Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Piraně
datum / id17.12.2010 / 373709Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno1518x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Souvislost mezi naším včerejším telefonickým rozhovorem s mamkou a tím, co jsem zažil před 55 lety, mne napadla hned, co jsem uslyšel první věty. Snad to stálo za sepsání.
Piraně

Kolín,  16.12.2010

„Co mám s tím vším dělat?“ zněl hlas mé tchyně ve sluchátku, „pořád mi sem někdo něco nosí a přeje veselé Vánoce.“ Až dosud si svůj domov důchodců jen pochvalovala.

 

Mamka má smysl pro pořádek a všecky ty suvenýry, co jí z dovolených přivážíme, dárky k narozeninám a fotky potomků v rámečku sice rozkládá na nábytku a věší po stěnách, ale později vše redukuje, aby její příbytek nevypadal jako vetešnický krám. Tentokrát se ovšem jednalo o něco docela jiného - čokoládové hvězdy, figurky svatých, oslíky a telata, dortíky a zákusky, vše zdobené marcipánem a balené do pestrobarevného staniolu.

„Vždyť já z toho dostanu cukrovku!“ naříkala.

„Tak to nejez!“ poradila jí dcera.

„Ale… co s tím?“

„Někomu to dej!“

„A komu?“

„No, chudým přece,“ řekla má žena.

„Chudým?“ podivila se mamka, „jakým chudým?“

„Těm, co vysedávají na náměstí, třeba.“

„Tam jsem už byla. Jeden mi na čokoládu s oříškama a rozinkama plivl. Že chce peníze, řekl. A druhý se se mnou ani nebavil.“

…………..

 

Trutnov, 1955

Onu neděli jsme v Novačkách, na stráni pokryté ledovým krunýřem, jezdili na saních. Odpoledne jsem měl z kalhot skafandr. Kdybych je svlékl, mohl bych je postavit do kouta. Táhl jsem saně domů a nohavice mi tiše praskaly.

Po dětech, co jich v dolní aleji byla vždycky spousta, zůstalo ve sněhu jen hodně šlápot. Zahnul jsem z aleje do naší uličky, ale po pár krocích jsem se zastavil. Zaslechl jsem vzdálený dětský křik. Prostrčil jsem saně vrátky do dvora, a už jsem běžel ke kamennému mostu, jenž se pne nad Úpou i alejí, po schodech nahoru.

 

Ta scéna se zde, na mostě, přes nějž vedla cesta od nádraží do města, odehrávala často. Stál tam pár cizinců v kloboucích se střapcem, v zelených hubertusech. Žena vypoulenýma očima pozorovala hromadu dětí, které se kolem nich tlačily, šlapaly si po nohách a vrážely lokty do žeber. Snažily se dosáhnout na balíček modrých, malinkatých čokolád, jež jim ten muž držel nad hlavami. „Pane! Pane!“ křičely, škemraly, kňučely pořád jen to jedno slovo.

Kterési dítě ho chytilo za rukáv, muž balíček upustil a děti se na něj vrhly jako hejno piraň na žábu.

Pár byl volný. Muž vykročil k hotelu Moskva. Ukázal paží na stěnu, jež dosud nesla nápis Trautenau, namalovaný švabachem, a cosi řekl. Žena přikývla.

………………..

 

Kolín,  16.12.2010

Vzal jsem mé ženě sluchátko z ruky.

„Mamko, prostě to vyhoď!“ řekl jsem.

„Co říkáš?“

„Abys to vyhodila, do popelnice.“

„To…vždyť to je…“ hlas se jí zadrhl, „vždyť to je jídlo!“

„Jídlo?“ opáčil jsem, „cukr a tuk a kakao je to!“

„Je toho škoda.“

„Škoda je tvého zdraví,“ řekl jsem a vrátil jsem ženě sluchátko.

………………….

 

 

Když se za čas sejde celá rodina u mamky, nějaký ten suvenýr zase bude na stěně chybět.

 

Ale po hodině dvou se v koutech budou válet kuličky zmuchlaného staniolu, nejmladší členové rodiny budou pobledlí a nebudou mít chuť k jídlu.

 

© Zdislav Wegner

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Skrýt smazané)

|< <
> >|

20.12.2010 20:48:10Edvin1
Lakrov: Budeš se možná smát, ale mně dneska dělá dobře, když vyjímečně jednou vyhládnu. :-) Se studem vzpomínám na ony časy, kdy chleba už v ústech chutnal sladce.
20.12.2010 17:32:11Lakrov
redaktor prózy
Je zvláštní to srovnání. Nutí k zamyšlení, co čas přinesl a co odnesl. Dokážeme se -- neodtrhujíce se od minulosti -- v tom nepřiznávaném přebytku ještě vůbec z něčeho radovat?
20.12.2010 09:11:42aleš-novák
všechno už tu bylo...staré věci dáváme do diakonie, jídlo u nás většinou nezbývá...ale přimlouval bych se za Armádu spásy, třeba...
20.12.2010 07:41:46Aha
Snad je menší škoda vyhodit něco, co nám škodí, než to za každou cenu jíst, protože to někoho stálo peníze.
Často dostávám jako dárek lahvičku, pěkně zabalenou, z lásky darovanou. Mám to pít, nebo dále věnovat?
Myslím, že kanálu to tak nezaškodí.
Naše zdraví-život představuje pořád ještě tu nejvyšší hodnotu.
Je to aktuální povídka na toto vánoční období.Snad nám nezaškodí se trochu více zamyslet i nad tím, co do sebe "ládujeme". Určitě z důvodu hladu se nepouštíme do čokolády jaky ty děti v této povídce.
19.12.2010 14:23:42sepotvkorunachstromu
..taky nevhazuju jídlo..souhlasím s Evou..

..zajímavá povídka..stálo to za sepsání..
18.12.2010 20:22:17Sebastiana
Ano, lidi jsou zmlsaní.
17.12.2010 16:08:36renegátka
Jídlo se nesmí vyhazovat, je to rouhání víš.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.