Avalon

I.

Stojím u okna a dívám se na Avalon. Planeta modře svítí, hluboko pod mýma nohama se plují mlhavá, na okrajích roztřepená mračna. Ruce mám v kapsách vojenského kabátu, pěsti zaťaté. Po těch týdnech a měsících neustálé únavy cítím napětí, které už nepolevuje ani ve spánku.

Diplomatické rozhovory s patriarchou Avalonu už pokračují dvanáctý týden.

Medea vstupuje do dveří, plavně hýbe boky v těsném armádním trikotu.

„Admirále,“ oslovuje mě uctivě, „Přišla zpráva ze základny, patriarchovy vojáci se stáhli z Jižního koridoru. Müller očekává, že se vzbouřenci nejpozději do čtyřiadvaceti hodin vzdají.“

Okamžik vítězství, na který jsem čekal tak dlouho, projde kolem, nehmotný jako stín Maxmiliana II. na bílých mracích pod námi.

Dívám se Medee do tváře a neříkám nic.

Je zmatená. Zvykla si na ostré rozkazy, podrážděné a povýšené repliky a hněvivé výbuchy. Zná mě jen jako unaveného a přepracovaného šéfa, rozepjatého mezi sebejistou arogancí, kterou stavím na odiv přes den, a skrývanou hrůzou z totální války, která nastane, pokud naše mise neuspěje. Kolikrát jsem zíral v nespavém omámení do stropu, otupělý, s hlavou plnou potoků krve. Nádherné budovy Avalonu se mi zjevovaly ve fantaziích, rozbombardované a rozstřílené, poseté na kusy roztrhanými mrtvolami. Děsil jsem se, že za týden budu císaři hlásit, že jsem byl nucen vydat rozkaz k útoku a že jsem rozpoutal vraždění, během něhož bylo vše, za co se původně bojovalo, rozmetáno a zničeno. Bál jsem se, že mi zbude jen zvrácené uspokojení z vítězství, které popírá vše, proč jsem se vydal sem, na orbitu vzbouřenecké planety.

A teď konečně avalonský patriarcha složil zbraně.

Medea čeká na další rozkazy a měří si mě skoro s úzkostí. Možná se bojí dalšího výbuchu netrpělivého hněvu, s nímž jsem dosud vítal každé patriarchovo váhání. Její nádherné rty jsou mírně pootevřené a já zničehonic zatoužím překročit veškeré etické kodexy chování šéfa k podřízené nebo gentlemana k ženě. Svléci jí tu monotónní šedou uniformu a konečně se dotknout těch hebkých, útlých boků a drobného, pevného zadečku. Už nemyslet na ohnivé sloupy stoupající z Avalonu a pomilovat ji přímo na kapitánském můstku.

Když se pak moje rty znenadání octnou na jejích ústech, spíš cítím než slyším, jak se překvapeně prudce nadýchne. Ale nebrání se. Rychleji, než by mě napadlo, se zbavujeme oblečení a klesáme jeden na druhého do širokého admirálského křesla. S Medeiným obličejem zabořeným mezi svými ňadry hladím její nahý penis a cítím její prsty na poštěváčku. Přitisknu se k ní, moje břicho naplněné únavou proti její nádherné erekci, a obava, jestli si mohu dovolit jít dál, mě náhle opustí. Zasténám úlevou a ulehám na záda.

Má kráska do mě jediným dlouhým pohybem prudce vnikne.

II.

Hrabě von Graaf sedí v křesle a těžce dýchá. Dívám se na něj. Vypuklé břicho pod vojenským kabátem svědčí o pokročilém stadiu těhotenství.

Abych zakryl rozpaky, nasadím přísný, káravý tón.

„Dobře jste věděl, že otěhotnění během služby je vážným přečinem. Budete muset armádu ihned opustit.“

„Jsem si toho vědom, Herr Müller,“ zamumlá hrabě pokorně, oči upřené do klína.

Trochu zmírňuji tón. Přeci jen, ten chlap čeká dítě.

