Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Plody tak vysokých topolů

Výběr: StvN
25. 09. 2010
10
24
3785
Autor
Saetri-Ihn

Postava Emila F. nemá nic společného s postavou Emila z povídky My tady chípnem!, shodnost je to čistě náhodná :) ((Opět psychologická povídka. Snažil jsem se psát hodně volně, možná až experimentálně (ale to nechci uvádět jako omluvu nedokonalostí). Je to další pokus o posunutí stylu tam, kam bych chtěl.))

 

     Emil F. je jedním z lidí, kteří nemají rádi spánek. Důvodů k tomu mají mnoho, Emil F. má však jen jediný: spánek mu ze života, který mu už i bez toho připadá jako žalostně krátký, užírá každou nocí další a další až příliš bolestný kus. To se mu děje stejně tak jako všem ostatním bytostem, avšak na rozdíl od nich se s tím on není schopen nijak smířit...

     To jen občas. Jen občas se najdou večery jako ten dnešní, kdy s namoženými svaly, se zanícením šlach a žil plných unavené krve, očima podlitýma a morkem svíravě křičícím uléhá do postele a nevnímá přitom celý ten akt jako odpornou zlodějskou povinnost, nýbrž jakési vykoupení.

     A tak si tu tiše leží, aniž by sám o sobě věděl, a nechává dlouhou klidnou noc, aby uzdravila jeho nemohoucí tělo. Tedy alespoň trochu – o to málo, které se s každou takovou nocí zmenšuje. A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen oblohou, svítí oknem na jeho sinou tvář, pak druhým, zachází a vychází mezi mraky, třetím, až se tvář najednou z ničeho nic zvedá a odchází pryč.

     Pod řadou vysokých stromů se táhne cesta. A po cestě dva páry nohou. Je to Emil F. a Linda T., na něž, v rytmu jejich vlastních kroků, dopadá sluneční svit, hypnoticky střídán stínem kmenů: svě - tlo - tma – svě - tlo - tma – svě - tlo - tma, zatímco oni: Emil F. a Linda T., jejichž ruce by se měly dotýkat, plují tunelem spřažených větví a sledují všechny ty pulzující barvy - každý sám a po svém. Občas zavane vítr a nadzvedne kusy bílých chuchvalců, jindy on nebo ona promluví, aby se za chvíli tak či onak zase ponořili do ticha (šustí v něm tráva a listí), kterým - a přece spolu! stoupají na vrcholek kopce.

     Je tu tak hezky, říká Linda T., když tam nahoře omylem ale šťastně upadne do trávy a pak v ní leží a sleduje majestátní nebe, aniž by se jí chtělo vstávat: Emile F., podívej na ty mraky! Avšak on není ani za nic schopen odtrhnout oči od jejího náhlého úsměvu k obloze - takže si tam oba leží a pozorují každý své.

     Dvě naprosto rozdílné věci, dvěma naprosto odlišnými páry očí: jedny jsou barvoslepé a druhé vidí buď na dálku, anebo na blízko – ostatní je v mlze, v jejich výpovědích existují rozdíly gramatické (on/ona), místní (napravo/nalevo) i prostého vkusu (ode mne/mě), avšak oni i přesto všechno začínají nabývat dojmu, že se v čemsi nehmatatelném shodnou, i když to nejsou schopni pojmenovat, natož pochopit.

     Ne, tehdy ještě ne. To až v průběhu života by na to mohli přijít; pochopit, že ono nehmatatelné cosi nezáleží na tom, na co se dívají a co slyší, nýbrž na nich samotných, že je to v nich, a oni pak díky tomu mohli konečně uzřít (kdyby na to přišli a Linda T. za dva týdny nemusela emigrovat s otcem na západ), že to cosi je kus člověka v každém z nás.

