PODOBAL SE KLAVÍRU

Prošlapané sukovité schodiště. Sedm let jsem po něm stoupala. Za učitelem hudby, který mě hudbě naučit nemohl.

Rukou s dlouhými prsty si uhlazoval černé, dozadu sčesané vlasy, do lesku už uhlazené. Nejspíš z rozpaků. Měl mě rád a já neměla talent.

Černě lesklé měl i kalhoty na stehnech, jak si o ně třel dlaně, i polobotky vyrovnané pod věšákem.

Všechno na mém učiteli hudby, který se černým leskem podobal pianu Petrof, mě dojímalo. V zimě přikládal do vysokých kamen a bylo nám útulno i na otočných židlích.

Pan učitel mě chválil, jak hezky rovně u toho piána sedím, jak hezky mám uvolněná zápěstí.  A taky chválil moje štíhlé dlouhé prstíky.

„Pro hraní na piano jako stvořené!"

Jenže to bylo všechno, co jsem měla pro hraní na piano jako stvořené.

Někdy jsem zaslechla jeho polknutí. Jediné pokárání, které mi kdy dal.

Taky říkal, že mám krásné vlásky, že to asi proto, jak je často češu.

Zatímco si děti hrály v trávě pod lípou, stoupala jsem po vyšlapaných schodech. I pod mými vílími krůčky úpěly. Stoupala jsem co nejpomaleji a táhlé skřípavé zvuky houslí svíraly mě úzkostí.

V učebně, kterou jsem míjela, pološílená učitelka s divokými vlasy i pohledem divokým za tlustými skly svých brýlí, klepala nohou do rytmu a švihala smyčcem své žáčky přes malé prstíčky.

Byla jsem tak vděčná za svého laskavého pana učitele! Jak trpělivě opravoval moje žalostné hraní, otíral upatlané stopy z kláves.

Každé jaro podél cesty do hudební školy vykvetl modrofialový šeřík. Když nešel nikdo kolem, trhala jsem jeho květy. Nedávala jsem je učiteli, trousila jsem je po smutně zatuchlé budově, po vyšlapaném skřípějícím schodišti.

Jeden malý kvítek zapíchla jsem si do vlasů. I když jsem vůbec netušila, že můj učitel hudby je vlastně mladý.