„Kdo je matkou?“

„Poručík Linnea Steinerová z pozemní zásahové jednotky,“ odpovídá von Graaf a z jeho hlasu zní rezignace. Chápu ho. Nadějná vojenská kariéra, takhle zničená v nejhorším možném okamžiku. Hrabě je slibný pilot a jistě doufal, že se zúčastní útoků na Avalon. Ještě týden a vyprší příměří, které se císař uvolil patriarchovi poskytnout. Pak přijdou šance na povýšení, válečné ostruhy, vyznamenání, červený koberec v Schöbrunnu natažený pro průvod vítězů. Ale von Graaf v něm nepůjde.

„Steinerová,“ opakuji zamyšleně. Dobře ji znám. Vysoké děvče s dlouhýma nohama, trochu příliš mohutné, ale svým způsobem pohledné. A von Graaf, malý, zavalitý, s povislými ňadry. No dobrá, jistě už existovaly podivnější páry.

Ale teď zpátky k agendě. Zalisuji von Graafovými papíry.

„Jak vidím, žádáte o okamžité propuštění,“  konstatuji. „Chápu. Přípravy na svatbu a tak podobně, viďte, mladý muži.“

Von Graaf si odkašle. Zřetelně se mu zvedá žaludek, maně si přejede rukou po ústech. Pohled na něj mě donutí na chvíli vypadnout z role nezaujatého úředníka.

„Nedal byste si sklenici vody?“

„Bitteschön, Herr Feldmarschal,“ zamumlá von Graaf, „není tu vůbec žádný vzduch.“

Přecházím po tlustých kobercích k oknu, čerstvý pouštní vítr vletí do pokoje a vzduje jemné záclony. Vyhlédnu ven a na chvíli zapomenu na von Graafa i nepříjemnou záležitost, kterou s ním potřebuji vyřešit. Zvětralé pískovcové pohoří se tyčí v celé své bizarní kráse před mýma očima a podvečerní světlo klouže po bronzové střeše patriarchova paláce daleko mezi pokroucenými zuby skalního města. Ze zvyku vzhlédnu k obloze. Třiadvacátá letka střeží Jižní koridor nad našimi hlavami, stovky černých skvrn proti ostrému světlu na azurovém nebi. Daleko nad nimi, neviditelný, pluje Maxmilián II.

„Díky, mein Herr,“ šeptne těhotný za mnou. Zdá se mi to, nebo jsem zaslechl zašustění papírů? Prudce se otočím, ale hrabě sedí přesně tam, kde předtím.

Vracím se ke stolu.

„Zpět k vaší záležitosti, von Graafe,“ vracím se k úřednímu, komisnímu tónu. „Zapomněl jste vyplnit žádost o povolení k sňatku.“

Von Graaf si odkašle.

„Obávám se, že jsem ji nevyplnil záměrně, Herr Feldmarschal.“

Zřejmě vypadám překvapeně. Hrabě si nervózně přihladí světlé vlasy.

„Steinerová rozhodně nepatří ke vhodné společenské vrstvě, mein Herr.“

Potlačím cynický úsměv, který se mi dere na rty, a donutím se zpět do komisního, přísného klidu.

„Chápu,“ odpovídám úředním tónem. „V tom případě nebude problém vaši žádost o propuštění ratifikovat ihned. Jste v šestém měsíci, pokud tomu dobře rozumím, takže je vhodné, abyste opustil Avalon co nejdříve. Uvolnil jsem váš oficiální profil, takže si budete moci rezervovat místo v transportu. Příliš to neprotahujte – víte, že se čeká evakuace základny.“

Von Graaf se ironicky ušklíbne. Ví to velmi dobře. Původně měl sám stát v čele evakuační letky.

Stále s komisním výrazem na tváři vstávám a podávám muži ruku. Zvedá se na nohy ztěžka, těhotenství si na něm zjevně vybralo svou daň. Potřeseme si pravicemi, jeho dlaň je studená, vlhká. Musím potlačit touhu ihned si otřít ruku o kalhoty.

Když za hrabětem zaklapnou dveře, vracím se zpátky k oknu. Třiadvacátá je stále na svých místech, báně patriarchova paláce svítí jako daleké, pozemské slunce. Sahám do kapsy pro aerosolovou cigaretu se svou oblíbenou antistresovou směsí a zhluboka, podrážděně ji vdechnu. Myslím na Steinerovou. Představuji si, jak něžné líbá von Graafův ohavný kariéristický ksicht, zatímco ten mizera už ví, že se jeho milá stane další z bezpočtu opuštěných armádních dívek, kterým jednoho krásného dne zmizel přítel i s dítětem a nechal jim jen oči pro pláč. Bůh ví, jestli se děvče vůbec dozví, že se stalo matkou. Povzdechnu si. Otcovská krev, alfa a omega patriarchálních aristokratických rodin. Na matce nezáleží. Tělo z těla, krev z krve.

To věčné panovačné zaklínadlo, že dítě patří k otci.

Vracím se ke stolu a sahám pro von Graafovy papíry. V tu samou chvíli se však zvedne vítr a průvan znovu nadzdvihne pavučinové záclony, které jsem osobně vybral u předního vídeňského návrháře. Zalistuje dokumenty  a odhalí, co je skryto pod nimi.

Císařova přísně tajná depeše, která přišla dnes ráno. Otevřená, venku z obálky, otočená vzhůru nohama tak, jak si ji von Graaf musel v rychlosti odvážně přečíst.

Když se jako šílený vrhám k terminálu, cítím na své kůži chlad a štiplavost avalonského vzduchu.

III.

Člověk má fakt někdy pocit, že šedší už ta zatracená Vídeň být nemůže.

Zase prší. Ne že by to nebylo jedno, stejně jsem zalezlý v tajném bytě jako krysa a nevystrčím nos. Jednak je mi teď nepochybně na stopě každý voják a policajt ve svaté říši a jednak je mi stejně tak blbě, že nemá smysl odcházet z dosahu záchodu. Přesto je právě tohle jediná věc, co mi teď trochu zvedá náladu – to mrně, co mám v břiše. Pořád ještě jsem trochu nervózní, jestli ten transfer na Zemi přestálo v pohodě, ale doktor, co mi ho načerno sehnali, tvrdil, že je všechno ok. Jsem rád. Neměl jsem z toho těhotenství dvakrát radost, zrovna v takovou nevhodnou chvíli, ale do pár týdnů od početí jsem se na toho prcka začal docela těšit. Navíc mi poskytl báječnou příležitost, jak provést svůj úkol. Ještě teď se musím smát, když si představím, jak se asi Müller tvářil, když ho za ten průser degradovali.

V zámku cvakne klíč, Ariadne mi nese něco k jídlu. Stejně se toho netknu, už dva týdny jsem nevzal do úst nic než chleba s máslem a těhotenské vitamíny. Podle vůně je to tentokrát starodávná rakouská klasika, pečené maso, knedlíky a sauerkraut. Ariadne hned začne jídlo vybalovat, příbory cinkají.

„Tady to je, pane hrabě,“ říká svým nepříjemným provinčním slovanským přízvukem a zdvořile se uklání, tak hluboko, abych měl možnost pořádně si prohlídnout obsah jejího výstřihu. Pak se zase narovná, s pokusem o laškovný úsměv na rtech.

„Dankeschön,“ odpovídám tak odtažitě, jak jen dokážu.

„Běžte si pěkně dát do nosu, majn hér,“ usměje se a odhalí zkažené zuby. „Jen ať se děťátko pěkně napapinká a vyroste vám pěkně silňoučké a zdravoučké. A pak si půjdeme pěkně hajnout. Převlíknu vám peřiny, ať se vám báječně spinká v novém a voňavém.“

Odchází dozadu do pokoje s náručí čistého povlečení, na stole stojí talíř a z jídla se kouří. Donutím se spolykat několik soust, ale z pachu kyselého zelí je mi doslova na zvracení. Vstanu a otevřu okno. Jsme ve čtvrtém patře pět set let starého napůl opuštěného paneláku na předměstí Vídně, přímo před ním stojí šedé zdi císařského intergalaktického přístavu. Široko daleko jen šedý beton, šedá obloha a šedý déšť. A vlhká středoevropská zima.

Ariadne si vzadu prozpěvuje a natřásá peřiny. Vážně mi leze na nervy, jak se přede mnou věčně vystavuje. Jak si vůbec myslí, že vypadá? Z výstřihu lezou povolené placaté kozy a když se předkloní, udělají se jí na břiše laloky tuku. Musí jí být nejmíň pětačtyřicet, ale svádí mě jak dívenka. Vždyť už jí nemůže ani pořádně stát! Ženské jejího věku se bídou sotva zmůžou na jedno číslo týdně a ještě si stěžují, že je bolí kolena a stehna.

Vzpomenu si na Steinerovou a musím se ušklíbnout. Jo, krásná silná hruď a dlouhé nohy, pták jako skála. Klasický případ krásky-bojovnice, jakých je plná armáda i policie. Jenže za deset dvacet let bude vypadat zhruba stejně, jako tahle chlupatá baba. Kdepak, chlapovi je nejlíp na svobodě. Proč se vázat, když je na světě tolik mladých kočiček, co to potřebují pětkrát denně. A to se Müller tvářil tak nesouhlasně, když jsem mu řekl, že se ženit nehodlám.

Müller. Samolibě se pousměju. Touhle dobou už sedí určitě v jiné kanceláři, malé, bez oken, s umělým větráním i světlem. Tak ho zaměstnávalo znechucení nad tím, jaký jsem mizera, že si ani nevšiml, že si přímo pod jeho nosem čtu císařskou depeši. Meisnerová se její obsah dozvěděla hned minutu poté, co jsem odtamtud vypadl, a za další minutu už jsem seděl v nelegálním transportéru směr Země. Stihli jsme to jen tak tak, než uzavřeli avalonský říšský přístav. Mezitím informace putovala stejným směrem, ale vlastní cestou. Až patriarcha dorazí do Schönbrunnu, všechno bude připravené. O to se Meisnerová jistě postará.

Jo, Meisnerová je kočička. Krásný hrudník, úžasné nohy a přímo nebeský zadeček. A hlavně, pálí jí to. Buchty jako ona většinou myslí koulemi, takže se skoro nechce věřit, že taková pěkná ženská má dost mozku, aby ušéfovala celou organizaci avalonských rebelů přímo Müllerovi a admirálovi pod nosem. Když nad tím člověk přemýšlí, už se mu nezdá tak neuvěřitelné, co se učil v dějepise, že ženy kdysi samy vládly celé staré říši a muži seděli doma a starali se o děti.

Usměju se a pohladím se po břiše. Zničehonic mi ta představa přijde docela přitažlivá. V klidu být doma, nechat všechny intriky a válečné výpravy na ženách a starat se o děťátko. Užívat si, jak roste, jak se vyvíjí a umí stále nové a nové věci, a nemuset myslet na otravné starosti s penězi, domácím provozem a politikou. A ženské by se naučily taky rozhodovat se samy, ne jen poslouchat rozkazy nebo si válet šunky doma za manželovy peníze.

Pak ke mně ale z ložnice dolehne falešný Ariadnin zpěv a bezděky se otřesu. Svět pod vládou takových, jako je ona? Hrůza pomyslet.

Musely to být příšerné časy.

IV.

Je třináct hodin a třicet minut, intergalaktický transportér právě přistál. Cítím se trochu nesvůj. Medea stojí vedle mně a v saténové róbě jí to moc sluší. Je ještě rozepnutá a nad pevnýma nohama je vidět drahé bílé krajkové prádlo, které jsem jí koupil k narozeninám. Hladím ji po tváři, zatímco mi upravuje u krku admirálskou uniformu. Je to trapné, ale nikdy jsem si neuměl pořádně uvázat kravatu.

„Bude to nebezpečné, miláčku,“ říkám jí něžně. „Jsi si jistá, že nechceš zůstat doma?“

„A ty?“ ptá se pobaveným hlasem, ale dívá se na mě vážně a s obavou.

Zasměju se a políbím ji na rty. Dobře ví, že vzhledem k závažnosti situace je nutné, abych misi velel osobně.

Povzdechne si a starostlivě si mě přeměří. Zřetelně se bojí. Je obvykle tak bystrá a klidná, že někdy zapomínám, že je to jen žena. Neměl jsem ji plašit.

Přitáhnu si ji k sobě a obejmeme se. Přejedu jí rukou po bříšku až na krajku, přitiskne se ke mně se stejným hladem, jako tehdy poprvé. Cítím, jak se chvěje nervozitou, ale zároveň nádherně tvrdne v rozkroku. Že bych ji ještě během pár minut rychle vykouřil?

Ale tiché zaklepání nás přeruší. Zatímco si moje dívka rychle upravuje šaty, pouštím návštěvníka dovnitř. Je to Müller. Komisní a přísný jako vždy, ale stopy zhroucení jsou na něm vidět pořád. Dosud se z toho průšvihu s von Graafem nedokázal úplně vzpamatovat.

„Admirále, dostali jsme informace ze štábu,“ říká bývalý Feldmarschal pozemních sil Avalonu bezvýrazným hlasem. „Téměř jistě v tom má prsty Meisnerová, ale nevíme, kdo je její spojka v paláci. Můžeme očekávat útok téměř odkudkoli. Kterýkoli muž či žena mohou ukrývat osobní zbraň. Všichni sice prošli kontrolou, ale neočekává se, že použijí standardní technické vybavení. Patriarcha je starý a křehký, šikovný vrah by ho dokázal zabít i vlásenkou.“

Meisnerové jméno není překvapivé, dobře znám její osobnostní profil i minulost. Děvče z vídeňského předměstí s na ženu neobvyklou inteligencí a nadáním. Ve škole excelovala, na vědomostních soutěžích nechávala všechny chlapce daleko za sebou a navíc bylo brzy jasné, že z ní roste kráska. Všichni prorokovali, že se báječně vdá. Namísto toho si podala přihlášku na univerzitu a když ji jako ženu odmítli, zařídila si falešnou identitu a chodila na přednášky v mužských šatech a s umělými ňadry. Odpromovala by s vyznamenáním, kdyby v nervozitě u státních zkoušek omylem nepoužila ženský rod.

Byl z toho příšerný skandál a Meisnerová strávila pro výstrahu dva měsíce ve vězení. Tam se zřejmě seznámila s avalonskými feministkami, které seděly za opakovanou genderovou agitaci. Doopravdy se to však přesně neví. Krátce po propuštění se po ní totiž slehla země.

To ostatní je snůška dohadů a spekulací. Pravděpodobně odletěla na Avalon, propůjčila svou špičkovou inteligenci místnímu feministickému hnutí a bojovala, aby bylo ženám dovoleno studovat a získat své děti do péče. Patriarcha sice těmto změnám příliš nakloněn nebyl, ale proslýchá se, že si velice získala jeho syna. Zřejmě pod jeho vlivem se postupně začala angažovat ve špionážních sítích a ve chvíli, kdy říše zahájila diplomatickou misi za připojení Avalonu, stala se hlavou protiříšského hnutí. Netušili jsme, jak hluboko její agenti pronikli do našich řad, dokud námi neotřásla von Graafova zrada.

Musel jsem v duchu před tou ženou smeknout. Věčná škoda, že tak báječný mozek nepracuje pro nás, ale proti nám.

Z myšlenek mě vyruší hluk kroků ve vojenských botách.

„Třináct čtyřicet, admirále,“ hlásí major. „Obrněný vůz je připraven k odjezdu.“

Naposledy přehlédnu svůj obraz v zrcadle a krokem, který je pevnější, než si situace zasluhuje, se vydávám k východu z transportéru. Patriarcha už čeká, obřadně oblečen v dlouhé zlaté róbě s vyšívaným pásem. Usedám naproti němu do vozu, krátce pokývnu na pozdrav. Nezvedne pohled, dívá se dál do země a ztrhané rysy se ani nepohnou. Nemohu mu to zazlívat. Přesto se necítím jako dobyvatel. To, že Avalon padl bez jediné kapky krve, bude do smrti figurovat mezi mými největšími zásluhami.

Vůz se rozjede. Chvíli těkám pohledem po nehybných tvářích eskorty s kamennými výrazy a pak se ze zvyku zadívám na displej osobního terminálu. Třináct čtyřicet devět. Před námi je brána schönbrunnského nádvoří, oficiální přivítání už je připraveno a v jeho čele stojí císař. Silou ovládnu rty, které se samy stahují do úšklebku. Jak ponižující, udělit poraženému nepříteli audienci na dvoře a pak hrdě odkráčet do svých komnat, zatímco patriarcha poputuje do ostře střeženého vězení.

Dvořané se nahrnou k oknům vozu, aby se na zlomeného starce podívali. Smějí se a gestikulují, vyměňují si dojmy. Snažím se dívat jinam a střetnu se s Medeiným pohledem. Je nervózní, trochu tázavý, napjatý. Třináct padesát. Císař zvedá své staré zlaté žezlo a pomalu se blíží k vozu. Dvořané se uklánějí, ustupují. Jeden naopak vychází vladaři vstříc. Ochranka ostřížím zrakem pozoruje vůz. Dvořan udělá další krok, poznávám jej, je to falckrabě von Hagen. Císař se s nelibostí otáčí, že si dovolil přijít tak blízko. Ochranka zbystří. Hagen se prudce sklání pod kabát. Slyším ozvěnu křiku, vojáci se rozbíhají, vyděšený výraz na císařově tváři.

Najednou vím, co přijde, ještě dřív, než to skutečně nastane. Téměř neslyšné cvaknutí uvnitř transportéru, na který se nikdo nesoustředí. Zlomek sekundy, vrhám se na patriarchovo tělo a srážím je k zemi. Výstřel z kapesního phaseru neškodně absorbuje protipaprsková úprava okna. Otupělé oči starce jsou náhle živé, plné hrůzy ze smrti.

„Musel jsem zabránit krveprolití,“ říkám mu do tváře. „Zabránit tisícům ztrát na životech. Válce. Popravám. Je mi jedno, jakou uniformu ti mrtví nosili. Císař je celkem spravedlivý vládce a rozšíření impéria přinese blahobyt všem, i Avalonu. Celá vaše slavná nezávislost, celá ženská emancipace nestojí za jediný lidský život. A stojí-li, bude to ten můj. Teď hned.“

Napětí trvá jen chvíli, pak je jasné, jak se Meisnerová rozhodla. Je ticho. Patriarchovy rty se třesou, koktá ochraptělé poděkování. Neposlouchám ho, nezajímá mě. Jediné, o co mi jde, je to, aby se ta zdřevěnělá bytost za mými zády konečně pohnula. Zbývá pár setin sekundy, než se eskorta opět obrátí a všimne si, co se v kabině děje.

Medea rychlým pohybem schová phaser a mě opět zaplaví mdlobná úleva. Nikdo si ničeho nevšiml, ona i patriarcha jsou v bezpečí. Pomáhám patriarchovi usednout zpátky do křesla těla a schovávám hlavu do voňavých vlasů své krásky. Cítím, jak se třese. Zatímco se objímáme, eskorta znuděně odvrací oči od okna. Obrněný vůz je opět ostře sledován.

Von Hagen venku energicky protestuje, že si jen sahal pro cigaretu.