Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Podhánění
datum / id28.10.2010 / 369474Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno2367x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Tohle je echtovní příhoda, kdo nevěří, ať tam běží. Přihodilo se mi to před asi deseti lety. Není to však míněno pouze jako úsek mého životopisu. Je to o nás všech, co třeba máme kratší nohu a spravujeme to podpatkem, jsme bezzbubí a chlubíme se bezvadným chrupem, co jsme choří, hloupí nebo jinak postižení, ubrečení a nešťastní, ale navenek nedáme nic znát. Protože tak se nám žije snáz, život to od nás vyžaduje, jinak to prostě z tisícerých důvodů nejde.
Ale v jádru jsme pořád stejní, bez ohledu na to, jaký exteriér světu prezentujeme, jakou roli nás život nutí hrát.
A toto naše chování, někdy veselé (můj případ), jindy třeba i smutné, ba dokonce tragické, se mi zdá svým způsobem komické.
Díky, Věruš, za tento vstup! :-)
Podhánění

Prosincový večer. Vrazil jsem rýč do země, přišlápl, podebral, a pak šup s bochánkem jílu do kolečka. S naloženým kolečkem po cestičce ze zahrady ven, po chodníku až ke kontejneru u okraje ulice, namířit, rozběhnout se, a po fošně dovnitř. A po celou cestu se modlit, abych se strefil, aby mi noha na zablácené fošně neuklouzla, abych si o ocel okraje kontejneru  nevyrazil zuby, nepřerazil nos. Zářivka bledě svítila, z nebe se snášely stříbrné vločky, vše pokrývala vrstva pomalu tajícího sněhu. Zapnul jsem si knoflík pod krkem, posunul čepici hlouběji do čela, popotáhl gatě, a dal se do ládování dalšího kolečka. Ještě pár, ještě chvíli, a díra pro základy bude hotová. Cítil jsem, jak mi mezi prsty v botách proniká voda. Já tu přístavbu dodělám, přísahal jsem si, i kdybych při tom měl zhebnout!

 

Konečně jsem si udělal fajrant. Manželka nahlédla do koupelny, a když uviděla mou tvář a ruce i nohy pokryté souvislou vrstvou bláta, cukla sebou. Napouštěl jsem si vodu do vany a byl na mne asi žalostný pohled - měl jsem husí kůži po celém jinak bílém těle. Pokývala hlavou a pravila: „Hm, kdyby tě tak pan ministr viděl!” 

 

Ve ztichlé kuchyni na mě čekala večeře a štos papírů.  Samé proslovy. Znal jsem je i neznal. Při pročítání jsem postupně vyhledával technické termíny v paměti, ve starých proslovech, slovnících a poznámkách, ale pořád mi jich chyběla celá řada, nikde nikým nepřeložená. Jak se pro všecko na světě dá přeložit Kohlův vynález „Wirtschaftstandort Deutschland”? Třeba doslova „hospodářská základna Německo”? Vždyť to zní praštěně, a navíc to bude dráždit pacifisty! Nebo „Untertreibung”? V angličtině je to „understatement”, ale do toho jazyka se nebude překládat. Ach jo. Třeba „negativní přehánění”? Nádhera. „Podhánění”? Copak jsem Kohl? Co na to říká Siebenschein a jeho slovníky? Nic. 

Pokouší se o mne třesavka, z nosu mi teče.

Zítra letíme do Prahy.

.........................

Ve vládním letadle jsem se krčil docela vzadu vedle záchodků. Velký Šéf mě přesto našel, potřásl mi rukou a povzbudivě se na mě usmál. Připadalo mi to jako úsměv zubaté, když si pro vás přijde. „Zvládneme to!” pronesl, a vrátil se ke svým tajemníkům. Rezignovaně jsem vrátil papíry do aktovky. Vypsal jsem si jen pár slovíček, která si už po léta nemohu zapamatovat. Nosívám je na papírcích po kapsách, už jsem je nalepil i na vnitřní stranu dveří záchodu, jen abych je měl stále na očích, ale když si na ně chci vzpomenout, prostě nejsou. Nic, holá beznaděj. Třeba „Industrie”, normálně „průmysl”, ale Velký Šéf tím myslí „soukromý sektor”. Jak se nepřebleptnout? Nezbývalo, než se spolehnout, že mě v pravé chvíli osvítí Duch Svatý. Velký Šéf mi nechal dozadu poslat skleničku koňaku.