     A právě takové kusy se nyní potkaly v doteku dvou dlaní. Emile! odtáhla se vzápětí Linda T., aby hned pokračovala: Ono je to... Víš, všechno je... Její hlas zněl vážně a smutně, i když se nutila do úsměvu. Je to složité, Emile. Koukla mu do tváře a on, netušíc, jakého omylu, co mu dojde až za pár dní, se dopouští, prohnul své rty a pomyslel si své: „o ženách, které nevědí, oč jim vlastně jde a dělají problémy.“ Zafoukal vítr a vzal s sebou pár těch věcí. Stébla se prohnula. Víš - já, chtěla se vrátit zpět k tématu, ale místo pokračování se ozval pouhý žalostný dozvuk hlásky „á“, po kterém zůstali jen nehybně ležet.

     Počkej, povídá pak Emil F. - když vidí Lindu T., jak si podkládá hlavu dlaněmi, aby ji nebolelo za krkem, a současně s tím slovem projíždí rukama trávou, v níž chytá malé chomáčky bílé vaty, tady máš. Děkuju.

     Bílé mraky táhnou oblohou od obzoru k obzoru, až jeden, co připomíná hlavu, hlavu slona, slona, hodinky nebo lebku, zcela zmizí, zatímco na protějších polích ten samý vítr, co žene ta oblaka, vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky – odsud, kde Emil F. po značné pauze opět prolamuje ticho: Mám rád tyhle chomáče. Padají z topolů, aby jejich semínka dolétla dál. Jsou to takové jejich nohy. Takový jeden jediný krok za celou generaci, když už se nedokážou hýbat tak, jako my.

     Úsměv a druhý, pak Už musím jít a již jdou pryč. Jejich ruce se dotýkají, ale ty její vždy trochu ucuknou, jako by se bály nebát těch jeho; ty jeho to nechápu a tak aspoň čemusi věří, nebo spíš doufají, aby to nemusely vzdát. Kdybys příště šla, tak ti z těch chuhvalců udělám třeba celý polštář, aby tě nebolel krk. Ona se usměje, ale potom stejně zabouchnou dveře, což Emil F. již neslyší, nýbrž jen sleduje z povzdálí společně s Lindou T., která o patro a o další a o další stoupá schodištěm panelového domu stále výš. A to bylo toho dne vše. A nekecáš nám, co? Nekecám. Tak tedy.

     Podpis zde:............., budí se Emil. F. ve zpocené posteli. Srdce tluče. Hrudník zhluboka dýchá, zatímco on máchá rukama kolem - prázdnou tak řídkou hmotou, až narazí do zdi a do nočního stolku a do matrace a do lampy, jež začne dlouze a pečlivě ohmatávat, dokud nedonutí sám sebe uvěřit - že se skutečně nachází v tom světě, co nemá jen za přelud. A pak Emil F. pomalu vstává z reálné postele ve tvaru

     obchází ten obdélník, vzpomíná na mládí, přenáší váhu z nohy na nohu, na Lindu, sune se do předsíně, kterou miloval jako tu první, dává si na sebe přehoz, na slzy, když ji navždy ztratil, odemyká a stojí na chodbě, na nekonečné výslechy mladýho kluka, co už tak trpěl víc, než se patří, zavírá těžké dveře a vidí přitom naskrz předsíní třetí okno v pokoji, v němž září měsíc, na bolest, co se vracela v každém z těch na stroji psaných řádků, klesá po schodech, jde vzhůru na ten dávný kopec, zahýbá v mezipatře, stojí tam s ní a neví, že ona odjede, míjí schránky nájemníků, vědět jaké by to bylo, kdyby nemusela..., klesá po posledních čtyřech schodech, stihnout ji říct..., z kapes vytahuje zubaté klíče, moct ji tak říct aspoň to blbé Ahoj, táhne za kliku vchodových dveří, nemít v sobě kus prázdna, překračuje práh, nemuset v sobě nést něco, co už nikdy nebude, konečně vychází ven a z toho všeho si přeje ji aspoň natrhat a ušít ten polštář, jenže je chladno. Moc chladno. Topoly už dávno odkvetly, jejich chmýří je fuč. Je listopadová noc roku 1997. A blížící se zima tíží Emila F. víc, než kdy předtím.


24 názorů

Saetri-Ihn
08. 12. 2010
Dát tip
Promiň, zlý tón nebyl chtěný, nějak se mi tam vetřel, věz, že osobně by to bylo jiný :) rád si takhle pokecám o textu, fascinuje mě, jak to lidi vidí. Děkuju za reakci, hodilo to na věc nový světlo, předtím jsem to očividně chápal až příliš obsahově, i když se jedná (dle mého současného pochopení) spíše o záležitosti formy... Četl jsem to ještě jednou a teď už s tebou souhlasím a klaním se, protože tahle kritika má co do sebe, moc děkuju, tady někdo něco takového jen tak nenapíše - krom pár lidí :)

Myslím, že jsi ne zcela pochopil moji kritiku, v některých ohledech ti však rozumím. Notnou část mého komentáře sis nejspíš vyložil jinak, než jsem ho zamýšlel, nebo jsi jej cítil jako silně kritický, což bych chápal, kdyby bylo tvým úmyslem nabídnout prostřednictvím textu nové, originální obrazy, které dle mého nenabízíš, vynikáš (v tomto díle) v nečem zcela jiném. Píšeš: "Rozhodně radši to napíšu takto a chybně..." O tom, zda bylo něco chybně napsáno, nebo ne, nepadla jediná zmínka. Jistě, vykládáš mi tady svoji (a tu jedinou pravdivou, vzhledem k tomu, že jsi autor) interpretaci této konkrétní věty, mně přitom nešlo o to ji nějak vyložit, či dešifrovat, zaujala mě tvá práce s jazykem a především motivem měsíce, což už je sám o sobě v literatuře (a nejen tam) dost omšelý symbol. Ty si přitom pohráváš se slovy a měsíc, který obvykle pluje oblohou, září na obloze, nebo vstupuje do úplňku, je najednou "čímsi neúprosně tažen", což je úžasné ozvláštnění toho klišé, které symbol měsíce v literatuře obvykle představuje. Podobné je to i s těmi "bílými mraky". "Co se týče přidání jakési záhady - síly, která to vše vleče, tak to nebylo myšleno jen aby to bylo hezké a vypadal jsem učeně, nýbrž jsem za tím sledoval určitou myšlenku..." Ještě jednou podotýkám, že jsem neinterpretoval (!) ve svém komentáři tvůj příběh, význam, rozebíral jsem, jakým způsobem po jazykové stránce pracuješ s těmito provařenými klišé, mezi něž patří například právě měsíc. Celkově mě velmi mrzí tvůj negativní tón, já jsem byl přitom tvým textem, dá se říci, nadšen.

Saetri-Ihn
08. 12. 2010
Dát tip
Dík za kritiku, i když s něčím nesouhlasím. Píšeš: "(v podstatě stačilo napsat: Svítil měsíc, či Na obloze zářil měsíc)" jenže jaksi zapomínáš na zbytek věty, kde měsíc postupně prosvěcuje třemi okny - zachycení toho, že čas plynul. Rozhodně radši to napíšu takto a chybně, než abych psal: Svítil Měsíc. Uběhly tři hodiny. Opravdu nevím, čím bych tímto přispěl textu? Napsat svítil měsíc znamená popisovat a jen popisovat. Já použil popisu a nahutnil ho, už to není jen onanistické svítí měsíc, ale spíš uběhl čas. Co se týče přidání jakési záhady - síly, která to vše vleče, tak to nebylo myšleno jen aby to bylo hezké a vypadal jsem učeně, nýbrž jsem za tím sledoval určitou myšlenku: měsíc i starý Karel jsou oba taženi čímsi neodkladným, jakousi silou pořád a pořád dál, i když by třeba rádi zastavili. Změny pohledů zas vyjadřují určitou nereálnost světa, že nic není jisté. K tomuto se navíc přidává to, že vítr z každé strany dělá něco jiného, tedy i úhel pohledu mění skutečnost, skutečnost vlastně není reálná - načež se probudí a doteď reálný sen je ničím. Samozřejmě ti neberu názor a nesnažím se ho nějak vyvrátit, jenom píšu, jak to vidím, rád si o tom popovídám, pokud budeš mít chuť odepsat :) Ještě jednou dík.

Velice osobitý text, využívající zdánlivě inovativních vypravěčských a především stylistických postupů, ale Ty přitom "pouze" převracíš a renovuješ, co již dříve prošlo nespočtem obměn. Patrné je to na jazyku: například věta: "A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen oblohou..." - základní premisa této věty je nanejvýš jasná a srozumitelná (v podstatě stačilo napsat: Svítil měsíc, či Na obloze zářil měsíc), nikoho dnes již "měsíc", ani "obloha" nepřekvapí, jde o to nejsnadnější v prostoru imaginace, čeho se může spisovatel chytit (měsíc, moře, řeka, noční obloha, chladný vítr, dusot vln) přidáš-li však motiv "čehosi, co měsíc táhne" vzniká nejen originální obrat, ale především velice dobrá syntéza toho omšelého a toho originálního - nevzniká však nic nového! Kdys usiloval o novost, nikoli rekonstrukci, či inovaci, nevolil bys "měsíc", zcela by ses tomuto obratu vyhnul. Dalším příkladem může být věta "Bílé mraky táhnou oblohou od obzoru k obzoru, až jeden, co připomíná hlavu, hlavu slona, slona, hodinky nebo lebku, zcela zmizí, zatímco na protějších polích ten samý vítr, co žene ta oblaka, vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky..." Obraz "bílých mraků", na který není nikdo zvědavý, rovvýjíš do nevýdaných rozměrů, využíváš hříček i sugestivní práce s prostorem (viz. přechod věty z první do druhé části - "vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky" (čtenáře oddaluješ), "odsud, kde Emil F." (čtenáře přibližuješ, potažmo vtahuješ)), takže opět vzniká osobitá syntéza. Tvým hlavním cílem není originální (původní) obraz, či myšlenka, nýbrž její originální podání. Pracuješ vlastně velmi chytře na poli kýče, kde se každý čtenář dobře orientuje (příběh je čtenáři blízký), avšak vzhledem k tomu, že není tento tvůj text určený nepozornému čtení, čtenáři v průběhu čtení odpadají a zůstávají jen ti trpěliví, ti, kteří pochopili, že celé to experimentovaní výchází v první řadě z toho, co již několikrát před tím četli - a uživájí si tedy zcela nové invence.

Saetri-Ihn
28. 09. 2010
Dát tip
Selviskhed: Každej má radši něco jinýho no :) Dík Loreleii: Dík :-D

selviskhed
28. 09. 2010
Dát tip
"Avšak on není ani za nic schopen odtrhnout oči od jejího náhlého úsměvu k obloze - takže si tam oba leží a pozorují každý své." - to se mi líbí. jinak jsi hrozně silnej v popisu a všechno, ale já jsem na tohle prostě moc netrpělivej:)

Loreleii
28. 09. 2010
Dát tip
ťip :)

Janina6
27. 09. 2010
Dát tip
To není vůbec těžké na čtení - pokud tedy čtením nerozumíme co nejrychleji zjistit, o čem to je, jak to dopadlo, a zase utíkat dál :-) Pěkně experimentuješ. Soustředil ses na styl, samotný příběh je vedlejší, a to se mi líbí, protože o to víc prostoru dostaly jednotlivé okamžiky, "nahuštěné", zachycené jakoby z několika pohledů. Působivé je i to neustálé prolínání přítomnosti se vzpomínkami na minulost a tušením budoucnosti. Nejvíc mě nadchl odstavec začínající "Dvě naprosto rozdílné věci" a potom závěrečná pasáž, kde už ale čtenář, který nepřistoupil na hru, samozřejmě bude nechápavě vrtět hlavou ("přenáší váhu z nohy na nohu, na Lindu, sune se do předsíně, kterou miloval jako tu první, dává si na sebe přehoz, na slzy, když ji navždy ztratil..."). Mám nějaké drobné pravopisné připomínky, pošlu zprávou.

StvN
26. 09. 2010
Dát tip
Já netvrdím, že tomu musí čtenář rozumět. Na tomhle textu je geniální právě ten rytmus, frázování, čtenář nemusí vědět, že tam jsou nějaké závorky, interpunkce, atd. Tak trénuj.

Saetri-Ihn
26. 09. 2010
Dát tip
StvN: Aj, to je docela daleko :) Ale kdyby nevadilo, že bych přijel až v létě, tak se klidně dostavím :) Když už budu v Sezimově ústí na Mighty Sounds... :-D Jako jo, číst se dá vše, ale třeba "aby se za chvíli tak či onak zase ponořili do ticha (šustí v něm tráva a listí), kterým - a přece spolu! stoupají na vrcholek kopce." jsem přečíst tak, aby se tomu dalo rozumět fakt nedokázal :D

StvN
26. 09. 2010
Dát tip
Všechno se dá číst. Záleží na podání. Přijeď mi to přečíst do Písku.

Saetri-Ihn
26. 09. 2010
Dát tip
StvN: Zrovna včera jsem to četl v Práhu :-D No ale ono to asi není moc vhodný na čtení :(

StvN
26. 09. 2010
Dát tip
Tohle se mi hodně líbí. Dost dobrej rytmus. To sedí. Chtěl bych to slyšet číst autora. Dám do PM.

foto
26. 09. 2010
Dát tip
supertip!*

Max Hutar
26. 09. 2010
Dát tip
S krkolomně šroubovanou stavbou nemám problém, ale to je čistě moje věc - jiní asi budou mít. Nelíbí se mi pointa celého vyprávění. Je příliš romantizující, tudíž klišovitá, a z pozice začínajícího autora působí nepatřičně.

na poslech dobrý :o)

Winter
25. 09. 2010
Dát tip
Ti nevím, připadá mi to takové odnikud nikam. Skutečná psychologie se nejlépe vyjevuje při dějových situacích. Proto má raději Musila než Brocha.

Hele každý zásah, který ten text učiní srozumitelnějším, bych na tvém místě všema deseti učinila :)

Saetri-Ihn
25. 09. 2010
Dát tip
teď váhám, či tam tedy nedát "prvním oknem" :D

Jo tak :)

Saetri-Ihn
25. 09. 2010
Dát tip
oknem

Strašně, strašně obtížně se to čte, jako stylistický experiment je to moc zajímavé, ale bude to ještě chtít poněkud odladit, aby to bylo trošku transparentnější a aby se čtenář nemusel skoro násilím přemáhat vydržet očima u monitoru. Z vět, které jsem nepochopila, pro ukázku tato: A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen oblohou, svítí oknem na jeho sinou tvář, pak druhým, zachází a vychází mezi mraky, třetím, až se tvář najednou z ničeho nic zvedá a odchází pryč. Druhým, třetím čím? Nicméně jako vždycky ti držím palce a asi dám i tip, stylistické pokusy se dokonale na první pokus povést prostě nemusí. :)

Parsifal
25. 09. 2010
Dát tip
Je to pěkné, zřejmě, třebaže strašně obtížné na čtení. Hádám, že za to mohou dlouhá souvětí, která jsou někde až neobratná, také jsou tam čas od času chybky... Příběh samotný se mi líbil, skutečně je to vystižené pěkně a věřím, že k tomu tématu a stylu dlouhá souvětí patří, akorát je zvládnout lépe. Ze začátku jsem se snažil poznamenat si některé z nevydařených formulací, pak jsem to vzdal :-)) tak alespoň tu jednu větu: Emil F. je jedním z lidí, kteří nemají rádi spánek. Důvodů k tomu mají mnoho,... -> druhá věta navazuje na první větu tak, že se čtenář domnívá, že se ve větě první hovořilo o více lidech, v první větě je ale podmětem Emil, a tedy je lepší začít druhou větu "Ti k tomu mají mnoho důvodů, ..." Na závěr ještě pochválím rytmus kroků světlo - tma :-) Nevím, zdali mám dát tip, ale asi si ho zasloužíš :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru