Váza

Jsem jenom další prázdná kolonka v zoologické zahradě. Můj křižník se plaví černými vlnami tvých vlasů a z kanónů střílí jenom květiny na splíny. A dětské hlavičky s ocásky. Co asi teď dělaj škvoři na stromě mého dětství? Dřív člověk dostal motyku, šel na pole a nebylo co řešit. Nevolníku v piku. Biologové, utlačovaní šprti. Ponožky od Vietnamců začnou smrdět dřív. A stálá práce, která by mě bavila, asi nikde není. Teď jsem si sehnal kšeft na celý září. Budu lidem dvanáct hodin denně nabízet věrnostní Tesco karty. Ke kartě dostanete i dva přívěsky na klíče s čárovým kódem, které budou mít stejnou funkci jako karta. Prý už to probíhalo na Slovensku a občané na ty karty stáli fronty. Mozky lidu budou namasírovány i televizní a billboardovou kampaní. Alespoň si něco vydělám. Čipová totalita. Zatáčky pro sračky. Taky budu dělat pořadatele na Pilsnerfestu. Čeká mě pouštění opilých středoproudařů na nějaké pivní atrakce. Upracovaní zpocení paneláčníci, sateliťáci. V obličeji bakelit. Jednou jsem seděl se svou milou v hospodě, k našemu stolu přijde polobezďák a povídá. „Víte co je nejhorší věta v češtině? Zítra ráno musím vstávat do práce.“ A pak začal běhat po hospodě a při tom řval..nepracujte, nepracujte!!! Kdyby nikdo nepracoval, tak nemáš ani to pivo na stole, řekl mi kdysi Kdosi. Kierkegaard kozy pásl rád. Úkol musí být obtížný, neboť jen obtížné inspiruje ušlechtilé srdce. Nikdy nebudu nosit knír. Zase mám hlad. Obývací stěna, která vypadá jako koráb. To kvůli těm zábradlíčkům. Zmrzlinový pohár s paraplíčkem. Kopečky. Koule Karla Gotta.
"Čus čus, jak to jde?"
"Na frndu. Ještě nic nemám, a to už mi šediví vlasy."
Leonard Karamel. Student turecké vysoké školy. Doktorant z oboru jaderných podkusů. Už 28. rokem mu burka padá do čela. Docela magor. Fanoušek Hanky Zagorové a Štefana Margity. Jeho pramatka založila oděvnickou firmu Makyta Půchov. A jeho matka jela hned po rozvodu na dovolenou do Turecka a tam si užívala. Pro trochu zisku, píča plná písku. Od poslední hádky s rychtářem má Leo jizvu na spodním pysku.
"Jedeš na tu rychtu?"
"Musím hlídat kuchtu, papiňák víš, dělám totiž pokus, který mi zadal profesor Flus. Chceme získat ekvivalent lidského trusu z krysích podkusů. Je ho totiž na světě strašně málo."
"Tak se měj, já si jdu chytnout nějakého tapíra na večer."
"Ale pozor, v Zoo mají nového hlídače. Psali o tom ve Včerejším Hromu."
"Né, neboj, prý se přemnožili v Borském parku, tak jdu tam."
"Tak čau, a užij si to!"
"Dík, zdar. Šrot v plechu."
Matyáš Nedáš. Řidič multikáry antverpských technických služeb. Denně bojuje s vajgly na ulicích. Zastaví, zamete, naloží a jede dál. Otec mulat, matka mula. Má obří podkus, z kterého mu do světa trčí několik zažloutlých koňských zubů. Leo s ním má jisté záměry.

"Slušně se to rozjíždí co?" snaží se Mat zaujmout cizí, zvlášť prohnutou holku.
"To jo, až na to, že padá ta zkurvená rosa. Za chvíli budu mít celej kostým zničenej. Víš jak dlouho mi trvalo vyrobit ty papírový křídla? Máš fakt hustě udělaný zuby."
"Ale ty jsou moje!"
"Hm, aha, tak čau."

