Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSpartakiáda
20. 08. 2010
8
17
4101
Autor
Bohouš Krejza
Nesnášim pach tělocvičen. Když pomyslim, že takhle může smrdět holkám buchta, zvedá se mi žaludek. Navíc, připadá mi, že se v poslední době extrémně potim. V podpaží mi začínaj houstnout chlupy, a tam dole už nemluvě. Smrdim sám sobě možná víc než celá tahle šedivá budova, kam se slunce nedostane, ať se snaží sebevíc.
Sedíme se zbytkem party na zemi a čekáme na verdikt. Maj nám dneska oznámit, jestli pojedeme na celostátní spartakiádu, nebo zůstaneme trčet ve škole. Samozřejmě bych bral to první, i když mi je celá ta idiotská spartakiáda u prdele. Šance vypadnout ze školy, a hlavně z domova nepadá z nebe jako pot z mýho uhrovitýho čela. Drbu si svý nedozrálý beďary, který bolej jako prase, a sleduju učitele Bártu, jak vchází do tělocvičny. Nemůžete ho přehlídnout. Měří nejmíň dva metry. Baskeťák, to snad nemusim dodávat, ne?
„Tak je to špatný," začne hned zvostra.
Skupinou projede zklamaný zašumění. Pohledy kluků tančí kolem a hledaj viníka. Moh bych jím bejt klidně i já. Ta stojka se mi moc nepovedla. Vim, že mi nohy drželi dva parťáci, takže by to neměl bejt žádnej problém, ale momentálně se snažim zhubnout, a tak sem trošičku zesláblej. Co mi asi udělaj? Pupendo? Nebo mě narvou do sprchy a tam vykulčej? Přemítám si všechny scénáře, když vtom Barta ohlásí:
„Budu s váma muset jet do Prahy!"
Tělocvičnou se rozlíhá zmutovanej jekot, kterej má vyjádřit naše štěstí, nicméně zní jako vytí umírajících kojotů. Nevadí. S radostí se přidávám. Žádný lynčování se nekoná a přede mnou je vejlet do velkýho města.
***
„A na jak dlouho tam jedete?"
Máma má hrůzu v očích, jako by mě posílali na nucený práce.
„Ještě nevim,“ řeknu, přičemž mi na „nevim“ přeskočí hlas, až z toho zabolej uši. Snažim se svoje mutování ovládat, ale příroda je silnější.
„A musíš tam jet?“ „To teda musim,“ odseknu a cejtim, jak brunátnim. V tomhle rizikovým období by mě máti neměla moc štvát, ale ona jako naschvál pokouší moji trpělivost, kdy může.
„Táta by ti moh napsat omluvenku."
„Ale já chci!"
Slovo „chci“ vyletí do výšin, kam by se nedostala ani operní pěvkyně, a já letim s našpulenou pusou ze dveří.
„No tak Bohoušánečku!“ slyšim za sebou, ale to už sem na zahradě. Hladim našeho kokršpaněla tak, že mu hlava padá až k trávníku, a dívám se do mraků. Letěj si kam chtěj, nikoho se na nic nemusej ptát, a když je někdo naštve, prostě ho spláchnou.
„A kdy jedete?"
Aspoň někdo má rozum! Táta stojí nade mnou a směje se.
„V pondělí,“ řeknu vcelku v normě a běžim domů mámě říct, ať mi nezapomene vyprat cvičební úbor.Bílý tílko a červený trenky, jak originální!
***
Stará Karosa má ve předu napsáno: Spartakiádní sbor starších žáků – ZŠ Jungmannovy sady. Celej autobus je jen pro nás! Připadám si jako sportovní hvězda. Ještě že sem mámu přesvědčil, ať mě nechodí doprovázet. Chudák, skoro brečela. Ale co naplat. Žádnej rodič tu neni a já se nenechám šikanovat jako maminčin mazánek.
K našemu milýmu překvapení s námi jako dozor místo učitele jede školník.
„Soudruhu,“ volá na něj tlustoprd Švanda, když se řadíme před autobus, „a to fakt jedete s náma?“
„Nejsem žádnej soudruh, ale školník,“ opravuje ho a dodává: „Nikdo s váma smradama nechtěl jet, tak to hodili na krk mně. Tak se seštosujte do dvojic, nebo trojic, nebo jak chcete, a hlavně mě neserte.“
Školník má věčně červenej nos a i když kleje jako dlaždič, nevěříte mu, že to myslí vážně, protože se furt usmívá. Když se všichni konečně usazujeme, čeká nás další, ještě příjemnější, překvapení. Do autobusu vchází jeho patnáctiletá dcera. Černý kudrnatý vlasy, žlutý tílko, pod kterým nebezpečně trčej bradavky, a nemravně krátká plísňáčová minisukně - jako by tu začalo bejt najednou hrozný dusno. Cejtim, jak rudnu a začínám se potit na plný obrátky.
Komendová chodila s bráchou do třídy. Jednou sem si ho dobíral, že sem mu říkal pan Komenda, jako že je s touhle kráskou ženatej, a on se mi odvděčil tim, že druhej den přišel o přestávku do mý třídy a přede všema mě pozdravil:
„Dobrý den, pane Beruško!"
Pak se obrátil na mý spolužáky a dodal:
„Víte, že tady Bohoušek a Berušková rovná se velká láska?"
A bylo to! Ale proč mi vybral zrovna tu největší machnu ve třídě? Po zbytek přestávky mě pak zdravý jádro spolužáků v čele s Dráteníkem vláčelo mezi lavicema a křičelo:
„Beruška, Beruška!"
Nakonec popadli Beruškovou a dali mi o ni hobla. Když mě konečně pustili, dorazila mě moje údajná manželka kopancem na solar. Myslel sem, že už nikdy nepopadnu dech, a právě tak se cejtim i teď. Komendová prochází uličkou a hledá místo na sezení.
„Odsedni si!“ poroučí Zelenej, vedle kterýho sedim. Zprvu nechápu, a tak mě dává koňára. To už si poslušně sedám naproti. Zelenej chodí do osmičky, ale díky svejm dlouhejm černejm vlasům vypadá starší.
„Poď si sednou sem, ne?“ zavolá na Komendovou, aniž by se začervenal. Za to já mam barvu paviáního zadku. Zírám na stehno Komendový, kterou Zelenka drží kolem ramen, jako by se nechumelilo, a srdce mi skáče až do krku. Zezadu se nade mnou nahejbá Švanda a šeptá mi do ucha:
„Vsaď se, že ji voprcá.“
Aniž bych si to uvědomil, vyráží mi pěst jeho směrem. Za chvíli si drží nos a křičí na celej autobus. „CO JE?“ ozve se otráveně zepředu školník, načež do autobusu vchází Bárta. Švanda okamžitě zmlkne.
Bárta prochází uličkou, jako gestapák, přičemž se musí ohejbat, aby nenarazil do světel na stropě. V tu chvíli si skutečně připadám, jako by mě odváželi na nucený práce.
„Ještě jsme nevyjeli a už tu děláte bordel?“
Vězni mlčí. „Takže, abychom si to ujasnili, vy budete pana Komendu poslouchat na slovo a jakýkoliv stížnosti od něj si s vámi osobně vyřídím, jasný?“
„Jasný,“ řek sem si v duchu a myslim, že mě následovali i ostatní.
„Dneska se ubytujete… budu spát v té samé budově, takže to nebudu mít daleko, a večer se půjde na Dva z jednoho města.“ „Co?“ vypadne ze mě. Bárta se ke mně obrací a mrazí mě pohledem. „Co, co? Prostě půjdeme na Dva z jednoho města. Natáčí se to na Letný, tak ne abyste udělali nějakou ostudu.“ Autobusem projel děkovnej potlesk. Bárta nás klidní. Pak zmerčí Komendovou a řekne:
„A vy se posaďte ke svému otci, abyste nám tady chlapce moc nerozrušovala.“
„Kazišuku," pronese na mou adresu Zelenej, jako bych za to moh já.