 

Reflektory mi praly do očí, potil jsem se. Kamery na mě blikaly červenými světélky, ale lidi za nimi jsem už nevnímal. Oslepen jsem stál a mozek se samočinně vypnul. Jen uši jako by se protáhly a zvětšily, připraveny vyhlásit poplach. „Co říká?” šeptnul Velký Šéf. Kolečka v mé hlavě se roztočila a já mechanicky tlumočil slova novináře. Velký Šéf explodoval: „Ne! V žádné ze starých zemí našeho společenství něco takového není, nebude to tedy ani tady. A vůbec, vyprošuji si takové sugestivní otázky!” Zopakoval jsem to, tentokrát do mikrofonu, s napodobeným patosem Šéfa. Asi jsem to udělal přesvědčivě, protože další z novinářů se obrátil na mě, místo na Šéfa. Nacvičeně jsem se usmál a uctivě pokynul směrem k Šéfovi. Novinář pokračoval, ale tentokrát směrem k Šéfovi  a mě už ignoroval. Šeptal jsem něžně Šéfovi do ouška. Měl tam ušní maz.

........................

Stál jsem v díře, opíral se o násadu lopaty a díval se smutně na hlínu, která se za ty dvě noci,  co jsem byl pryč, ze stěn sesula. Zářivka mdle svítila a sníh s deštěm marně usilovaly o slavnostní náladu. Zahýbal jsem prsty v botě. V pravé už zase bylo mokro. Vzdychl jsem si, uchopil lopatu a dal se do díla. Lopata nechtěla jíl pustit, ale když jsem napjal svaly, s hlasitým mlasknutím se odtrhla. Za krk mi padal mokrý chlad. Vysmrkal jsem se do bláta a prsty si utřel do gatí. 

Kdyby mě tak pan ministr viděl!

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.06.2011 14:37:11Edvin1
Já takové "podivínství" jen chválím. Vždyť jsem to nepsal jen "na jedno použití".
Měj se moc fajn.
Z.
14.06.2011 12:26:11avox
no, jsem holt taková divná...
14.06.2011 10:46:09Edvin1
avox: Základy kopu, když je to třeba, ne když je k tomu vhodná doba.
Divím se, že jsi sem ještě zabloudila - vždyť to nikdo nečte! :-)
14.06.2011 10:25:50avox
do vozu i do kočáru, tak to má být, hlavně zůstat vždy sám sebou... ovšem zrovna v prosinci bych základy nekopala :-)) */
11.11.2010 08:40:52čučenka
Všichni jsme jiní doma a jiní v zaměstnání. Jen ten kontrast někdy nebývá tak velký, jak jsi popsal ty :-).
29.10.2010 09:22:11Edvin1
Aha: Máš recht. Někdy se dívám na mou ženu, jak pobíhá po kuchyni a zjišťuji, že ji vůbec neznám. Po 37 letech.
Díky.
Z.W.
29.10.2010 09:09:54Aha
Edvine! Znát někoho na dálku (z tisku, setkání, atd.) je prakticky nemožné. Vždyť i při společně prožitém životě zjišťujeme, jak málo známe toho druhého. Dotyčný se nemusí právě jako Ty špinit ve výkopu, existují i jiná kontrastní zachování, do kterých nás naše životní role dobrovolně, (jak zřejmě ve Tvém případě bylo) ale i nedobrovolně zaženou.
V prologu jsi to pěkně vystihnul.
Pěkná povídka!
29.10.2010 00:01:59Bíša
Tak to je...
28.10.2010 17:15:00Edvin1
Aha: Stačilo mi, když mi podal ruku - hned mi bylo jasné, jaký život on má.
Navíc jej už dvacet let let znám.

Onoho večera PO AKCI mi bylo v tom výkopu opravdu do smíchu.
28.10.2010 15:56:14Lakrov
redaktor prózy
Kontrastní je tohle spojení dvou událostí. Lidé, které dnes vídáme kolem sebe, bývají zvyklí spíš přehánět, takže co je to to podhánění a proč o něm vlastně píšeš, mi dochází až když v závěru vezmeš zase do ruky lopatu.
Tenhle přístup k životu se mi líbí... Tip

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.