Restaurování obrazů tam uvnitř

  Jen zlehka barvu nanáším,
ne a ne však trefit odstín.
Z těch světů, co jsou nad naším,
zbyly drobky ze všech hostin

 Tři vrstvy – všechny do kůže
vpijou malbu (asi) předků.
Kdo jenom hledat pomůže
svět, co zmizel, beze svědků?

 Dvě deka ze všech příkoří
(kde je kořen, co mě drží?)
Vždy když se ze dna vynoří
obrys mandle v jizvě strží,
tak marně někam patřívá,
snad „zub za zub“ láska zkříží,
v-zdech genů pohřben zaživa
v pasti citu plných mříží

 Střet srpu s vahou vyznání,
dvě a dvě jen jedno tvoří,
jen jedno z trpkých přiznání,
kde se kalich ztratil v moři

 Až když svou duši zapálím,
jen ať snadno na prach shoří,
do cáru novin zabalím
slova, co je žerou škvoři,
pak teprv asi docílím
(nechci moc být ze všech svatý),
že ve dne hodným, v noci zlým
mohu vyrvat trny z paty

 už totiž tolik neřeším,
jak moc čistý, jak moc rovný

 (zda zklamu a zda nezhřeším,
když si sáhnu na dno s hovny)

 smím zůstat, už mě nesvírá
pocit prázdna, co pak tlačí

 (a již se tolik nevzpírám
přijmout bolest v pozdním pláči)

 Z dvou entit jednu vybírám,
identitu věčných vzdorů
sta aktů, kterým chybí rám
(věčný šašek hrdých dvorů)

 Když hubnu, vlastně přibírám
na své váze u doktorů