Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O mých zvířecích kamarádech (5)

01. 11. 2010
6
10
2261
Autor
Taubla

     Dalším článkem z řetězu vyprávění je příběh o Pupu. Pupu je bílá holubice. Vezmu to ale od samotného začátku, kdy jsem s holuby začínala. To mi bylo asi sedm roků, když jsem našla černého postřeleného holuba. Šlo patrně o věžáka, kterého kdosi bohužel postřelil. Vzala jsem si ho domů do volného kotce králíkárny. Dostal jméno Biro. Milého holoubka jsem zanesla k veterináři, kde jsem od dětských let byla známou návštěvnicí. Doktor holubovi ránu vyčistil, ale tvářil se smutně. Nechtěl mi, coby děcku, patrně říci realitu a tak mi jen doporučil ať holubovi dobře podstrojuju. To mi ale nemusel říkat. Doma už měl připravené snad všechny druhy obilnin a v misce čistou vodu. Po pár dnech holub, jak jistě veterinář předvídal, uhynul. Byla jsem z toho hrozně smutná a probrečela jsem spoustu času. Od té doby jsem holuby prostě milovala a když jsem viděla nějakého na nebi proletět, či sedět na některé střeše, okamžitě jsem na něj upřela svůj pohled. Vzpomínám na doby, kdy měl holuby na střeše kdekdo a téměř na každém dvorku se ozývaly rozmanité zvířecí hlasy.

 Uplynul asi rok a s kamarádkou jsme si hrály na jejich dvorku. V tom jsem uslyšela holubí vrkání a pískání. ¨

Ptám se se zájmem kamarádky: „ Kde tu vrkají ti holubi??“

„Dva hnízdí u nás na půdě, ale nejsou naši.“, od pověděla mi pohotově kamarádka.

To už jsem ale byla jako na jehlách a žadonila jsem, zda bychom se mohli jít na půdu podívat. Kamarádka se šla zeptat svého tatínka. Ten ochotně přišel a odvedl nás na půdu. Tam mi oči zářily jako dvě jiskřičky, protože jsem viděla nejen párek šedých holubů, ale zjistila jsem že pískání pocházelo od jejich mláďat – dvou holoubat. Nemohla jsem se na ně vynadívat a kamarádčin otec to nemohl nepostřehnout. Po chvíli se mě zeptal, jestli bych ta holoubata nechtěla. Holubi se na půdě zahnízdili samozvaně a majitelé nikterak o rozšíření hejna nestáli.

   Rychle jsem s nadšením v hlase souhlasila. Doma jsem rodičům šetrně oznámila že mám zamluvená dvě holoubata a až odrostou že si je přinesu domů. Doma ovšem zprvu moc mé nadšení nesdíleli, ale když si vzpomněli jak těžce jsem nesla odchod Bira, maminka se přimluvila u tatínka a  nakonec mi oba „požehnali“. Tatínek mi pro holoubata stloukl dřevěný budník – holubník, který jsme zavěsili co nejvýše na zeď našeho dvorka. Byla jsem hrozně nedočkavá a celá natěšená jsem očekávala až budou moci noví členi přijít k nám.

   Konečně přišel den „D“ a já si přinesla vytoužená holoubata. Ještě plně nelétala, ale už se dokázala sama najíst a napít. Ve svém holubníčku se hravě zabydlela a já byla ohromně šťastná.

   Po nedlouhém čase holoubata dospěla a jelikož to byl párek, holubička snesla svá první vejce a více než po čtrnácti dnech se vylíhla dvě maličká a slepá holoubátka. Bylo mi potěšením sledovat, jak se rodiče o svá mláďata pečlivě starají. Zhruba po měsíci ovšem snesli „staří“ další vejce a tak to šlo stále dokola, takže se nám holoubci pomnožili a malý holubníček jim už nestačil. Vytýčili jsme jim tedy prostory v jedné s hospodářských budov a tatínek mi vybudoval pořádný holubník. Když bylo holubů asi šestnáct začala jsem jim vyhazovat snešená vejce, protože další množení už nebylo žádoucí. Vystihla jsem ale, že o to rychleji snesly holubice vejce nová. Nechtěla jsem aby se vysilovaly a tak jsem přišla na způsob propichování vajec. Je to účinné a je to potřebné k udržení velikosti hejna aby nedošlo k přemnožení. Dnes se již dají zakoupit umělohmotné podkladky.  Nejsem zastáncem zabíjení holoubat – zabíjení jakýchkoli mláďat. Holubi mě provází životem desítky let a nikdy jsem ani jednoho nezabila, natož nějaké holoubě.