***
Cesta do Prahy se hrozně táhne. Je vedro a já sedim na straně, kam praží sluníčko. K Zelenýmu si ale nazpátek nesedám. Mám svoji hrdost. Když autobus konečně doráží ke škole, kde budeme ubytovaný, sem propocenej jako Lendl v pátým setu. Vylejzáme z autobusu a školník poroučí:
„Seštosujte se."
Za chvíli sme seřazený ve dvojicích. Mezitím Bárta ze zavazadlovýho prostoru vytahuje stoh slaměnejch klobouků s modrou námořnickou kotvou vepředu a říká:
„Tohle bude každej nosit, kdyby se náhodou někdo ztratil.“
„Já to nepotřebuju,“ chvástá se Zelenej, „Prahu znám jak svý boty, navíc se sem budeme za dva roky stěhovat.“
„Koho neuvidím s kloboukem, bude mít se mnou co dočinění,“ pokračuje Bárta, jako by Zelenýho vůbec neslyšel.
„Zbude tam jeden pro mě, soudruhu?“ ptá se Komendová a nasazuje si slamák tak, že jí z něho trčí ofina jako jedný zpěvačce z Bananaramy.
„A toho budeme nosit i při cvičení?“ „Nebuď drzej, Zelený,“ ohradí se na Radka Bárta.
„Se jen ptám, ne?"
„Tak se tak blbě neptej, jasný?“
Poslední slovo má tedy učitel, ale Komendová se směje. Zelenej boduje, a to je hlavní. Bárta pokračuje v instrukcích:
„Takže Jirka, tedy, pan Komenda, vás zavede na ubikaci. V šest je večeře v jídelně a v půl sedmý sraz před budovou. Pak se jede na Letnou. Připomínám, kdo nebudeme mít slamák, zůstává tady. Zejtra je první generálka, pozejtří druhá… logicky… ve čtvrtek se jede naostro, tak to neposerte… v pátek je průvod, když se budete chovat slušně.“
***
Školník nás vede do učebny v druhým patře. Místo lavic tu sou skládací lehátka. Začíná boj o ty u okna.
„Seru na to,“ říká Zelenej, když pozoruje, jak se ostatní perou. „Nebudu přeci vdechovat smog.“ Rád ho následuju na druhou stranu a usazuju se vedle něho. Švanda překvapil a získal lehátko přímo pod oknem. Komárek z osmičky mu ale lehátko podráží a z lehátka vyhazuje. Když se Švanda brání, Komárek ho povaluje a kulčí. Potom ho chytá za prsa a štípe do bradavek. Komárek se tlemí a řve:
„Hele, Švanda má kozy jako vozy. Večer bude můj!“ V duchu s ním soucítim, ale směju se s ostatníma. Neni čas na falešný hrdinství. Pokud si chci tenhle vejlet užít, musim držet s většinou. Natahuju se na lehátko a sleduju blikající zářivku. V ní tancuje Komendová a já se těšim, až budu mít v noci trochu soukromí.
„Škoda, že tu s náma nespí Komendová,“ říkám zasněně a Zelenej opáčí:
„A co bys s ní asi dělal?“
Rudnu a snažim se to zachránit kopulačníma pohybama. Lehátko padá. Do třídy vchází školník s batohem.
„Co tu blbnete?“ ptá se a vyhazuje Filipovskýho z místa u dveří.
„Mám tu spát s váma, tak tu moc neserte!"
Komárek zaprdí na pusu a řekne:
Komárek zaprdí na pusu a řekne:
„To Švanda, soudruhu.“ „Hele, kolikrát to mam říkat. Nejsem soudruh, ale školník. Teď du za Milanem, tedy panem Bártou, a v šest ať ste na večeři.“
Večeře je nechutná. Ze školníka táhne alkohol. Bárta tu neni. Zelenej si sedá vedle Komendový a srší vtipem. Dokonce ven pronáší láhev limonády, i když nám to kuchařka jasně zakázala. Pak všem vypráví Karate kida a sleduje, jestli Komendová poslouchá. Má úspěch, to se musí nechat.
„Taky chodim na karate, ne?“ chlubí se a na ukázku předvádí kop à la Chuck Norris. Bohužel to neustává a padá na zem. Láhev se rozbíjí a z jeho ruky teče krev. Komendová bledne a odvrací zrak. Školník láteří.
„Má v ruce zabodnutém střep!“ vyvolává paniku Komárek. Komendová je na omdlení. Zhluboka se nadechuju a dívám se na ránu. Na zemi je spousta krve.
„To bude chtít sešít!“pokračuje Komárek. „Nebo vykrvácí.“ „Buď zticha, prosim tě,“ okřikne ho školník, ale pak mu musí dát za pravdu. Volá se záchranka. Bárta je vzteky bez sebe. Naneštěstí pro Zelenýho jede do nemocnice taky. Zbytek nasedá na metro a pak se jede tramvají na Letnou, kde už estráda začíná, jak jinak než Poupatama od Michala Davida.
***
„Proč holky cvičej na takovej hit, a my máme jenom nějakou odrbovačku bez zpěvu?“ láteří Komárek a houpe se do rytmu.
Podle mě sou Poupata ta největší odrbovačka na světě, ale svůj názor si nechávám pro sebe. Na ploše sou dvě podia. Na tom vzdálenějším zpívá David, a na tom, který je pod náma, se připravuje Jitka Zelenková.
„Hele!“ říkám a ukazuju na ni jako na nějaký zvíře v ZOO.
„Ahoj!“ volá na zpěvačku Komárek. Všichni se přidáváme. Zelenková de až k plotu, kterej brání divákům vniknout na plochu, a mává nám. Táta by asi řek, že je zmalovaná jako indián na válečný stezce, ale dokážete si ji přestavit nenalíčenou?
„Podepíšete se nám?“ ptám se, i když, po pravdě řečeno, mi je nějaká Zelenková volná. Na druhou stranu, každej podpis od známý osoby se počítá.
Zelenková přikyvuje a říká:
„No jo, ale máte nějakej papír?“
„Na klobouk!“ na to Komárek a hází ho přes plot. Za chvíli na zpěvačku letí déšť slamáků.
„Ale já nemam tužku," volá na nás, „vrátím se, až dozpívám."
Pak de na podium a my sledujeme svý klobouky poházený na trávníku.
Pak de na podium a my sledujeme svý klobouky poházený na trávníku.
„To bude průser,“ hrozí se Švanda, „až to uvidí Bárta."
„Ten je přece v nemocnici, vole,“ na něho Komárek, „a Zelenková se vrátí, neni to kráva.“ „Jak to víš?“ ptá se Filipovský a mě by to taky zajímalo.
Přichází školník s kelímkem piva a nevěřícně civí na trávník.
„Co tam dělaj ty klobouky?“ ptá se.
„Zelenková nám je podepíše!“ odpovídá sebevědomě Komárek, když začínaj první tóny její písničky. Tenhle ploužák mám docela rád. Po očku sleduju Komendovou a představuju si, jak s ní tancuju, osahávám a tak.
Po písničce Zelenková naštěstí drží slovo a vrací se. Za chvíli se pereme o klobouky. Když jeden konečně získávám, s politováním zjišťuju, že ten její podpis není skoro vidět a už vůbec není čitelnej. Nasazuju si slamák a věnuju zpěvačce kyselej škleb.
***
Estráda končí, jak začala – Poupatama. Komárek je v transu skoro stejně jako Michal David. Ten hopsá mezi žákyněma v cvičících úborech jako postřelenej kozel. Rukama tleská nad hlavou a jeho mobilní klávesy mu na pupku poskakujou jako Dráteníkova školní brašna, když jednou utíkal před bandou osmáků. Do toho Komendová kroutí bokama a školník se zdá bejt napitej. Cestou zpátky se trochu motá a pořád říká: „Seštosujte se pořádně!“, i když sme třeba v metru, a ve vagónu se řadit do dvojic dost dobře nejde.
Komárek se snaží balit Komendovou, ale jeho uhrovitej obličej a křivý zuby mu v tom trochu bráněj. Navíc, ty jeho vtipy nesahaj těm od Zelenýho ani po kotníky. Když dorážíme na místo, školník zamumlá: „Du za Milanem,“ aniž by dodal panem Bártou a mizí ve třetí patře.
Zelenej leží na lehátku a čte si Dikobraz. Při pohledu na jeho obvázanou ruku si uvědomuju, že mě při cvičení s Komárkem drží za nohu, když dělám stojku. To neni dobrý. Sedám si vedle něho a ptám se:
„Co ruka?“ „Sedm stehů, vole, vůbec s ní nemůžu hejbat. Dávali mi umrtvující injekce.“ Skvělý, pomyslim.
„To asi nebudeš moc cvičit, co?“ říkám a Zelenej opáčí:
„Proč ne? Mám ještě jednu ruku, vole, neboj.“
Jenže já se bojim. Bohužel si to musim nechat pro sebe.
„Co to je?“ ptá se raněnej a ukazuje na můj slamák.
„Podpis od Zelenkový."
„Pche," ušklíbne se, „bych si nenechal špinit klobouk."
Krčím ramenama a sleduju, jak si naproti Komárek lehá k Filipovskýmu do spacáku.
„Pche," ušklíbne se, „bych si nenechal špinit klobouk."
Krčím ramenama a sleduju, jak si naproti Komárek lehá k Filipovskýmu do spacáku.
„Hele,“ říkám Zelenýmu a ukazuju na ně.
„Buzíci!" na to on.
„Drž hubu!" ozve se ze spacáku.
„Co tam dělaj?“ vyzvídám, protože tohle vidim poprvý.
„Honěj si péra.“ „Co?“
„Navzájem,“ dodává Zelenej, „jestli chceš, Filipovský ti ho za bůra vyhoní.“
„To tedy nechci," ohradim se celej rudej. Radek se ušklíbne a zavolá:
„Můžete někdo zhasnout světla, ať se nemusim dívat na ty buzeranty?“
„Zhasni si sám!“ ozve se někdo.
„Sem mrzák, vole, mám bejt v klidu."
Já ze spacáku vylejzat nehodlám. Nechci se stát obětí chtíče těch dvou úchyláků. Nakonec zhasíná školník, kterej se zrovna vrátil.
„Co tu ještě svítíte?“ ptá se a naštěstí si nevšímá milenců ve spacáku. Když si kecne na lehátko, ozve se rána.
„Kdo to byl?“ řve školník a snaží se dát lehátko do původního stavu. Třída je plná škodolibýho smíchu.
„To sem byl já,“ šeptá mi do ucha Radek, „ale jestli mě práskneš…“
„…neboj,“ říkám a choulim se do spacáku.
„Smradi, já vám dám!“ syčí školník do tmy a konečně ulehá.
Venku hučej auta a zvoněj tramvaje. Moje první noc v hlavnim městě probíhá ve velkým stylu.
***
Ráno jedeme hned po snídani na Strahov, kde musíme čekat, až na nás přijde řada. Všude je plno lidí. Máme na hlavě slamáky a snažíme se držet při sobě. Konečně se dostáváme na plochu. Z toho velkýho prostoru na stadionu se mi motá hlava. S napětím očekávám kritickej bod programu. Klekám si na bobek, zapírám ruce do písku a odrážim se. Zelenej mě zvládá držet i jednou rukou. Je to dobrý. Potom se rozdělujeme. Dva kluci, Janíček s Boučkem, drží asi čtyřmetrovej provaz a krouží s ním. Zbytek ho má podběhnout na druhou stranu. Brnkačka, říkám si a vybíhám. Za okamžik ležim na zemi. Překvapeně se rozhlížim kolem sebe. Kluci na mě řvou, ať rychle vstávám. Nechápu to. Nikdy sem s tim problémy neměl. Mam odřený koleno, ale jediný, co cejtim, je hanba. Na zpáteční cestě stojim v nacpaný tramvaji vedle Bárty.
„Soudruhu, viděl ste minulej tejden basket?“ ptám se ho, abych dal zapomenout na mý selhání. Bárta se na mě svrchu podívá a odsekne:
„Viděl sem dneska tebe, a to mi stačilo.“
Rudnu a zabořuju pohled do země.
„Nebuďte na něho tak přísnej, soudruhu,“ říká jedna z dorostenek, který s náma jedou v tramvaji. Tahle má blond vlasy, na sobě fialovej cvičící úbor a na klíně drží složenou stuhu, kterou při cvičení mávaj, jako by odháněly mouchy či co. Nutno podotknout, že tahle lištička je přímo ukázková a netřeba dodávat, že moje brunátnost nabírá grády.
„Bez přísnosti to nejde,“ culí se na ni Bárta.
„Ale podívejte, jak je z toho červenej,“ směje se lištička a já bych se rázem nejradši propad.
„Odkud ste?" ptá se a já a Bárta současně odpovídáme:
„Z Mělníka.“
Na „íka“ mi přeskakuje hlas, takže to zní jako oslí Í Á. Učitel do mě strká a já tuším, že to není kvůli ztrátě rovnováhy. Po zbytek jejich rozhovoru mlčim. Nakonec mně lištička, zřejmě ze soucitu, dává svoji stuhu.
„Moh by vám za to věnovat trenky, ale fasovali jsme jen jedny,“ stačí mě ještě ztrapnit Bárta. Když vycházíme, vzduchem projede zápach pšouku, výživnýho jako včerejší večeře. Učitel se na mě otočí a já okamžitě kroutim hlavou, jako že sem to nebyl já. Zbytečně. Všichni se mi smějou a držej se za nos.
Po večeři máme klid na lůžku. Ukazuju všem stuhu, kterou sem dostal, a nakonec se rozhodneme uspořádat soutěž v moderní gymnastice. Každej si z kazet, který sme přitáhli z domova, vybral na svoje vystoupení skladbu. Zápisný byly dvě koruny s tím, že vítěz bere všechno. Přihlásilo se nás pět. Komárek s Filipovským opět zalejzaj do spacáku.
„Chce ještě někdo?“ ptá se zarudlej a zpocenej Filipovskej, když Komárek vylejzá z jeho lože. Barták z béčka se hlásí a Komárek, zřejmě nedostatečně ukojenej, běží ke Švandovi a skáče na něj.
„Švando ty tvoje kozy mě fakt rajcujou!“
Pár dalších náruživců se přidává ke Komárkovi. Zbytek provádí sestavy se stuhou. Něco mi říká, že takhle by se kluci chovat neměli, ale asi je to součástí přirozenýho vývoje. Beru si stuhu a začínám svoje číslo za doprovodu Petera Nagyho. Dostávám druhej nejvyšší počet bodů.
***
Druhej den na generálce dělám tu samou chybu. Vybíhám moc brzo. Lano mě hází na zem jako polapenýho bejčka. Bárta řádí a já nevim, kam s očima. Navíc, Komárek krade kostku suchýho ledu ze stánku s nanukama a vsází se, že ji minutu vydrží mít v dlani. Výsledkem je jedenáct puchejřů. Bárta musí znovu do nemocnice. Komárek se vrací s ofačovanou rukou. Takže zejtra mě místo tří rukou budou držet při stojce jenom dvě. Přehrávám si všechny možný černý scénáře: Nejdřív s sebou plácnu o zem při stojce a pak mě uzemní lano. Husák si toho všimne. Nechá si mě zjistit a já se nedostanu ani na gympl. Obracim se na druhej bok a zjišťuju, že si Koudelka honí pero, a to odkrytej. Zavírám oči a ze tmy na mě svítěj Husákovy tlustý brejle.
Probouzim se zpocenej, ale nemam sílu se umejt. Ani si nečistim zuby. Nesnídám. Nemluvim. Je mi na nic. Den jako na potvoru rychle ubíhá. Za chvíli sme nastoupený na cvičení. Stadion je plnej. Začíná hudba. Před očima mám mžitky. Ještě že tu nejsou naši. Ještě že nás nešoupli hned na kraj pod hlavní tribunu. První úkrok. Pletu si stranu. Narážim do Zelenýho.
„Co děláš, kreténe?“ zasyčí.
„Sorry," hlesnu a srovnávám krok.
Blíží se stojka. Ustávám to. Mírně se klepu, ale toho si Husák nemůže všimnout. Nastává rozhodující okamžik. Du do podřepu a počítám si, jenže přes tlukot srdce můj vnitřní hlas není slyšet.
„Tři,“ říkám nahlas. Všechno je jako ve zpomaleným filmu. Lano se vyhouplo nahoru. Ještě pár kroků. Probíhám kolem Janíčka a Boučka. Povedlo se, říkám si, načež se mi před očima zjevuje provaz. Zasekává se mi za krk jako oprátka. Vidim svoje nohy ve vzduchu a pak prach rozvířenej pádem. Propadám se dál a dál až do samotnýho pekla. Sem zatracenej na věky věků. Už slyšim Husáka, jak se ptá: Co je to za nešiku, co zkazil ostatním pionýrům celoroční snahu? Moje tělo se konečně zvedá. Vůbec ho necejtim. Vidim ho z vejšky, jak běží k ostatním, který vyčítavě kroutěj hlavou. Vidim ho, jak běží vstříc budoucnosti, černý jako vlasy dcery školníka Komendy.
17 názorů
Bohouš Krejza
20. 09. 2010
Já na tohle nejsem. Omlouvám se. Přijde mi to zastydlé. Věty typu:
Šance vypadnout ze školy, a hlavně z domova nepadá z nebe jako pot z mýho uhrovitýho čela.
Jsou podle mě úplně zbytečný. Jak pro koho teda. Přijde mi to laciný.
Jak jinak než výborné. Spartakiáda - nejde si nevzpomenout :c) Docela mi to připomíná Vojtěch Steklače a jeho příběhy o Boříkovi a jeho partě. Tvoje vyprávění je trošku syrovější, ale mně se to tak líbí asi i víc. *
Jo, spousta vedlejších linii (vlastně všechny) vyznívaj tak nějak naprázdno, konec možná trochu hr - ale jinak jsem jen rád, že jsem si tě po delší době zase přečetl.
Bohouš Krejza
06. 09. 2010Lady de Winter
03. 09. 2010Lady de Winter
03. 09. 2010
stejně jako Lakrovu, i mně přijde useknutá. A vůbec, některé nápady jsou tam jenom nahozené, a pak je to shrnuté a popsané jen v rychlíku. Klidně to mohlo být delší.
Tahle povídka mi ve srovnání s tvými předchozími přijde na konci tak nějak 'useknutá'. Trochu mě ruší nespisovný zápis jazyka, to spojování předložek se slovy. Ale jinak musím uznat, že máš svůj styl, jehož se držíš a že se mi tenhle styl -- snad taky díky tomu, že tvé texty jsou většinou ohlédnutími -- líbí. Tip.
Pořád jsem neměla dost času na čtení, tak jsem si ji nakonec vytiskla a strávila s ní příjemnou cestu do práce. Fajn čtení, svěží, vtipné, a ten náhled do klukovské duše... Kam se hrabou mé někdejší holčičí spartakiádní zážitky!*