmem nijak zvlášť silné ženy, ale co se dala na tuhle práci, závidím jí její sílu. Nedokázala bych to, co ona.
"Potí se mi ruce," přiznala jsem se.
"Tak to poprvé tady každému," zasmála se. "Ale ty víš, jak se k dětem chovat, máš tak trochu výhodu..."
Výhodou bych to nenazývala. Nechtěla jsem se hádat, rozhodně jsem nechtěla na sebe vztahovat její soucit, který už z těchto slov přímo ukapával.
Člověk si mnohdy řekne, že se přes to přenesl, ale tohle je pro mě největší zkouška. Jako maturita, ale mnohem závažnější.
V tichosti jsem kráčela vedle Moniky, která se stále usmívající vydala po schodech nahoru. Už z dálky jsem slyšela mnoho dětských hlasů, v některých jsem dobře rozeznávala romský přízvuk.
"Ještě musíme do kanceláře, musíš podepsat pár papírů, všechno je tu hlídaný... Až na děti," kysele se pousmála. "Některý si lítají dovnitř a ven jak chtějí."
Chápavě jsem přikývla a pořád beze slova ji následovala. Skutečně, musela jsem se ohánět perem jako na autogramiádě, dokonce jsem získala pocit, že samou nervozitou mám každý podpis úplně jiný.
Kousla jsem se do rtu a podívala jsem se ke dveřím. Do dětských hlasů se vmísil jeden dospělý, překřikoval děti a zjevně je povzbuzoval.
"Tak pojď, už se nemůžeš dočkat, co?" Jak byla daleko od pravdy... Nejraději bych se otočila a utekla, stočila se někde, kam nikdo neuvidí, a začala brečet.
"No jo," nakřáple jsem odpověděla. Přejela jsem si jazykem přes rty a našroubovala na ně křečovitý úsměv.
Konečně jsme vešly do společenské místnosti. Překvapilo mě, že je tam možná jenom dvanáct, patnáct dětí, víc ne. Bavily se nad nějakou společenskou hrou, i když pár dětí si kreslilo a některé prostě tiše seděly.
A jedna holčička se vrtěla na židli jako neposeda, ale jen, co nás spatřila, přimrzla k židli.
"Chvíli bude tak vyjukaná, že s tebou nebude mluvit, ale jinak je dost komunikativní, takže tohle problém snad ani nebude." Monika přešla k Martince a za ruku ji přivedla ke mně. Holčička byla tmavovlasá, snědá, s velkýma kočičíma očima a mírným předkusem. Na sobě měla špatně padnoucí oblečení, ale vypadala docela upraveně, a ještě když ke mně šla, se rukama hrabala v dlouhých vlasech, aby si je zkrášlila. V očích jí jiskřilo potlačované nadšení, že jde ven.
"Jak víš, musíte tu být do pěti, a bylo by dobré zůstávat jenom ve městě. Moc se neptej na rodinu a užijte si to."
Očima jsem visela na Martince. Kulila na mě oči a tolik mi připomínala lepší časy, že jsem skoro ucouvla zpět. Ale nechtěla jsem ji šokovat, a tak jsem si přebrala do dlaně její ručičku a sešly jsme po schodech. Skoro utíkala, jenom aby byla venku.
Konečně jsme otevřely dveře a nadechly se teplého jarního vzduchu. V tu chvíli jsem si uvědomila realitu naplno. V krku mi náhle narostl koláč nervozity a několikrát jsem hlasitě polkla, abych se ho zbavila.
"Tak..." vydala jsem ze sebe přiškrceně. "Kam bys chtěla jít?" Zvědavě se na mě obrátila obličejíkem, ale když se naše pohledy střetly, hned sklonila oči.
"Co takhle na zmrzlinu?" navrhla jsem. Stále se dívala na zem, ale rozkývala hlavu. "No dobře..." přehmátla jsem dlaní, protože jsem cítila, že mi díky zpocené ruce vykluzuje. Držela se mě jako klíště.
Ukázala jsem jí mé auto, když jsme kolem něj prošly. Stále jsem něco mluvila, abych se uklidnila. A doufám, že to uklidnilo i Martinu.
"A jakou máš nejradši? Jahodovou? Čokoládovou?" povzbuzovala jsem ji.
Konečně promluvila: "Tu modrou," zamrkala. Skoro šeptala a oči sklápěla k zemi, ale trošičku pookřála.
"To já mám ráda tu normální, vanilkovou. Když jsem byla malá, pořád jsem chtěla citronovou. A Tomášek, ten -" zarazila jsem se. Nečekala jsem, že o něm někdy budu vůbec mluvit, natož že to půjde tak snadno. "Tomášek měl rád čokoládovou, ale tu točenou..." dokončila jsem to pomaleji.