   Postupem let jsem si pořídila další plemena holubů. Jako první byli pávíci. Dostala jsem párek od staršího bratrance, který také holubařil. Holoubky jsem nechala rozmnožit. Jsou to krásní ptáci, kteří mají ocasy rozevřené podobně jako pávi. Později přibyly další druhy. Mé hejno jsem nechala rozrůst do počtu čtyřicetipěti kusů.

     Pupu se narodila před pár lety. Rodiče vyseděli jen jedno ze dvou vajec. Když holoubě trošku povyrostlo začalo být na svůj věk příliš neposedné. Sotva mu začínala prokukovat první peříčka (bylo ještě téměř bez peří), začalo se „plazit“ z hnízda ven a to nebylo dobré. Každý holub má v holubníku svůj prostor, minimálně metr čtvereční má za své teritorium a hájí si ho tak že případné návštěvníky vyžene.(Přestože se jinak jedná o mírumilovné tvory.) Milé holoubě se ale do takového zakázaného prostoru dostalo. Navíc do těsné blízkosti jiného hnízda. Pár který zde hnízdil holoubě napadl. To se zprvu zřejmě domnívalo že od příbuzných dostane krmení. Pud dospělých byl ale silnější. Holoubě skončilo tak poklované, že mělo doslova celé tělo samou krev, podlitinu a strup a na hlavičce mu dokonce chyběl kousek kůže. Naštěstí jsem v takřka poslední chvíli zaslechla zoufalý pískot. Vběhla jsem do holubníku a uviděla celé drama. Holoubě jsem vysvobodila odejmutím. Jelikož byla zranění tak vážná a vyžadovala náročnější a dlouhodobé ošetřování, musela jsem si jej vzít domů a uměle ho krmit, neboť samo se nažrat ještě nezvládlo.

   Pupu, jak jsme jí začali říkat,  byla celá ofačovaná, ale mladý organizmus zvládl regeneraci vcelku bravurně a tak z holoubátka vyrostla krásná holubička. Doma vyrůstala nejprve v misce, kterou jsem vystlala vatou a látkou. Dokud nenarostlo peří, muselo se holoubě přikrývat aby neprochladlo a neuhynulo na podchlazení. Později jsme jí koupili velkou klec. Prošli jsem si společně fází učení létání a najedení se atd. Pupu vše zvládla a nastal čas návratu do holubníku. Před holubníkem máme vybudovanou velikou voliéru, kterou manžel časem dovystavěl, ze které pak mají holubi výlet volně ven. Voliéru jsem uzavřela, aby si Pupu mohla zvyknout na svůj staronový domov. Jenže Pupu byla tvrdohlavá a trvala na tom, že je její domov u nás doma. Kdykoli jsem jí dala do voliéry, holubů si vůbec nevšímala a když se nějaký přiblížil chtěla ho klovat a třásla se. Možná se jí vybavily hrůzné vzpomínky z jejího dětství. Když jsem uvnitř byla s ní, držela se u mě a když jsem vyšla ven, chtěla úzkostně přes pletivo za mnou. Nedokázala jsem být na našeho miláčka tak tvrdá a vždy ji vzala zpět. Intervaly času stráveného ve voliéře jsem se ale snažila prodlužovat. Nikam to ale nevedlo. Pupu byla tvrdošíjná, byla třeba ve voliéře a já se schovala domů a pozorovala ji za oknem. Stále ale přešlapovala u pletiva a chtěla směrem k domu a když mě uviděla v okně, myslela jsem že pletivo prorazí, jak šílela a chtěla za mnou domů. Vybrala si tedy svůj domov sama a já jí z něj nemohla vyhodit. Pupu se natrvalo vrátila domů. Má nás za členy svého hejna a je spokojená. Vytýčili jsme pro ni některá oblíbená místa ze kterých má své sedáky, když je na „volno“ puštěná. Jistě každého napadne, že tak velký pták nadělá svinčík. Je to vlastně jako velký papoušek. S Pupu se nám ale tenhle problém vyřešil. Holubi jsou dost inteligentní. Třeba i celé hejno se naučí na zavolání přiletět když je jdete krmit. Pupu si snáší jako správná holubice vejce. Svou klec tedy považuje za hnízdiště a nekálí zde. Z kraje dělala potřebu když z klece vylétla, ale záhy se naučila jednoduchému triku. A to že ji před každým puštěním (které probíhá několikrát během dne), posadím na okraj odpadkového koše a Pupu svou potřebu vykoná přímo do něj (jako my na WC). Už je tak naučená a jde to automaticky.

   To mi připomnělo úsměvnou historku, když syn chodil do druhé třídy. Ve škole si vyprávěli  o tom kdo má doma jaké zvířátko. Syn si vybral právě holubici. Všichni se prý hrozně divili a paní učitelka se udiveně ptala kdo po holubovi doma stále uklízí. Když mi to syn vyprávěl rozesmálo mě to. Jak ale případ s Pupu dokazuje, zvířata jsou inteligentní a učenlivá a když se jim dostatečně věnujete, pochopí co po nich požadujete a řídí se určenými pravidly bez problémů.

   S Pupu zažijeme taky spoustu legrace. Když byla mladá byla její nejoblíbenější hračkou natahovací žabička. Když žabka hopsala po podlaze, Pupu ji honila a klovala do ní. Jindy si zase ráda (sama) na hlavu a krk nasazuje papírovou trubičku od toaletního papíru. Myslí si že je v ní schovaná celá a kýve hlavou a volá nás houkáním, abychom tam vlezli za ní. V kleci má také umělohmotné vejce, které je velké asi jako husí. Někdy se snaží si na něj sednout a zahřívat ho, stejně tak jako na pingpongový míček. Má i svého panáčka, maličkého, který má dole těžiště a tak se stále staví do pozoru. Pupu se občas k němu chová jako k holouběti a sedí ně něm a opatrovává ho. Když ji ale něco naštve začne ho zuřivě kolovat a vztekle mu vrkáním nadává. Tento jev připisuji to tomu, že byla kdysi tak moc trýzněná. Je to někde v podvědomí, jako se tomu podobně děje občas i u lidí kteří byli v dětství týráni. Ač si říkají že by se tak nikdy nechovali, v dospělosti se někdy u nich vyskytne podobné chování. Ovlivňuje to podvědomí a těžko to jedinec sám ovládne. Proto si říkám že je dobře že nemá svá holoubata, protože si nejsem jistá jak by v některých chvílích zareagovala a zda by holoubata v pořádku odchovala. Měla nepříznivý vzor…

   Naše zvířecí kamarádka s námi komunikuje hrou svého těla a taky vrkání. Podle jeho zvuku a tónu už víme co které zavrkání znamená.

   Holubice Pupu má také svůj koupací lavor. Když ho vidí už kolem přešlapuje a čeká až jí napustím tak do půli vodou a jde se koupat. Zcáká sice vše kolem, ale za její radost  to rozhodně stojí.

   Pupu nám často přiletí na hlavu, nebo na rameno. To když má jak říkám „mazlící“ náladu. Je poslušná, když řeknu: „Běž domů“, okamžitě se vrátí do své klece. Když se jí někdy zdá že je to brzy, zavrká vyšším tónem, což znamená protest a naštvání, ale poslechne a hned jde.

   Když jezdíme na chalupu, Pupu patří mezi zvířata která cestují s námi, protože potřebuje několikrát denně pouštět k proletu. Na chalupě ji samozřejmě pouštím doma, ale přes den ji beru s klecí i na dvorek. Jednou se přihodilo, že jsme zašli do chalupy. Pupu se tak chtěla dostat za námi, že vyrazila dvířka a otevřenými dveřmi za námi vlétla do chalupy, přestože měla možnost volného letu. Neuletěla ani jindy, kdy na chalupě někdo špatně dovřel dvířka a Pupu vylétla na stodolu. Na vedlejší střeše bylo hejno poštovních holubů pana souseda. Pupu o ně nejevila žádný zájem. Lekli jsme se aby instinktivně nenabrala směr domů. Je to v lesích a jelikož je bílá, byla by snadným úlovkem dravce. Pupu ale poslušně na zavolání přilétla. Hrozně se nám tehdy ulevilo.

     A jak šel čas přinesl nám doma na půdu nové nájemníky. Rodinku kun. Bydlely u nás spoustu let a vyvedly plno mladých. Spaly přímo nad naší postelí, kde máme v ložnici šikmé podkrovní dřevěné stropy. Šlo jim tudy nahoru v zimě nejvíc tepla. Každou noc jsme slyšeli kdy se probudily a šly na obchůzku a kdy se pak ráno zase vracely do svého pelíšku. Naší kočce se to sice moc nelíbilo, ale my si na ně zvykli. Když se narodily maličké, občas bylo slyšet jejich mroukání. V ložnici máme balkon (lodžii) a v létě před rozbřeskem tam vodily mladé, když je vyváděly z hnízda. Pozorovala jsem je za záclonou Bylo to úžasné, skoro jsem nedýchala. Jen kočka na ně syčela a vrčela přes sklo. Kočky s nimi válčily i venku, v noci bylo často slyšet rvačku. Jindy jsem kuny pozorovala jak po rohu stodoly běhaly nahoru i dolů, jako by v tlapkách měli magnety. Bylo to opravdu pozoruhodné. Každý den jsem jim sypala na okno kočičí granule a vždy po setmění se objevilo několik kun z naší rodinky a pochrupávaly je a pochutnávaly si na nich. Bylo fajn je pozorovat potichu z bezprostřední blízkosti. Ale proč o kunách. Říká se že kde kuny bydlí tam neloví. V noci se vydávají až na několikakilometrové lovné výpravy. Když máte doma kuny, neobtěžují vás tolik hlodavci. A byla to pravda, nikdy se našich zvířat ani nedotkly. Až jednou, nevím zda k nám zavítaly kuny ze vzdálenějšího sousedství – se nějakým způsobem dostaly v noci do holubníku, ač byl zdánlivě dobře zabezpečen. Ráno jsem byla zděšena krvavou scénou. Všude samá krev a všichni holubi tam leželi bez hlav. Kuny zřejmě učily mladé lovit a proto zabily víc zvířat než spotřebovaly. Holuby ven nedostaly, protože je neměly kudy protáhnout. Vím je to příroda, ale už jsem se po tom k holubaření nevrátila. Nechtěla jsem riskovat duplicitní situaci. Pupu si tím zachránila život. Kdyby byla v holubníku, už by byla po smrti. Pupu je křížencem nelétavého těžkého plemene, takže jí delší lety neschází.

