O nešťastné lásce André Oliviera

Mladičká Prudencia Lorenová (jejíž jméno se hodilo spíše na ženu středního věku, kterou dívka vzezření značně připomínajícího právě vylíhlé ptáče ani zdaleka nepřipomínala) se právě věnovala své oblíbené činnosti – hlazení mimóz – a při tom marně vzpomínala, kdy se naposled stalo, že by se za celý týden zvěnčí ani jednou neozvalo úpěnlivé volání sirén. Sama se divila, že otlučené tlampače, visící na každém nároží, už dávno nezačalo bolet v krku nebo že se alespoň jejich zesilující zařízení nenachladilo v důsledku zamoření města jednolitou, popelavou mlhou, sápající se s neodbytností zběhlého a sebejistého svůdníka pod sukně, kabáty a šály. Podle místních zpráv sice měla Paříž právě zažívat slunné dny a toto tvrzení hlasatelé tvrdošíjně opakovali den co den už několik let, ale skutečnost byla většinou značně odlišná a tak obyvatelé vynalézavě objevovali své vlastní metody předpovědí počasí, od těch nejjednodušších zahrnujících sledování změn svého vlastního těla (a tak Prudenciin soused vždy přesně věděl, kdy bude pršet (což ovšem bylo skoro pořád, takže jeden ani nevěděl, jestli to opravdu ví díky vystřelující bolesti pod levým kolenem)), měřením hustoty mlhy (když klesla pod dvacet procent, bylo jasné, že to děti učitele fyziky z protějšího domu všem hned vykvákají, než aby si to raději nechaly pro sebe) nebo předpovídání dle počtu ok ve slepičí polévce, nejlepší široko daleko, kterou vařila Prudenciina teta, u které dívka přebývala.

Když už se všechny mimózy svinuly do sebe a připomínaly kopřivy po prvním mrazu, sedla si Prudencia na starou židli u okna a pozorovala ulici pod sebou. Právě jí procházel hubený a vyzáblý mladík s pískovými vlasy, nevinným obličejem a velkýma modrýma očima, ale protože ho Prudencia viděla jen zezadu a z dálky, nemohl ani v nejmenším upoutat její pozornost, protože hubených a vyzáblých mladíků s pískovými vlasy touhle ulicí prošly denně tucty, jelikož vedla přímo ke světoznámě proslulé koleji Saint Laffain. My ale samozřejmě tušíme, že se jednalo o chlapce se jménem André Olivier a že tohle všechno sem píšu jen proto, abyste se necítili ochuzeni o jejich prvního setkání, ačkoliv si ho samozřejmě ani jeden nebyl vědom.

Z vedlejšího pokoje se ozval tetin vyčítavý hlas, vyptávající se, jestli už Prudencia nakrmila slepice a protože Prudencia samozřejmě ještě slepice nenakrmila (vždyť se před tím dobrou půl hodinu věnovala hlazení mimóz), ani nepočkala, než André Olivier zabočí za roh a radši bez dlouhého otálení svědomitě vstala a zamířila na maličký dvorek za slepicemi, které díky nešťastné poloze svého kurníku nikdy nepoznaly přímý sluneční svit. Kromě slepic nakrmila ještě starou bezzubou kunu, která se tady zabydlela ani ne před měsícem a jejíž zakalené šedé a prosebné oči obměkčily Prudencino už tak měkké srdíčko a donutily ji tajně snést do kurníku proutěný košík, uložit do něj bezbranné zvíře a zatajit tetě jeho přítomnost.

V noci se rozezněly sirény, ale protože Prudencia dobře věděla, že je to jen planý poplach (tetě se za to zaručily oka ve slepičí polévce), zůstala chvíli klidně ležet, naslouchajíc šramotu z domů po celé ulici a pak opět s klidem zavřela oči.

Ráno se tudíž, oproti jiným obyvatelům ulice Osvoboditelů, cítila svěže a ráznými kroky vyrazila dolů, na nábřeží Seiny, aby zde jako každý jiný den (kromě středy) prodávala horké melouny. Majitel chatrného krámku sestávajícího z pojízdného dřevěného stolečku, ohřívače na melouny a slunečníku, který ovšem sloužil spíše jako deštník, se na Prudencii místo pozdravu zamračil, předal jí pečlivě přepočítané drobné na vrácení, se znechucením upozornil na oko Prudenciiných punčoch a odešel.

Prudencia pak až do šesti hodin večer měla prodávat horké melouny, ale protože si ani za těch deset měsíců, co se této činnosti skoro dennodenně věnovala, neosvojila moresy této profesi vlastní, nikdy se jí nepodařilo prodat ani polovinu toho, co si majitel představoval, a tak žila pod neustálou hrozbou výpovědi (jak majitel nezapomněl každý večer poznamenat). Přesto si však Prudencia vytvořila několik věrných zákazníků, protože kdo jednou Prudencii poznal trochu lépe než jen jako zakřiknuté děvčátko v citrónově zelených šatičkách, propadl dobrotě jejího srdce navždy. A tak mohla Prudencia každý den očekávat starého profesora LaMurse, který jí neřekl nijak jinak než „můj holoubku“, vdovu Jaquelinu, která ji navzdory značnému věkovému rozdílu nutila říkat křestním jménem a tykat anebo mladého a galantního studenta Léona, který dívku vždy zasypal čerstvým přídělem komplimentů.

Toho dne však jako první zamířil k jejímu stánku právě André Olivier, který po ranní hádce s přáteli dostal chuť právě na ohřívaný meloun a tak bez prodlení zamířil na nábřeží Seiny, protože věděl, že se zde – alespoň podle jeho spolužáka Léona – prodávají ty nejsladší ohřívané melouny v celé Paříži. Jakmile došel blíž, zjistil, že měl Léon jistě pravdu a že je navíc prodávalo to nejsladší stvoření, které si člověk uměl představit a ihned k němu zahořel tou nejvroucnější láskou. Prudencia zvedla hlavu, aby se zeptala, který kousek bude mladý pán chtít, ale slova se jí zadrhla v hrdle, protože nevinnost andělských očí Andrého Oliviera, kterým propadla již nejedna dívka, pohltila i ji a na tváři jí okamžitě vykreslila dvě rudé skvrny připomínající noční pivoňky.

A tak se na sebe bez hnutí dívali, André se viděl s Prudencíí po boku v kině, kam ji hodlal co nejdříve pozvat, pak v parku, kde by pro sebe vyhradili jednu celou bíle natřenou lavičku pod majestátnou bronzovou sochou císaře Frederika a nakonec u nich doma, kde zasedají ke slavností tabuli s jeho rodiči, kteří ji oba považují za tu nejvhodnější ženušku pro jejich nejmladšího a nejzbožňovanějšího synáčka Andrého. Prudencia viděla Andrého s kyticí čerstvě natrhaných konvalinek, určených jen pro její oči, viděla jejich dvě postavy procházejících se podvečerním nábřežím Seiny (a v jejích představách nikdy nebylo pod mrakem) a viděla sama sebe před oltářem slibující samotnému bohu, že nikdy nechtěla a nebude chtít nikoho jiného než Andrého Oliviera. Když tedy André uviděl v očích Prudencie odlesk jiskry jeho vlastních očí, dodalo mu to odvahy a už už ji chtěl pozvat na „Slunce nad Paříží“, které dnes večer promítali, protože se bál, aby jej někdo nepředběhl. Jenomže oba dva, zaslepující láskou úplně hluší, neslyšeli naříkavé volání sirén: „André Oliviere, pokud chceš vůbec někdy s Prudencií Lorenovou sedávat na lavečce v parku svatého Řehoře, měl bys ji teď hned hezky vzít za její jemnou ručičku a odvést někam do bezpečí!“, nevšimli si ani vrčivých zvuků desítky argentinských motorů nad jejich hlavami (Francie a Argentina byli totiž právě uprostřed vleklé války započaté novinářskou kachnou, po jejímž uveřejnění Francie i Argentina uvěřily, že jsou už několik století úhlavními nepřáteli) a vlastně ani nezaznamenali, že leží vedle sebe dočista mrtví, dívající se jeden na druhého očima přetékajícíma láskou.