"Tu já nerada... Je taková hořká," usmála se.
Na chvíli jsem se zahleděla na modrou oblohu s několika mráčky a děkovala tomu nahoře, že mi seslal nápad na návštěvu dětského domova.
Lepší terapii by nevymyslel žádný psycholog.
***
Podívala jsem se na spokojenou holčičku vedle mě, když jsme se vracely. V tašce se mi houpal nákup a v mysli se mi odehrávala scéna v obchodě.
Vzala jsem do ruky chleba a vložila ho do košíku. Martinka, už řádně osmělená, do něj šťouchla prstem a zeptala se: "Teto, co to je?"
"Chleba," nechápavě jsem odpověděla.
"Ale chleba sou ty..." rukama plácla o sebe. "Placky. Mažou na to máslo." Poučila mě.
Vysvětlila jsem jí, jak se to ve skutečnosti má, ale byla to jedna z mnoha drobností.
A v tu chvíli, za sedm minut pět, když jsem ji vedla zpět, jsem si usmyslela, že to zkusím ještě jednou. Uvidíme, jestli to vyjde, ale třeba se naučím něco nového, Martinka taky... A třeba se jednoho dne rozhodnu... Že už zase nebudu sama.
18 názorů
Mně se zase ten konec zdál výborný. Provokuje čtenáře k domýšlení, k otázkám, k sebereflexi. Moc dobrá povídka. ***
Podle mě nemá cenu sem dávat vědomě nedotažená díla. Proč raději nenapsat něco dotaženého?
Ruppert von Trautenberg
14. 08. 2010slunečnice
12. 08. 2010Saetri-Ihn
08. 08. 2010
Jazyk vyprávění není nic zvláštního, ale čte se to plynule, nenarazila jsem na větší chyby nebo neobratnosti. Připomínky mám spíš k obsahu.
Přijde mi zvláštní, že na začátku se poměrně dlouho věnuješ popisu toho, jak se hrdinka připravuje na to, co přijde, že třeba detailně popisuješ i budovu, do které se chystá vstoupit atd., ale na druhé straně okamžik předání dítěte a odchodu na vycházku zvládneš šmahem
v několika větách přímé řeči. To je pro mě popsáno opravdu neuvěřitelně. Žena holčičku podle všeho vidí poprvé, dokonce si ani nejsou navzájem představeny, ani se nepokusí strávit s ní nějaký čas ještě uvnitř domova, aby bylo vidět, jak na ni dítě bude reagovat, a už si ji odvádí ven na ulici. Pro mě naprosto nereálné.
Myslím, že by stálo za to odbourat v textu některé zbytečnosti (třeba zrovna ten rozvláčný popis budovy, a také to, že hrdinka má nějaké pochybnosti a obavy a za sebou asi trauma ze ztráty dítěte, by se dalo naznačit stručněji) a víc si pohrát s tím "oťukáváním" a postupným sbližováním těch dvou. Protože to je, alespoň jak já to cítím, nejdůležitější jádro celé povídky.
Já nevím, příběh je to pěkný, ale nějak jsem měl problém to dočíst. Asi tam chýbí něco co udrží čtenářovu pozornost.
Díky:) Přesně tohle jsem potřebovala, vždycky něco napíšu, a pak nemám sílu nebo náladu to po sobě číst. Dobrou kritiku aby člověk pohledal:D
Jen k tomu poslednímu - vlastně celý příběh vznikl díky vyprávění naší učitelky (to o chlebu). Ale je to postaveno na příběhu o ženě, která jde do dětského domova - jde s holčičkou, kterou nezná. Jen se projít (už si neuvědomuju, jak je to možný, ale je nějaký program vycházek nebo tak něco), ale dívka se ven těší, ví, že s někým půjde. Nijak zvlášť jsem to nepromýšlela.
Vážně děkuju:)
klidně i červenej, ale hlavně souhlas s nominací, protože se Ti vážně povedla.
Že bych se začala červenat? :D
Nevím, co si o tom myslet, ale děkuji. (?)
Pěkný styl, takové nenucené vyprávění a přitom tam někde uvnitř je skytá síla. A mi se líbí jak nenuceně ji necháváš vykukovat zpomezi řádků. Ani nenutí k lítosti ani nenutí moc k urputnému přemýšlení - prostě jen a čistě sděluje. Sděluje a přitom se umí dotknout emocí, ale tak nějak, že nepřemlouvá, nevnucuje se. Moc se mi to líbilo. *