     Asi přede dvěma roky přinesl syn holubici, kterou našel venku. Měla tak ošklivě prostřelené křídlo že o jeho část přišla. Křídlo jsem jí vyléčila a zachránila tak život, ovšem není už schopná letu. Je ve voliéře (v jiné voliéře) s domácími hrdličkami. S jedním hrdličákem vytvořili pár a hnízdí spolu. Z vajec se ovšem nic nelíhne…

   Přesto zůstali holubi i nadále mojí srdeční záležitostí, myslím že mi každý holubář dobře rozumí. Je úžasné například sledovat jak se „vaše“ hejno volně vznáší v prostoru a zase a znova se vrací k vám zpět. Je napínavé tušit jaké nové barevné variace se vybarví v další generaci nových holoubat. A tak dále…

   Když máte živého koníčka v podobě zvířat, musíte fungovat například i v době nemoci. Na druhou stranu máte důvod k brzkému uzdravení. Je faktem že i když je mi sebehůře u svých zvířat se vždy dobiju kladnou energií. V mém případě už nejde o koníčka ale o „koně“… Když třeba jdeme na procházku, sbírám z cesty i šneky a slimáky a dávám je do trávy stranou, aby je nikdo nerozšlápl nebo nerozjel. Dokonce když jsem byla malá, nechala jsem komára aby se napil z mé paže, protože by jinak mohl umřít hlady. No prostě soucítím vážně s každým. U komárů je zajímavé že krev sají pouze samičky…

   Ráda bych se zmínila že nejsem zastáncem přehnaného šlechtění zvířat, jen pro lidské rozmary. Sice jsem i já nadšena z tolika různých plemen kterýchkoli zvířat, ale nemělo by to zasahovat do života a zdraví zvířat samotných. Prostě a jednoduše co je proti přírodě, nemusí být vždy dobré. Jako příklad za všechny uvedu právě některá plemena holubů, které mají na nohách husté dlouhé peří. Hůř se jim s ním létá a znečišťuje se trusem, což může znamenat invazi roztočů. Nebo holubi parukáři. Přes své pernaté šošolky nevidí pořádně do všech přirozených zorných úhlů a to může být i nebezpečné. A nebo některá psí a kočičí plemena se sploštělými čumáky mohou přinášet rizika v podobě zhoršeného dýchání a nosních výtoků a očních. Či psí a králičí plemena s převyslýma ušima, tam často vznikají bolestivé záněty uší atd. atd.

     Zvířata všeobecně dodržují rádi své zvyky a mají rádi pravidelnost a dodržování určitých rituálů. Neméně důležitá je i pravidelná komunikace v podobě klidných tónů a správné klidné gestikulace. Rychlé pohyby nejsou žádoucí.  Nezapomínejte prosím na to při chovu vašich miláčků. Budou vám za to jistě vděčni.


10 názorů

Taubla
03. 11. 2010
Dát tip
Díky za tvůj čas i za ocenění Alegeno.

Alegna
03. 11. 2010
Dát tip
od mně T*

Taubla
02. 11. 2010
Dát tip
Moc mě těší renegátko, že jsi se pustila do dlouhého textu... Děkuju.

Taubla
02. 11. 2010
Dát tip
Děkuju za tvá milá slůvka Jaro, potěšila mě. Ssnažím se jak mohu pomáhat lidem, zvířatům a přírodě jako takové. Nějak mě to naplňuje... Ahoj a pěkný den ti přeju. B.

renegátka
01. 11. 2010
Dát tip
Jé, to jsem si krásně početla.*

Taubla
01. 11. 2010
Dát tip
Děkuju snote, pěkný den. :-)

Taubla
01. 11. 2010
Dát tip
Děkuju Jaro, vím je to dlouhé, ale nechtěla jsem roztříštit celistvost povídání týkající se holubice. Děkuju za pochopení. Ahojky

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru