Prodám. Zn. Spěchá

Mojí první prací byla reklamní kampaň na revoluční spodní prádlo. Dle nadutých slov doprovázejících malý balíček s obyčejnými černými trenkami mělo jejich nošení hrdému majiteli zaručit naprostou volnost pohybu, pocit svěžesti a také mělo zabránit jakémukoli svědění či zapaření. Cítil jsem se jako jednonohý člověk během závodu s chrtem. Nošením zázraku moderní vědy jsem strávil příštích čtyřiadvacet hodin. Krom toho, že jsem si zadělal na hemeroidy, jsem se nikam nedostal. Místo bombastických ód na dokonalost jsem měl sto chutí vzít trenky a přetáhnout je přes hlavu hlavě technického vývoje firmy Elastyx. Napadaly mne hesla jako: „Váš zadek je nám u prdele“, nebo: „Našich trenek nošení, vašich nervů zkoušení.“. Nechtěl jsem však zklamat důvěru, kterou do mne náš Velký šéf vložil. Trenky jsem odložil a naložil jsem se do vany. Nechal jsem na sebe působit voňavé teplo, které mne pozvolna uchvátilo. Usínal jsem.

„Naše nová řada pánského spodního prádla se o vás postará. Zavři víčka. Nech se hýčkat. Elastyx. Páni ví, dámy ocení.“ ve spěchu jsem na zadní stranu volebního lístku Balbínovy poetické načrtl dvoubarevný návrh, usušil jsem se a šel jsem spát. Druhý den by hladina mé skepse neměla nejmenší potíže s vystoupáním všech sedmi set devatenácti schodů až do druhého patra Eiffelovy věže. Pozorujíce spokojené teenagery schované za přístřešek trolejbusové zastávky jsem vážně přemýšlel o tom, že začnu kouřit. Něco na tom přece být musí, ne? „Filípku, chlapče můj, tak jak jsi na tom?“ Od: „Hej ty, pojď sem!“, to byl raketový vzestup. Velký šéf se usmíval od ucha k uchu a já bych se nejradši na pár let schoval v útrobách třicetiletého aligátora. „No, něco jo, šéfe.“ Řekl jsem nejistě. „Ale je to fakt zatím jen návrh.“ Dodal jsem rychle a na stůl jsem položil směšný cár papíru. V tu chvíli do okna narazil sebevražedný konipas, znělo to jako když smuteční průvod upustí rakev. Velký šéf se rozchechtal. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré. „Zavři víčka. Nech se hýčkat! Ty vole můj, to je dobrý! To je zasraně dobrý!“ Dobrá, takže teď se probudím. Nebo dostanu infarkt. Hlasitý smích zvedl ze židle letargická těla a za zpola zavřenými žaluziemi Velké kanceláře rázem postával malý dav čumilů. „Skoč s tim do vývojového, ať se do toho pustěj. Teda něco povím, jestli ti vydrží forma, tak tahle kancelář bude jednou tvoje.“ Řekl Velký šéf a něžně se polaskal s koženým potahem svého křesla. Tupě jsem sebral Balbínovce, uklonil jsem se a spěšně jsem odešel. Byl to nezvyk. Najednou jsem seděl v kanceláři a neměl jsem co dělat. Pročítal jsem si seznam našich věrných zákazníků a snažil jsem se jej, i se specifikacemi jednotlivých zakázek, naučit zpaměti. Občas jsem zašel zkontrolovat, jak pokračují práce na moji první kampaň a vysloužil jsem si spousty nenávistných pohledů.

Příštích několik dní jsem neděl v podstatě nic a přesto jsem měl těžkou hlavu. Doba, která mě dělila od setkání se svým prvním klientem, se nenávratně krátila. Ale mě překvapivě netrápilo to, jestli se kampaň bude líbit. Líbila se Velkému šéfovi a kolegové odvedli kus práce. Ne, to bylo v pořádku. Já jsem se bál toho, abych byl vůbec schopný s klientem mluvit. Upřesněním pojmu klient totiž vyšlo najevo, že je to žena kolem třicítky. A to nebyla moje krevní skupina. Cítil jsem se jako lenochod v rudém hávu, zavěšený ve výši rohů rozeběhnutého býka. Cvičil jsem s Afroditou. Dívala se na mě divně, když jsem koktal. Do toho přišlo zadání další kampaně. Byla to reklama na tampón. To už si snad dělají srandu. Jinak jsem nad tím nepřemýšlel. Nebýt předešlé zkušenosti s tím, že je vlastně lepší vůbec nezkoušet kvality zadaného produktu, byl bych opravdu bezbranný. Zas tak velký kariérista jsem nikdy nebyl.

„Takže tohle je první část – oba tak nějak, řekl bych, stojí zády. A ona, ona má na sobě…“ „Spodní prádlo?“ „A-ano, spodní prádlo.“ Začátek prezentace šel jako po másle. „No a on má na sobě ještě džíny a ona si ho tak jako podezřívavě prohlíží. Tak jako chladně.“ Pokračoval jsem a ona přikyvovala. Přikyvovala! „No a tady už je druhá část. On už jako ty džíny nemá, že. A tak tam stojí jen tak a to, stojí. No ty tren…ten kus spodního prádla má takovou jakoby moc, nebo co, že ona teď u něj klečí a lí-líbá mu…to…nohu. To prostě jako že jsou ty trenky parádní.“ Rudý jako západ slunce a zpocený jak polární liška ve skleníku jsem skončil svůj projev o napjatě jsem očekával reakci. Jana Eberlová, jak se ta dáma představila, špulila rty a pozorně si prohlížela návrh. „Je to sexistické, ale prodá to náš produkt. To je hlavní. Ten slogan není špatný. Bereme to. Děkuji za vaši spolupráci, pane…?“ „Ehm…také děkuji za svoji spolupráci…ehm. Hm.“ Zakroutila hlavou a nejspíš přemýšlela, jestli jedu v efedrinu nebo v koksu. „Ozveme se vám, nashledanou.“ A odplula. Zhroutil jsem se do svého křesla a toužil jsem být Smetanovou desátou operou.