Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Stalker
datum / id25.09.2010 / 366315Vytisknout |
autorMrzout
kategoriePovídky
zobrazeno3590x
počet tipů14
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Stalker

 

Přes rok jsem čekal na tuhle šanci. Rok mě to žralo. Rok jsem musel vydržet a jen pozorovat, abych se vyhnul chybě.

Musím být rychlý, ale také nesmím nic uspěchat. Jako první přijdou na řadu plaňky u plotu. Někdo si na něm dal hodně záležet. Krátký trhnutí a hřebíčky jsou venku. Ještě jeden rychlej pohyb a sem vevnitř. Hlavně nic nezapomenout a nezmatkovat. Rychlá kontrola. Všechno je na svým místě. V pořádku.

Teď ke kotci. Psa se nebojím. Pes se bojí tmy. To mě vždycky fascinovalo. Hlídací čokl, co se bojí tmy a je přes noc zavřený v kotci. Kus masa s prášky na spaní zajistí klidnej večer a možná i zbytek dní.

Po paměti jdu ke dveřím od garáže. Za poslední rok se nic nezměnilo. Pořád jen na jeden západ, bez klíče zevnitř. Nářadí na otvírání bytů, včera „vypůjčený“ od hasičů, udělá svou práci dobře. Stačí jen vsadit mezi dveře a zabrat. Trošku hluku, ale na vesnici v noci nic moc neobvyklýho.

Mizím dovnitř garáže, klekám na všechny čtyři, abych do něčeho nekopl. Vždycky tady byl bordel, takže pochybuju, že tu někdo uklidil od doby, co jsem tu byl naposled. Odsunuju z cesty prázdný kanystr od nafty. Kopnout do něj, tak se můžu jít rovnou udat.

Auto je tam, kde má být. Lezu pod něj. Povolit odvzdušňovací šrouby na všech čtyřech kolech je sranda, zvlášť když jsem ty brzdy loni sám dělal. Je třeba vyměnit rukavice. Brzdovka je svinstvo a rozežírá je rychle.

Spodní dveře z garáže do baráku jako obvykle nezamčený. Lehce se do nich opírám ramenem. Jsou zkřížený. Je třeba trošku víc síly. Jsem v chodbě. To nejtěžší mám před sebou. Poslední dveře vedoucí dovnitř. Nevidím pod nima světlo. To je skvělá zpráva. Jsou vždycky zamčený, ale otevírají se směrem ke mně. Stačí je jen vysadit.

Malá noční lampička v koupelně a na záchodě. Vlevo kuchyň plná špíny a nádobí. Dveře do ložnice zavřené a za nimi tma. Vychází mi to.

Musím si vyměnit boty. Venkovní tabi za tabi s měkkou čistou podrážkou. Ze zvyku nahlédnu do obýváku. Všechno v pořádku.

Odemykám si vchodové dveře, je to nejlepší cesta ven. Zády ke stěně, s batohem v ruce stoupám po schodech. Vím, kam jdu a kde jsou dveře ložnice.

Jsem uvnitř.

Chvíli mi trvá, než se zorientuju. Věčně přesunovaný nábytek v pokoji, kam není z ulice pořádně dalekohledem vidět, mne zpomalí jen na chvilku. Rozpoznávám obrysy stolu, skříní i polic na stěnách. Uprostřed trůní postel. Vše mi vyšlo přesně tak, jak jsem si každou noc představoval a pak plánoval od momentu, kdy jsem slíbil pomstu.

Nic netušící, měkce oddychující tělo pod peřinou se šmouly a s polštářem s Mrzoutem. Jsem tady po roce zpátky. Ještě bych mohl vycouvat a zmizet.

Pokládám batoh. Vytahuju binder pásky. Nacvakávám jejich konce, abych je stáhl jedním trhnutím. Kotníky vyčuhují zpod peřiny. Pomalu na ně navlékám pásku. Klekám přes tělo na posteli. Z kapsy v širokých rukávech vyndávám roubík. Nastává moje chvíle.

Jemně zvedám oddychující, nic netušící hlavu a pokládám si jí do klína. Pravou rukou beru roubík a levou tisknu nosní dírky k sobě. Zalapá po dechu, ale jen na krátko. Mocný nádech ústy a následný tichý výkřik tlumí roubík nacpaný do úst. Vteřina marného boje.

Obracím tělo na břicho. Binder pásky krotí marný boj pětačtyřiceti kil s dvojnásobnou váhovou převahou a výhodou překvapení. Kotníky a zápěstí marně zápolí s pásky rozřezávajícími kůži. Svazuju je dohromady. Dokonale svázaná oběť. Je jen moje. V mojí výhradní moci. Leží na břiše, zmítá se a neví, že se okrádá marným bojem s pouty o kyslík.

Otevírám batoh a vytahuju svíčku speciálně připravenou pro dnešní noc. Krvavě rudá svíce osvětluje pokoj měkkými až romantickými stíny.

Obracím jí čelem k sobě. Pohybem ruky se ji snažím uklidnit. Nemluvím. Slova jsou zbytečná. Mrskání po posteli ukončuje úder hranou dlaně. Je klid. Utírám jemný pramínek krve z koutku úst. To jsem nechtěl. Sahám do rukávu. Drobná vrhací dýka pro všechny případy, kdyby se něco zvrhlo. Odkládám ji na noční stolek. Celou její cestu sledují dvě jasně zelené oči plné děsu. Beru ji za hlavu. Vlasy voní pořád stejně krásně jako tehdy.

Pokládám si prst na ústa.

Pššššššššt, maličká!“ Bezeslovný univerzální pokyn.

Z pochvy na lýtku vytahuju krátký japonský meč. Znovu šílí strachy. Až ledové ostří na krku ji zklidňuje. A mě taky. Plochou čepelí sjíždím po noční košili k prvnímu ze tří knoflíků. Nit nemá šanci proti dokonalému ostří. Košilka proti nabroušené oceli nemá sebemenší možnost uchránit to, co by měla skrývat. Dávám si záležet, abych přejel po nahé kůži, ale neřízl do ní. Poslední část trhám rukama na cáry. Provázky, které ji drží na ramenou, jsou pro dýku snadnou kořistí. Celou ji stahuju dolů. Má na sobě jen bílé bavlněné kalhotky.

Svázaná, sedící na patách se zápěstím přivázaným ke kotníkům. Prohnutá jak luk zbavená veškerých zbytků svobody. Vydaná mně napospas.

Tak vzrušující, s ňadry vystrčenými vzhůru. S rudými bradavkami a tenkými, rudými čárami po wakizashi na kůži.

Ale nepřišel jsem sem na prohlídku moderního umění bondáže. Jsem tady pro něco jinýho. Pro to, co mi vzal ten frajer, kterýho's poznala, když jsme ještě byli spolu. Vezmu si to, co mi patří. Teď, když tě vidím, jak jsi ubohá, je mi blivno. Skoro nahá, očima škemrající o milost a trochu vzduchu navíc.

Beru ji za bradu a rovnám si ji proti sobě. Teď klečí jako kdyby se modlila, jen s rukama za zády. To je ono. Modli se, ty malá kurvičko. Jenže ten tvůj Bůh, co je přibitej na kříži a visí ti teď mezi těma nadhernýma kozičkami, ti nepomůže. To já jsem teď tady tvůj Bůh.

Vjel do mě vztek. Za každej prázdnej den. Pouštím její bradu a cítím, jak se mi vůně jejích vlasů otřela o ruku. Snaží se odvrátit. Dobře mířenou ranou si jí vracím proti sobě. Doteď si nebyla jistá, jestli jsem to já.

Syčím jak had: „ Ahoj miláčku, chyběl jsem ti? “

Poznala mě. Sundávám si masku, teď už jí nebudu potřebovat. Nechávám si jen zbytek kukly kvůli vypadaným vlasům, i když jsem si dnes nechal vydepilovat celé tělo, včetně obočí. Nedivím se, že se roztřásla ještě víc. Vypadám příšerně.

Jen klid maličká,“ beru její tvář do dlaně. Dívám se jí do očí. Krásný telecí oči. „Copak? Máš strach? Ten já mám přeci taky.“

Zalhal jsem. Rok jsem čekal, až jí znovu uvidím. Dovedně maskovala stopy na internetu, aby se nedala vyčmuchat. Tušila, že po ní jdu. Rok a půl, co jsme spolu byli, jsem byl jen slibotechna. Vidíš miláčku, tak konečně jsem svůj slib vyplnil.

Ale, ale copak? Nelíbí se ti to?“

Panická hrůza dala jejímu tělu sílu se vzepřít. Nepočítala s tím, že budu připraven i na tohle. Beru ji pod krkem a jemně ale vytrvale tisknu její tělo k posteli. Klekám jí na krk a jednou rukou přidržuji ji a jednou rukou šátrám v batohu. Chtěl jsem, aby všechno věděla a byla u toho. Mám ji. Injekce se sedativy. Sedám si na ní. Beru ji za nohu a mezi prsty vpíchnu obsah injekce. Pro jistotu ji ještě chvíli pevně držím. Cítím, jak její tělo ochabuje. Během chviličky je jako beránek. Napůl ospalá, zpomalená a netečná. Skelný pohled

Můžu přeříznout pásku držící nohy u sebe. Stahuju z ní kalhotky a chystám se vzít si co je moje. Hnusí se mi tím, jak roztahovala svoje nohy těm, kteří na ni neměli právo. Je mi z ní na zvracení. Děvka, nic jinýho.

Kolik jich tam bylo místo mě, hm?“

Stahuju kožené rukavice a nechávám si jen ty z přírodního latexu.

Roztahuju jí nohy a cítím to teplo jejího klína. Najednou mi problesknou hlavou vzpomínky na naše první milování. Silou vůle to zatlačím do pozadí. Teď není na vzpomínání čas. Já si to pamatuju, ale ona už dávno zapomněla. Ale dnešní noc bude mít v hlavě dokonce svýho života.

Držím jí nohy od sebe. I když je omámená, pořád dobře ví, co mám v úmyslu.

Nebraň se miláčku, je to zbytečný. Stejně nemáš šanci“

Pro tyhle příležitosti byl vždycky v nočním stolku lubrikační gel. Dneska nebude potřeba.

Svíčka na stole pomalu dohořívá. Zvedám se od porcelánově bílých stehen svítících do tmy. Z batohu se vynořuje další svíčka v jeho rukou. Napaluju ji od té staré. Vím, že mám poslední svíčku čas. Z černých pytlů na odpadky připravená plachta se rozvíjí u postele na koberci. Kovové pelesti dvojlůžka vydávají moc hluku. Případný velký náraz o stěnu nelze riskovat. Z okna pět metrů nad zemí není možný únik. Na lano už nezbylo místo. V první verzi plánu bylo. Něžně, až skoro otcovsky, ji beru do náruče a pokládám na lože z igelitu.

Bude to naše první noc po dvou letech. Omámená morfinem, v mimoňlandu, odevzdaně čeká, co se stane.

Nesvlékám se. Pomalu rozevírám její stehna a přes rukavici cítím teplo a vlhko. Pomalu. Jen nikam nespěchat. Mám ještě čas. Sahám do batohu a hledám kondom. Bylo by hodně hloupé nechat po sobě tak nápadnou stopu.

Náhlý nával vzteku zaplavuje mojí mysl. Beru její hlavu do rukou a dívám se jí zblízka do očí.

Ty malá kurvičko, já ti dal všechno, co jsem měl, a tys mě odkopla!“

Už se neovládám. Držím levačkou její hlavu a pravou pěstí tluču do jejího nádherného pihovatého obličeje. Nevím, kolikrát jsem jí praštil, ale vím přesně, kdy jsem přestal. Uslyšel jsem křupnutí jejího nosu. Ten klenutý, zvídavý nos, který byl dominantnou jejího obličeje a já ho miluju, se zbortil pod ranou vedenou bezuzdným vztekem. Její krev mi vystříkla na hedvábný pásek.

Tiše kňourá a snaží se odplazit z mého dosahu.

Tak to teda ne, ty couro!“

Beru jí pod krkem a tisknu. Vidím, jak krev tekoucí z nosu ředí slzy bolesti a ponížení.

Co sis vo sobě vůbec myslela, hm?! Že si se mnou můžeš hrát, jak se ti zachce? Žes to děcko, cos nosila pod srdcem, a měla to bejt moje krev, klidně nechala zabít?! To ani vomylem!“

Modrá. A já fialovím vzteky. Beru do ruky dýku a v jejích očích se objeví nefalšovaný děs.

Nezabiju tě, to se neboj, ty děvko! Alespoň ne dneska!“

Pouštím jí a nechávám dýku dýkou. Obracím ji obličejem dolů.

Beru připravený kondom a nasazuji si ho. Nemám s tím problém, protože erekci mám od té doby, co jsem jí dal první ránu.

Hystericky se snaží dát nohy k sobě. Zmítá se, i když zvláštním gumovým způsobem. To, že cpe nohy k sobě, mě nějak nezajímá. Snadno překonávám její odpor. Jednou rukou držím pásku, která váže její zápěstí, a zvedám jí do výše. Dovedu si představit, co dělají ramenní vazy. Druhou rukou jí tlačím hlavu do podlahy. Rychle pochopila, že jestli nechce další rány, tak bude lepší se podvolit. Kolenama jí roztahuju nohy od sebe.

Lehám si na ní. Jsem až překvapenej, jak to jde snadno se dostat dovnitř. Přirážím a vůbec neberu ohled na to, jestli se trefuju do správného otvoru. Po pár vteřinách si všimnu, že se proti mně pohybuje v bocích.

Chytám jí za vlasy a zrychluju.

Tak tobě se to líbí, ty děvko?“

Další nával vzteku. Cloumá se mnou afekt. Už je mi jedno, co se stane. Jen musím zmizet včas.

Křičím na ni: „ Tak tobě se to líbí?! COŽE?! Neslyším tě!“ Škubnutím za vlasy jí otáčím k sobě obličejem. Chomáč vlasů mi zůstává přilepenej na rukavici, která je od ní mokrá. Stojím nad ní jak nějakej komickej bůžek pomsty a sexu v jedný osobě.

Choulí se přede mnou do klubíčka a očekává další rány. Nevím proč, se mi vybavuje písnička od Iron Maiden – Bring your daughter to the slaughter.

Neodpovědělas!“

Vzteky jí kopu do těla nohou obutou jen v bavlněných tabi. Jen kus masa. Jak na jatkách. Je mi jedno kam rány dopadnou. Po jedné ráně se přestala bránit.

Máš dost, ty laciná couro?! Tak co?! Máš?!“

Žádná odpověď.

Dívám se, jestli dýchá a má tep. Zabíjet jsem nepřišel. Když nepočítám jejich hlídací čubku. Ale co, jedna čubka, dvě čubky, co by na tom sešlo. Ten pes má možná větší cenu.

Dejchá. Tep má slabej, ale pravidelnej. Morfin dělá svoje.

Dokonávám to, proč jsem sem přišel. Mám chuť jí pochcat. Nic jinýho si nezaslouží. Ale to nejde. Alepoň ne dnes a ne tady.

Sundávám si rukavice a beru si čisté. Nepotřebuju, abych roztahal svoje stopy všude po pokoji.

Beru jí do náruče a pokládám do postele. Zbavuji jí pout. Ze skříně beru čistou košilku a kalhotky. Oblékám jí a rozprostírám jí vlasy po polštáři. Je nádherná.

Svíčka dohořívá pomalu. Mám čas. Jdu do koupelny, je hned za rohem a po paměti nacházím žínku. Trochu vody stačí. Vracím se do pokoje.

Dole se rozsvítilo.

A KURVA!

Nemám u sebe nic. Jen ruce a odhalenej obličej a není kam se schovat. Žádný výklenek nic. Zavírám se do koupelny a vyčkávám. Schody nevržou. Čekám ještě chvíli. Světlo dole zhaslo. Tep se mi z dvouset úderů za vteřinu pomalu zklidňuje.

Tiše mizím zpět do pokoje. Vlhkou žínkou smývám krev z jejího obličeje. Podlitiny na tvářích už chytají svojí typickou barvu.

Je nádherná, i když je v bezvědomí. Tak rád jsem ji pozoroval, když spala a tiše odechovala. Je krásná ve své nevědomosti.

Není čas vzpomínat. Kondom, který jsem nechal ležet plný semene na igelitové podložce, balím do pytlíku a dávám do batohu.

Svíčka naposledy zaskomírala a začoudila. Beru z batohu baterku a držím ji mezi zuby. Beru si svoji masku a upravuju oblečení. Za obi zasunuji pochvu a vkládám do ní dýku. Budu se jí muset zbavit. Nemám s sebou pravé hedvábí a krve se také nedotkla. Nádherný kousek smrtonosné oceli, ve světle žlutého světla baterky podivně namodrale, odráží její krásu.

Opatrně balím igelit do batohu. Kontroluji, jestli je v batohu vše. Igelit, kožené rukavice, použitý kondom, rukavice z latexu a obal od prezervativu. Všechno v pořádku. Beru si z kapsičky jiné kožené rukavice.

Smetávám na papír zbytky svíček. Vedle se povaluje injekční stříkačka. Opatrně jí beru do ruky a ukládám k ostatním věcem do batohu. Nechci se poranit o jehlu. Bůh ví, co chytla, když se válela s jinejma. Hlavně, že po mně tehdy chtěla testy. Beru zbytky kalhotek a košilky. Pakuju to do báglu.

Batoh je sbalenej. Kontroluju, jestli z něj nemůže cokoliv vypadnout. Nemůže. Kontrola pokoje. Je ve stavu, v jakém jsem do něj vstoupil. Je na čase zmizet.

Líbám jí na ucho a šeptám, že ji pořád miluju.

Od dveří ještě jednou svítím baterkou do pokoje. Jsem si jistý, že mám všechno. Krátký záblesk mě přesvědčuje o omylu. Vrhací dýka! Já kretén! Nechal bych ji tady. Vracím se a umísťuju ji na její místo v rukávu.

Poslední pohled na spící krásku. Miluju tě, Veverko!

Mizím ze dveří a jdu dolů po schodech. Nalepený na zeď čekám na každé skřípnutí schodů, anebo jiný zvuk, co by znamenal problémy. Naštěstí se nic takového nestalo. Mizím ven vchodovými dveřmi. Konečně jsem venku z toho pekelnýho baráku. Dostat se k autu už byla sranda. Přejíždím několik kilometrů ke vzdálené odbočce do lesa. Převlékám se do civilu. Batoh i kimonem cpu do pytle na odpad. Dýku s vrhačkama si nechávám u spolujezdce na sedadle. Ještě nejsem pryč. Je lepší být připraven.

Konečně si zapálím. Pořádný nádech smrtonosného kouře. Jednou mě to zabije.

Jedu na skládku zbavit se všeho toho sajrajtu. Vrátný chrápe. Beru z kufru pytel a kanystr s benzínem. Jdu k nejvetší haldě s odpadkama. Rozhazuju věci kolem, aby neležely na jedné hromadě. Kimono polévám benzínem a z obi dělám zápalnou šňůru. Polévám i bezprostřední okolí. Musí to shořet všechno.

Modrý jazyk a blafnutí se pomalu rozbíhá po haldě. Mizím. Bude tady horko, a to doslova.

Hážu kanystr do kufru a jedu v klidu domů.

Věci, co jsem měl na sobě, putujou rovnou do pračky. Převlékám se do čistých šatů. Jdu ven. Jsou teprve tři ráno. Jdu někam na dvě.

Nazdár, Karlos! Kde ses flákal? My ti tady už psali parte!“

Ále, sem to ňák zapích u bedny.“

Zas nudnej večer, co?“
„Nedovedeš si ani představit, ty vole.“

Zvoní mi telefon.

No, copak? Hele chlapi, já bych rád, ale už sem pil. To dáte. Čus.“

Copak, Karle?“

Kluci od hasičů. Nemaj řidiče. Prej hoří skládka.“

Dyťs nepil, tak proč nejedeš?“

Na skládku jim seru. Ale mrtvolka kdyby byla. Ňáká pěkná bouračka,…“

Se z tebe jednou poseru, Karlíku. Jako obvykle? Dvandu a rumíček?“

Hrň to sem. Sem ti ňákej vyprahlej.“

Nojo, u bedny vyschne.“

To jo.“

 

 


Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.03.2011 15:15:40Olivka
Hu, to je síla teda, fuj, je to hrozně živý!
17.10.2010 16:55:57Aurora Těšínská
nevím, co k tomu napsat a neopakovat se. Snad jenom to, že si povídku měsíce fakt zasloužíš.
17.10.2010 14:33:19počtyřicáté
přečtla jsem to jen pro to, že to vyhrálo Povídku měsíce
jinak mě tyhle témata nelákají ke čtení, když tak v černé kronice
ze začátku jsem nevěděla, jestli se mám smát či plakat..koutky úst se mi roztahovaly u tohohle
Ale nepřišel jsem sem na prohlídku moderního umění bondáže....A to ani vomylem!..cheche
a u komického bůžka pomsty a sexu jsem se už řechtala naplno
jestli tohle vyhrálo tak pánbu s námi..
poznámka:..a pokud se to stalo, tak jsi to vůbec neměl napsat, vůbec..to je na tom jediné smutné a to vážně..
15.10.2010 17:54:03VT Marvin
Když si přečtu jenom text, tak mi asi vadí ta heroizace násilníka daná mimo jiné výběrem formy. Navíc je to taková těžkou uvěřitelná slátanina a měl by sis přečíst něco třeba od Kinga, abys viděl, jak napsat pořádnej horor. Násilí není všechno.