Hudba duní, lidé funí, zvěř utíká a nikoho z nich nezajímá politika ani rétorika a takovejch vajglů, co se tu válí v bahně. Proč bych v zemi bramory ryl, vždyť mám přeci přenosný grill. Spousta keců jenom z hecu. Matovi někdo zlámal tyčky u stanu. Slza či snad kapka rosy se mu skutálela z nosu přes olbřímý ret až k límečku jeho oranžové pracovní košile. Světlo Měsíce prosvítalo skrz modrorůžové žilky jeho odstálých uší. Stříbrný reflexní nápis Sales manager se odrážel v zhasnutých světlech zaparkovaných aut. Kdyby tu tak byl Leo, můj jediný pravý přítel, ten si umí poradit i uprostřed neznámého, zlého, tupého davu. Zasnil se Matyáš a jeho zvratky se rozprskly na udusanou trávu. Některé kapičky zasáhly i zvlhlou pomuchlanou stanovou plachtu. Kurva svět, zaklel Mat a jal se vyžebrat pár cigaret a nějaký ten drobáček na pivko. Prachy v prdeli a do vejplaty daleko. Sympaťáci, co se vůbec nesnaží.

Vážený pane profesore Fluse thc.,
z Vámi dodaného ozářeného zmutovaného materiálu se mi podařilo až několikátou extrakcí získat tolik potřebný billirubin C18. Zkvašený shnilý substrát z mezizubních prostorů podkusných radioaktivních krys se ukázal být na přítomnost C18 jako velmi bohatý. Koheze jeho molekul je však značně nestálá, jak jste již dříve předpokládal, a proto jsem jej za pomoci bezbarvého fixu zafixoval do obyčejné školní křídy. Inovace sklízí ovace. Materiál mám pro Vás zakonzervován v olověných zkumavkách, můžete si ho ihned přijít vyzvednout.
S přátelským pozdravem
Ing. Leonard Karamel

Ahojky, jmenuju se Peťule, jím jenom nízkokalorické granule, protože jsem pořád na nule, tak scháním bohatýho chlapa, kterýmu by nevadilo, že jsem pořád vlhká. Můžeš bejt klidně hnusnej, já taky za moc nestojim. Tak zatím páčko. Fotečku mám samosebo v profílku. Je tam odkaz i na můj xichtbůček. Do přátel si dávám upe, ale upe každýho. Supr trupr. Těším se, tvá životem sjetá Květa.

Mám cop,
co by mohl být mop,
na vyblitý rizoto,
jsem snob,
drahá poroto

Vážený čtenáři, jistě jsi si již položil otázku, jakýže to má výše napsaný text smysl. Musí mít všechno smysl? Vždyť naše životy jsou poskládány z nekonečna takovýchto větších či menších střípků, které nám sami o sobě moc smyslu nedávají. Teprve až okamžik smrti slepí tyto střípky v celistvou vázu. To, jak bude kalich našeho života v tento krásný den vypadat, čím a jak bude naplněn, tak to záleží pouze na nás. Ale to už přece víte od mateřské školky, mé milé děti.


Bára. Strohá bankovní úřednice. Má averzi vůči perverzi. Zraněná něžná nána. Postavy štíhlé, vlasy splihlé, černá ofinka, velké hnědé prázdné oči, malý nos, úzké bílé rty. Před manželem si nikdy neuprdla. Odešel hledat štěstí k živější prsaté kolegyni. Nechal jí jen psa a nezaplacený účet za plyn. Děti neměli. Chtěli cestovat. Chtěla si pustit plyn. A tak jde ulicí, v ruce svírá ruličku Metra a cítí strašnou prázdnotu. Z tváří ranních kolemjdoucích se snaží vyčíst odpověď na svou otázku. Proč žijí? Proč se smějí? Umřít teď a tady? Vůbec by jí to nevadilo. Rychlá bezbolestná smrt. Opodstatněný požadavek každého slušného člověka.
Najednou se probere na obrubníku kanálové stoky. Scéna jak z Želvích Ninjů.
„Kde to jsem? Vy jste mistr Tříska?“
„Dobrý den. Jmenuji se Leonard Karamel, jsem doktorant turecké univerzity a ve Vašem krásném městě jsem na studijně-pracovní stáži. Spadla jste do kanálu můj anděli,“ odvětil jí špinavý, vousem zarostlý muž neidentifikovatelného věku.
„Au.“
„Ano, au. Z nohy Vám trčí lýtková kost. Když jsem Vás táhnul z vody, tak se za ranou objevily červánky zapadajícího Slunce a já hned dostal lepší náladu. No nedivte se mi. Celé dny zde totiž lovím krysy pro své pokusy, tudíž jsem povětšinu svého aktuálního života zcela izolován od veškerého kontaktu s lidmi a jediným přítelem je mi tu ozvěna mých bot.“
„Ech, ou, vej.“
„Nebojte se paní, snad se Vám do té rány nic závažného nedostalo. A kdyby zas připlul nějaký krokodýl, tak mám tady taser od jednoho mrtvého policisty. Koukněte se na něj. Dobrý ne? Ale krysu by to zabilo, to mám vyzkoušený, na ty musím jít postaru s podběrákem, potřebuju je mít ještě alespoň trošku živý. No a ten odulej poliš si Vám vesele pluje spletí podzemních tunelů někam do neznáma. Asi za světlem. Hahaha. Na rukou i nohou se mu vlnily desítky nacucaných pijavic. Mám zde v kleci několik krys z jeho zad. Vlákna masa, které se jim zasekly mezi zuby jsou pro mne velice cenným studijním materiálem. Měla jste štěstí, že jsem byl nablízku. Jste hubená, takže to ani moc nešplouchlo, no kdopa jinej by Vás tu našel? Jak už jsem říkal, jsem tu celé dny sám. I ti bezdomovci už jsou v tomto kraji nějací moc zhýčkaní. Nedávno jsem šel po skončení teréního průzkumu do večerky k Uzbekistáncům, jen tak pro salám a rohlíky, to víte krysy jsem měl nakrmený v laborce, vzorky odebraný, agar zalitej, přikrytej, a tak si říkám, zajdu si pro dvě pivka a něco k jídlu. Tak si tedy jdu tou potemnělou neutrální realitou a najednou se proti mě zpoza křoví vynoří ošklivý zarostlý otrhaný špinavý chlap neidentifikovatelného stáří. Nevím jestli to byl Pámelník nebo Tavolník, strach člověku rychle změní pohled na svět, ale to už je teď vedlejší. Samozřejmě, že se mě zeptal, jestli nemám nějakej ten zbytečnej drobásek. Se zamlženým zrakem jsem mu řekl, že jdu jenom vrátit flašky, protože jsem, a to dá rozum, před ním nechtěl vytahovat peněženku. Nabídl jsem mu proto prázdnou láhev. Tu žoviálně odmítl s tím, že ty už dávno nebere. No chápete to? Pak se jenom sehnul pro vajgla a odešel někam do... “
„Chrrrr, chrrrrrr, ehhh, mlok.“
„Jejda, copak je? Ty vago, Vám teče krev z uší, to bych měl asi zavolat Emergency.“

Dost lidí kecá jen o sobě a přitom ostatní kolem umírají rychlostí plesku. Naštěstí většinou jenom nudou. Jestli paní Bára umře? Tak to záleží pouze na mě. Psaní je fakt božská záležitost. Můžete tvořit zcela nové lidi, hýbat jejich osudy, a to prosím doma ze židle. Spisovatel scifi si může stvořit celé světy. Musí se to však umět. Cítím, že v sobě něco mám. Ale to Vy máte taky, že jo? Bára neumře.