Bestiální muka

Ten ubožák mě táhnul po zasněžené cestě postranní uličkou až k otevřeným dveřím, vedle kterých stál zrezivělý kontejner. Zarývala jsem nehty co nejhlouběji do kůže na jeho ruce, ale na bolest nijak nereagoval. Křičela jsem, jak jen to šlo, ale bylo to zbytečné. Nikdo z lidí mě neslyšel. V ulicích vládly zvuky vybuchující pyrotechniky a všichni s nadšením sledovali průvod krampusů. Pokusila jsem se najít něco, čeho bych se mohla chytit a tím získat alespoň pár vteřin. Nic.

Nikdy jsem nečekala, že budu bydlet v Rakousku, ale životní situace si to přímo vyžádala. Petrova maminka a její nemoc nás vytrhly ze života se skvělým zázemím.

Přetáhl mě přes práh do tmavé místnosti a postavil na nohy. Hlavou mi v tu chvíli proběhla kvanta myšlenek, ale útěk byl na prvním místě. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření, ale Krampus hbitě zavřel dveře a praštil se mnou do tmy. Narazila jsem břichem na ostrou hranu. Bolest projela mým tělem a po chvíli jsem si uvědomila, že krvácím.

Vždy jsme s Petrem chtěli miminko. Potom, co zemřela Petrova maminka, se na nás konečně usmálo štěstí. Petr dokonce chtěl, abychom se přestěhovali zpátky do Čech, ale slíbila jsem Marušce, že se postarám o Petrova otce a nenechám ho v Rakousku samotného.

Ležela jsem nehybně na studených a prachem pokrytých dlaždičkách v šedivé cimře a sténala jsem bolestí. Slzy mi stékaly po tvářích. Držela jsem se za břicho a modlila, ať je vše jen hrozná noční můra. Ta, na kterou si člověk vzpomene i za desítky let. Vše bylo bohužel reálné. Stůl, do kterého jsem narazila i krev na špinavých dlaždičkách. Místnost osvítila žárovka, která byla pokryta pavučinami. Svítila tlumeně a problikávala. Krampus stál u železného stolku na druhé straně místnosti. Zuřivě se přehrabával v zásuvce. Pokusila jsem se zvednout. Nešlo to. Bolest, která ovládala moje tělo, byla silnější nežli vůle.

„Moje dítě! Ty svině!“

Manžel mi sehnal práci. Dostala jsem místo u něj v právnické kanceláři jako sekretářka. Kvůli těhotenství jsem pracovala jen na půl úvazku, ale i tak to pro mě byla skvělá práce. Dostala jsem se jinam než na každodenní nákupy do samoobsluhy nebo venčení psa. S Petrem jsme se spřátelili s Helene a Hanzem. Hanz byl Petrův kolega a Helene pracovala na úřadě ve Steyr. Často jsme s nimi trávili večery v nějaké z restaurací v Lincu. Během rozhovorů s Helene na mě vždy Hanz zíral upřeným pohledem. Nejdřív jsem si toho nevšímala a nevěnovala tomu pozornost, ale dělal to pořád. Nebyl to ani ten pohled, kterým sleduje chlap ženskou a ani ten, kdy člověk jen nepřítomně zírá na jedno místo. Pořád se mi koukal do očí a později jsem se kvůli němu nemohla v rozhovorech ani přirozeně odvázat. Dokonce i v práci, když jsme se potkávali, mě sledoval stále tím stejným pohledem. Vždy jen potichu odpověděl na můj pozdrav. Petr si prý ničeho nevšímal, ale jak to mohl přehlédnout? Ten pohled mě děsil stále víc a víc.

Uslyšela jsem kroky. Bylo zřejmé, že je tohle můj konec. Pomalu, ale jistě našlapoval a zvuk bot se odrážel o stěny místnosti. Najednou jsem ucítila jemný dotek ruky na svém čele. Hladil mě až ke konečkům vlasů, které pak mnul. Chytl mě za ně a odtáhnul ke vchodovým dveřím. Na dřevěném stole ležela videokamera. Tu upevnil na černý stojan, který stál proti mně tak, abych ležela ve středu záběru. Zapnul ji a přistoupil ke mně. Všimla jsem si, že v ruce drží injekci s ampulkou. 

Dneska jsme se měly jít s Helene podívat na průvod krampusů. Je to obdoba českých čertů. Jsou odění do kožešin a na hlavách mají hrůzostrašné masky. Důvod této tradice je stejný jako u nás, ale s našimi čerchmanty se nedají srovnávat. V rukách mají nejčastěji svazky proutí, kterými odhání kolemjdoucí.

Na prvního Mikuláše v Rakousku jsem vypadala jako hruška. Petr mi pro útěchu říkal, že mi to sluší, ale volná pánská trika pro mě fakt nejsou. Po skončení průvodu jsme se měli sejít u trhů na náměstí. Poté, co to všechno vypuklo, se strhla vlna vřavy a ran pyrotechniky. Ulice byly plné hustého kouře z komínů činžovních domů.

Najednou za mnou vběhl jeden z krampusů a začal mě mlátit do lýtek. Myslela jsem si, že je to Petr. Využila jsem chvíle nepozornosti, udělala pár rychlých kroků do postranní uličky a pokračovala po jejím chodníku. Najednou přede mnou stál znovu.

„Tys mě teda vystrašil!“ pousmála jsem se.

Nic neříkal a nutil mě couvat směrem ke zdi jednoho ze starých cihlových domů.

„To už stačilo, ano?!“

Z masky se ozval smích. Nebyl Petrův. Stála jsem tam jako solný sloup a nevěděla, co mám dělat. Byla jsem už úplně namáčknuta na stěně, můj tep zrychlil minimálně na dvojnásob a strach se zmocnil nad mým tělem.

Rychlým pohybem mi podrazil nohy a já jsem si málem vyrazila dech. Snažila jsem se bránit a odstrkovat jeho ruce pryč. Pevně uchopil moje vlasy. Ten ubožák mě táhnul po zasněžené cestě postranní uličkou až k otevřeným dveřím…

Ty oči, ten pohled. Byl to Hanz! Nikdy bych nečekala, že se za tím pohledem může skrývat taková bestie. Nestvůra, která se mi snaží zničit život a poslední člověk, kterého kdy uvidím.

„Warum?“ „Proč“ ptala jsem se stále dokola. Bez odpovědi.

„Scheißkerl! Warum?“ „Ty bastarde! Proč?“

Jeho oči se mi vysmívaly a já byla bezmocná. Cítila jsem, jak se tekutina rozlévá do všech částí těla. Po chvíli se uklidnil dech ruku v ruce s tepem. Uvědomila jsem si, že se nemůžu hýbat. Svět okolo strnul, v místnosti bylo absolutní ticho. Od stěn se neodrážel můj pláč ani občasný pokus o výkřik. Jen jsem ležela a dívala se na Hanze.

Zvedl se a vzal si z dřevěného stolu dvě žiletky. Serval ze mě všechno oblečení. Viděla jsem pohyby jeho rukou a všechnu tu krev. Řezal mě na obličeji a kapky krve mi stékaly do očí. Nemohla jsem nic dělat. Nehybně jsem ležela a okolní svět se mlžil pod kapkami slz v mých očích. Asi po deseti minutách hodil žiletky někam za sebe.

Náhle se začal vysvlékat ze svého obleku. Byla jsem úplně bezmocná. Věděla jsem, co chce udělat, ale nevyšla ze mě ani hláska, natož udělat nějaký pohyb, díky kterému bych se vymanila z jeho krutovlády. Sledovala jsem každičký pohyb, který udělal. Klekl si a obrátil mě zády k němu. Obličejem jsem se tiskla k zemi a krev, která z něj odkapávala, vytvářela rudou kaluž. V břichu jsem ucítila tlak. Ucítila jsem slanou chuť svých slz v ústech. 

Během několika dalších minut to celé skončilo. Nechal mě v poloze, v jaké jsem byla, a šel vypnout kameru. Několik chvil jsem přemýšlela o tom, co ještě přijde. Už jsem se smířila s tím, že tady je moje konečná.

Nasadil si oblek, pak si mě přehodil přes rameno. Odnesl mě a položil mě ke kontejneru. V místnosti zhasnul, ale nechal přiotevřeno. Otevřel kontejner a hodil mě na hromadu odpadků.

„Ich komme in einer Minute." „Vrátím se za chvíli."

Zabouchl kontejner a odešel.

Malou, rzí vyžranou dírou na mě dopadaly sněhové vločky. Nikdy jsem si nepřála cítit jejich chlad stejně jako teď...