Když si pak přečtu tuhle diskuzi, tak můžu říc, že kecáš a musím souhlasit se StvNem.

Mám pocit, že kamarád by to takhle nenapsal.

Prostě sis to vymyslel. Protože jednak by ti ta kamarádka asi tohle všechno neřekla, druhak si tam zřejmě vymýšlíš detaily, které nemůže znát nikdo než násilník, třeba jeho monolog, údajný plán, ve kterém bylo i lano atd.

A kdyby to přece měla být pravda, děláš z toho kovbojku.

Když to celé sečtu, tak prostě myslím, že se moc koukáš na televizi a žes chtěl napsat dokonalej zločin, kde se násilník dokonce komplet vydepiluje... Ale nač ty dýky a podobný rekvizity? Dává ti to smysl? Dává ti smysl, že někdo neví, jestli přirází do vaginy nebo do análu, ale současně si uvědomuje, že to neví?
14.10.2010 18:12:09jamski
Přestože to není můj šálek kávy, má to dynamiku, a udrží pozornost čtenáře až do konce.
Takže - máš ode mne TIP.
13.10.2010 20:32:26StvN
Mně nejvíc vadil špatně zvolený styl popisu. Za prvé je to zkratkovité. Za druhé ich forma v přítomném čase?

Jinak komentář k tomu, co jsi tu psal o realitě. Jestli se tohle opravdu stalo a jestli to byla opravdu tovje kamarádka, tak bys její památku uctil lépe, kdyby ses to nesnažil jakkoliv prezentovat, natož takovouhle brakovou formou.
12.10.2010 02:49:21VT Marvin
Mrzoute, jeste jsem to necetl, ale souhlas s dukem. Neni treba nic vyvazovat, jakmile to udelas, prebarvujes uz jednou prebarveny svet. A ze ti nekdo neco rekl jeste neznamena, ze to tak bylo. Proto jsou treba filmy PODLE skutecne udalosti. Treba takovy westerny... to se FAKT ("fakt") stalo.
09.10.2010 16:47:25Mrzout
Prostredi - popsany barak je barak mych rodicu, pes co se boji tmy je muj labrador - toliko k jednem realiim.
Podle toho, co jsem se dozvedel od jejich rodicu, se do baraku dostal podobnou cestou jako jsem popsal, jen lehce upraveno.
A jedna poznamka na zaver - precti si moje komenty k reka. Dozvis se vic, jak jsem se dostal k informacim podle kterych se nechalo psat. A pokud te nezaujal´Stalker jakot akovy, tak radsi ani necti dvojku co bude.
09.10.2010 15:39:57.duke.
Pokud se snažíš popsat pravdivou událost, měl bys to někde uvést. Pak to může dostat jiný rozměr. Těžko však můžeš uvádět, že to, co v textu popisuješ, je reálné, že se to tak opravdu stalo. Musel bys znát prostředí, výpovědi přímých i nepřímích účastníků, osobnost pachatele etc. Jak to napíšeš, to je tvoje věc.
09.10.2010 15:20:52Mrzout
Duke - tohle je napsany podle skutecny udalosti. A videls o tom neco v telce? Nebo cetl v novinach?
Jediny, co tady na tom neni pravda je to, ze ten dotycnej udelal chyby, na zaklade kterejch ho lapli.
Tohle nejsou moje fantazie. Tohle je realita. Ta holka, ktery se to stalo byla moje kamaradka.
Nasledne si pak podrezala zily. Mel jsem to napsat jako sladkobolnou zpoved a prvoplanove vzbuzovat litost a pochopeni?
Treba jednou budeš mít dceru, která s nějakým takovým kretenem bude chodit a on se ji za cokoliv pomsti.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.