Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tam

29. 07. 2010
10
25
3619
Autor
Saetri-Ihn

Pro mého dobrého přítele Petra Popelku.

 

 Z nebe tak krásně modrého, že by byl člověk nejradši přímo uprostřed něj a navždycky si zplna užíval jeho božské barvy, i ze zářivě bílých oblaků, co po něm pomalým klidným tempem majestátně táhly ve vší své neoblomné jistotě, ukusovaly z obou stran dvě dlouhé řady domů jako kruté neúprosné čelisti tak obrovská sousta, že z celých nebes nechaly lidským očím kráčejícím tam dole ulicí jen maličký uzoučký proužeček. Dokonce i to bájné slunce, jehož paprsky odedávna sytí svým teplem a radostnou povahou všechno živé, bylo těmi štíty zatlačeno v tak nedohlednou dáli, že mohlo dávat těmto místům, i navzdor jarnímu poledni, jen ubohý nuzný nádech večerního šera.

Jiří si tu připadal jako v nějakém zatuchlém korytě, po jehož dně se musí plahočit společně se všemi ostatními splašky, jelikož nemá kam jinam uniknout: z obou stran neprostupná řada zavřených vchodových dveří, nebe vysoko, kam nedoskočí - kam se nikdy nedostane, a pod nohama asfalt se zaschlým flekem krve – ani naskrz něj nebylo cesty pryč.

A navíc všude kolem jakýsi prach, co ubírá barvy naprosto všemu, až všemu nechá jen šeď.

Šeď listí stromů, šeď skla, šeď trávy, co pod jeho nánosem pomalu umírá, až se nakonec stane jen pustou měsíční krajinou; šeď barevných laků a metalíz, šeď čehokoli, na co kdy sedne. Na kliky a dveře, na dlažbu, hlínu i na očí, k jejichž vlhkosti to jeho praší podstatu táhne snad nejvíc.

Ty oči! Míjel je. Byly daleko i úplně nejblíž - a jemu samotnému se z nich dělalo zle. Zvlášť když pohlédl do těch, které patřila dětem. Dětem, která měla s radostí pobíhat a vřískat a honit se za míčem! A ne jen odevzdaně prostupovat chodníkem se svými, šedými suchem popraskanými bělmy a zorničkami, neměně upřenými kamsi v mrtvolnou dál; jakoby snad nějak podvědomě tušily, že s každým pro život tak nutným nádechem přichází i ten hnusný vlezlý prach, jenž se usadí hluboko do plic a do masa, kde bude až do samého konce hnisat a bolet bolestí, které se někdy chybně říká stáří a ne život. Ne, takhle to být nemělo, to Jiří moc dobře věděl a také cítil tam v nitru hrudníku, kde se nad fotkami z Dachau, Bosny či vyhladovělé Afriky obrací v člověku lidskost.

Nevydržel to, musel odvrátit pohled někam pryč a tak jej namířil vzhůru: ukouslé kusy mraků protnuly bílé čáry letadel a božské barvy zahnaly sloupy černého kouře, aniž by pán zaplakal. Už ani ten proužek nezbýval. Níže byly střechy domů a pod nimi květináče v oknech, ze kterých padaly okvětní lístky. Jiří je sledoval pohledem až k zemi, kde pokrývaly mrtvé tělo hnijícího holuba. Kněz nad ním ani nezlomil hůl, jen tudy čtyřikrát prošel jakoby nic. Pro tahle bezduchá stvoření svatou vodu v konvi neměl. A tak tu ta mrtvolka byla s poklidem žrána mouchami, jejichž vlaštovky se ještě nevrátily z jihu, a jednou vyzáblou kočkou za doprovodu bujarého smíchu gotických chrličů, jež se zběsile chechtaly svými groteskními škleby, co nejhlasitěji mohly, i když tu na strohých okapech nových domů vlastně vůbec nikdy nebyly.

Jiřímu v tom obraze už chyběly jen fanfáry. Ty kdyby slyšel, pomyslel si, rozpřáhl by ruce a roztočil se dokola, zatímco by křičel, jak dokonale to život v tomhle světě poznal.

A ony zatroubily. Auto!, lekl se Jiří, až tak tak zastavil na hraně obrubníku.

Stál na rohu ulice, kde málem spadl pod kola pickupu; na tom obyčejnému a přitom unikátním rožku, ke kterému celou tu dobu směřoval. Měl tu v poledne schůzku. Ale jelikož bylo teprve tři čtvrtě, sedl si ještě na chvíli na lavičku, aby se uklidnil. Při tom svým pohledem znovu zavadil o lidi tady dole. Najednou už nebyl cizincem v houfu místních, najednou byl naprosto cizí člověk, jenž v tom houfu ani není; stojí opodál a zírá jak z jiné planety.

Strhaná mimozemšťanka jde s nákupem, doma uklidí, pak jde do práce na noční, ráno spát a tak pořád dokola, aniž by se odsud měla jak dostat. A kousek opodál mimozemšťan. Už ani nejde. Spíš stojí, než jde. Jakoby čekal, až se přižene ta vlna, jež se prořítí korytem každého z nás. Všichni tu spíš stáli, než šli. I děti, které se zvoněním právě vyběhly ze školy až k zábradlí u silnice, kde se octly samy. Naprosto samy a tak jen smutně a táhle zamířily domů - do malého vlhkého bytu s prázdnou ledničkou a špinavými okny.

Jiří cítil, jak se dostává do hloubi dění, ale jak tak konal, všechno kolem něj se začalo stávat odpornějším, než kdy předtím. Vnímal, jak se plní hnusem z jakékoliv existence čehokoliv, avšak ani navzdor tomu se nedokázal přestat koukat, jelikož svět kolem s každou chvilkou nabýval nových, netušených rozměrů. A v nich bylo vše tak trochu jiné, než se dřív zdálo: z krásných funkcionalistických domů této ulice padá omítka, ženský a chlapi a děti už v životě nečekaj nic lepšího než maj, auta - pohyby a jejich rez, marnost a vyteklý olej, vlaštovky co se nevrátí , protože už od podzimu leží chcíplý ve svých hnízdech; tahle čtvrť s vysokými zdmi, jež se táhnou všude kolem, zbytek toho zdravého příkladného mravného města, jenž ji tu celou zavrhl a obehnal ostnatými dráty nabitými proudem; i ten jediný starostlivý chlap čekající před školou, jenž je ve skrytu duše pedofil – to všechno teď v Jiřího hlavě nabralo nové, nechutné detaily.

Dvanáct, uslyšel Jiří jediný smysl kostela a vydal se k rožku. A jak přitom míjel všechny ty podlomené beznaději odevzdané bytosti, musel se s každým svým krokem ptát, proč tomu všemu tak je? Jeho podrážky čvachtaly ve vrstvě jedu, jejž vypudilo tohle proklatý místo, horší než posolený Kartágo. Tam to aspoň vzalo lidem půdu a ne půdě lidi. Vždyť duše člověka nemůže sídlit v tak vyhaslých a šedých... Zase ty oči!

Tak rád by jim pomohl! A tak rád by odvrátil pohled jinam... Ale neměl jak: pomoct všem bylo nad jeho síly a pomoct jen jednomu, to zapadalo do mozaiky světa jako dokonalé nic. Nic, které bylo maximem jeho možné snahy.

„Máš to?“ byl na tom rožku znova vyrušen ze své vlastní hlavy. Jiří pohlédl do temna, jež naproti nabídla kapuce vybledlé černé mikiny, a naučeným pohybem podal pytlík plný pytlíků plných prášků různých barev a zelených lístků, aniž by se na něj opovážil kouknout; a když konečně v ruce ucítil dvě bankovky těch největších rozměrů, které tahle země má, vydal se pryč jakoby nic.

Svíral je a mačkal v dlani s jakousi křečí. Šel normální chůzí a přitom utíkal jako odraz vlastního stínu, jenž na zastávce s radostí naskočí do tramvaje; a až v ní bude stoupat kopcem vzhůru ke svému bytu, ucítí náhlou úlevu, protože pakto všechno bude tam. Tam daleko za jeho týlem – tam v nedohledné dáli.


25 názorů

tahle povídka je normální energy drink, ač má podle mě působit tiše, depresivně a ospale. díky, líbí se mi moc.

StvN
20. 08. 2010
Dát tip
Dostal ses do fáze, která je ohromně zajímavá. Našel sis tu své místo, čtenář si na tebe zvykl a z počátečního nadšení se dostáváme do fáze zvyšující se kritičnosti. Čtenář teď, když tě trochu zná, bude chtít víc. Tohle by možná dříve stačilo, teď už ale ne. Já osobně jsem se tím kousal dost těžce. I když chceš psát takhle květnatě, pořád bys měl mít na paměti nějaký děj, který by měl čtenáře tahat dál a dál. Tady mi přijde, že ses ve slovech rzplýval tak vehementně, až ses rozplynul úplně.

katugiro
18. 08. 2010
Dát tip
Po prvním přepřívlastkovaném odstavci jsem váhal, jestli číst dál; naštěstí se pak styl stal o něco čitelnějším, i když to pořád nebylo zrovna plynulé čtení. Pointa mi vzhledem ke stručnosti přišla vlastně nevýznamná... mno a předchozí lyrizující popis mi takhle sám o sobě moc nedal :)

Saetri-Ihn
18. 08. 2010
Dát tip
ok

Janina6
18. 08. 2010
Dát tip
Marvine, pokud se ti některé výrazy nelíbí, některým větám neporozumíš nebo ti nedojde význam jejich použití v kontextu, nemusel bys proto hned mluvit o "nesmyslech". S tímhle přístupem bys mohl zrušit například veškerou poezii. (Dokonce i tu obsaženou v próze...)

Saetri-Ihn
18. 08. 2010
Dát tip
VT, napíšu večer, teďkom nemám bohužel moc času myslet. Ale předem dík za zastavení :)

Edvin1
16. 08. 2010
Dát tip
Podívej, máš v textu jasné message,chceš to lidem sdělit, a celkem se Ti to podařilo. Až na některé detaily: Dobrá povídka nemusí být nezáživná, aby byla dobrá. Mnozí raději těžký text otipujou, aby si někdo nemyslel, že jsou burani, když tomu nerozumí. Všimni si, že povídky těch opravdu "nej-", a tu myslím opravdu Nej-, jsou super čtivé. Tvůj text je pouhou kulisou k nějakému příběhu. Ten tam úplně chybí. Začni jakoukoliv větou. Dej ji do uvozovek jako první v dialogu. A pak sepiš odpověď. Zbytek se, při Tvé fantazii, už posype sám.

DaNdÝ
13. 08. 2010
Dát tip
Nu síla nesíla, posuzovat něco podle toho jak to de těžko vypovídá myslím o čtenáři, ne autorovi. Jako v pohoodě, jednoduše mě to zaujímalo. V tý lyrice a vlastně obsenci děje a stejně sem cítil napětí, říkal si co z toho, jeden by při zmínce o vyhaslejch dtech a pak dachau a bosna, nu snad ně nějaká apokaypsa, ale to by bylo povrchní, nene, je to náš svět. Sám sem přemýšlel na zpracování popisu ryze negativního, v pocitovosti pozitivní většinou převažuje, ale tohle mi i ukázalo cestu jak kouknout zcela tím negatiním. líbili se mi trojitý odkazy k těm dětem, přičemž ten třetí to pěkně utře skrze pedofila. božské barvy zahnaly sloupy černého kouře, aniž by pán zaplakal. - pán, kterej pán, nebo Pán? u tohodle jsem se snad i svojí nepozorností zastavil, nebo by to i vzhledem k okolní zakuklenosti mohlo být napsáno chápavějc? nevím. Jop tip, povídk měsíce, nu snad to tam taky stihnu.

Janina6
09. 08. 2010
Dát tip
Mně to kupodivu jako "těžké" čtení nepřipadlo, snad proto, že jsem si udělala dost času a vychutnala si každé slovo. Tahle povídka je pro mě lahodné čtení. Dokonce se zdržím svých obvyklých připomínek, protože dojem z přečteného mi zavírá pusu.*

Saetri-Ihn
07. 08. 2010
Dát tip
Tohle mi wiki zatajila, díky Ti za objasnění :) zkusím je v úterý sehnat v knihovně, snad budou... Lidi no :/ I když se něco vyhraněného nedá číst, je potřeba to vnímat, protože to může být v omezené míře dobrý pro další autory. Ještě jednou dík za pěkný výklad :)

Winter
07. 08. 2010
Dát tip
Není to ani Francie, ani avantgarda, ale vzhledem ke komplikované stavbě příběhu s vět a rozbujelým popisům posloužil jako hlavní inspirace Claudea Simona (který vždycky tak stál na pomezí mezi ortodoxním NR a modernismem, proto ho mám rád) Z tohohle hlediska doporučuju Absolone, Absolone! nebo ještě líp Hluk a vřavu. lidi mají často tendenci chápat NR jaksi vyděleně od všech ostatních žánrů, skoro jako takové dětinské popření, ale je to chyba.

Saetri-Ihn
07. 08. 2010
Dát tip
Wintře, ještě že otravuju, mohl bys mi prosím prozradit křestní jméno Faulknera? Byl bys moc hodný. Google mi totiž nachází jen Williama Faulknera a jak tak pročítám wiki, tak žádný objektivní román, žádná Francie a avantgarda. A jiní Faulkneří jsou nějací vědátoři. Díky moc :)

Saetri-Ihn
07. 08. 2010
Dát tip
K3, děkuji Ti za názor a jsem rád, že tyhle obtížnější věci mají i nějaké čtenáře, kteří se nad tím textem trochu zamyslí :)

K3
31. 07. 2010
Dát tip
Je to opravdu těžké na čtení. Náročné. Velmi náročné. Jako některé texy Boba Dylana. Četl jsem dvakrát a ještě dvakrát by to chtělo. Bizarní město. Nebo bizarní pohlad na město očima sjetého dealera drog? Nevím, zda jsem to pochopil. Ale právě proto, že to nutí přemýšlet, si to zaslouží tip.

Saetri-Ihn
30. 07. 2010
Dát tip
Děkuji Ti za zhodnocení a rady k dalšímu posunu :) Pokusím se na to při dalším psaní myslet a hlavně to nějak splnit. Idee objektivních románu (a jak jinak se tomu říká) jsem kdysi obdivoval, nikoliv však četl - než jsem se k tomu dostal, zapomněl jsem na to; ale teď si je už půjčím :)

Winter
30. 07. 2010
Dát tip
To máš těžký. Lidi si málo uvědomujou, že za touhle popisností - které zlenivělé lidstvo už nerozumí - stojí opravdu těžká práce, člověk je jako vodnář, když se ten proud vědomí rozlévající se na nezměrně širší ploše prózy pokouší zachytit. Líbí se mi příběh, který se zdánlivě odbude v poslední větě, ale přesto je jaksi cítit mnohem dříve, než čtenář zjistí vo co gou. Za to máš můj obdiv. Jako další bod v tvém postupu bych doporučil semknout přirovnání, myšlenky. Protože - a to je chyba, která se dá odstranit další a dalším psaním - v současnosti věty připomínají pořekadlo: každá ves, jiný pes. Doporučoval bych ti tedy příměry, které zavedeš ve větě úvodní udržet alespoň na rozsah odstavce a dalšími větami je prohlubovat, nikoliv přemazávat. Jo, a vřele doporučuje četbu Faulknera a Simona! Respektive se seznámit s fenoménem "objektivního románu". Máš můj ryze soukromý tip .)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru