Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Záhada
datum / id25.01.2011 / 376777Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno2677x
počet tipů16
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Já vím, není to "nic nového pod sluncem" (Šalomoun). Tedy klišé - neboť na toto téma bylo napsáno mnoho děl. Ale co nadělám? Julian mi to takhle v neděli večer vyprávěl, a mě fascinovalo, jak to udělal. A taky jeho naprosté přesvědčení, že ač na zázraky nevěří, tohle je jedna z jeho dvou životních zkušeností, které si vysvětlit nedokáže.
Kritikům:
"Mám rád jakoukoliv kritiku - pokud je věcná."
Bismarck
Záhada

Julian mne překvapil na lavičce v parku.  Místo pozdravu si opřel pravou nohu o její okraj a začal si rozvazovat tkaničku. Nešlo mu to.
„To je jako v tom mým životě – vždycky, když chci vyřešit nějakej problém, třeba přijít na něco záhadnýho, zaplantá se mi to eště víc.“
Marně se snažil rozvázat uzel; používal své nehty, a snad by vyzkoušel i zuby, kdyby se dokázal tak hluboko sehnout. Uzel odolával. Nakonec nad ním mávl rukou a sednul si.

„Jako tehdá, před takovejma dvaceti rokama. Jen co jsme se tady v Kolíně usadili, už nás rapnul stesk za domovinou, teda hlavně mě a tchyni. Nejdřív jsme zvali hosty z domova a nechávali jsme si vyprávět, co je tam novýho, ale brzy nám to nestačilo, a jen co jsme se zmohli na auto, už jsem nastartoval a jel jsem s tchyní přes obě Německa a celý Polsko až k jeho východní hranici, na Podlesí, co tam vlci dávaj dobrou noc.”
„Snad lišky, ne?” opáčil jsem.
„Vlci, opravdoví,” řekl. „A jsou tam dodnes. V zimě vám klidně přijdou do dvora, a když si nedáte pozor, zardousí vám tele.”
„A po těch vlcích se vám stýská?”
Nechápavě se na mne podíval:
„Ti přece patří k mý domovině. Strach z nich jde, to jo, ale se mnou je to jako s děckem, co ho táta řeže až mu teče krev, ale ono má svýho otce stejně rádo.”
„To je snad rozdíl, ne?”
Jen potřásl hlavou.

„Jednou v létě jsem si u nás na louce hrál, všecko kvetlo a vonělo, že jsem z toho byl celej omámenej, a tak jsem si vyšlapal takový hnízdo v tý trávě, leh si a hned usnul. Sluníčko se na nebi přesunulo a začalo mě pražit do lebky a já měl zlej sen. Zdálo se mi, že nade mnou stojí vlk, dívá se na mne a sliny mu ukapávaj od huby. Chtěl jsem křičet, pusu jsem otevřel, ale z hrdla mi ani hláska nevyšla, chtěl jsem vyskočit, ale nemoh se pohnout, jako by mne k zemi kolíkama přibili. Tu jsem otevřel oči…”
„…a nad váma stálo tele,” dokončil jsem za něj.
„Stál nade mnou opravdickej vlk. Díval se na mne a z huby mu skutečně kapaly sliny, přímo na moji tvář.”
„To jste se pořádně lekl, co?” usmál jsem se.
„To si pište. Jenže on byl taky vyjevenej. Možná víc než já. Asi nečekal, že tam o mě klopýtne. Vyskočil jsem a zařval jako turek. Ten vlk vyrazil před sebe jako by mu někdo za ušima z kulovnice vystřelil, pádil přes louku a nedíval se ani vlevo, ani vpravo. Jenže kousek dál spal taky sluncem zmoženej jinej vlk. Toho jsem tím mým křikem probudil, a on vyskočil a hnal se před sebe stejně bezhlavě jako jeho druh. Oni se vám uprostřed tý louky srazili, zrovna když oba letěli vzduchem po jednom krásným skoku. Udělali pár kotrmelců, než se zastavili a chvíli se dost pitomě motali. Ale brzy se vzpamatovali a bok po boku pelášili dál,  k černýmu lesu.

Stál jsem tam jako Karkulka a díval se za nima s otevřenou pusou, a když už zmizeli v lese, to napětí, ten strach ze mě spadly a já se rozesmál jako šílenec a běžel jsem domů. Když jsem přiběh na okraj vsi, tak tam stáli sousedi i s mým tátou, a já se pořád tak nějak nervózně chechtal, a táta se na mne divně podíval, chytil mne za ramena a něco mi křičel do tváře, třásl mnou až mi hlava poskakovala, ale já ho neslyšel. Tak mi vrazil pořádnej pohlavek a já jsem konečně ztichl. Trochu se mi ulevilo, ale byl jsem porád roztřesenej a koutkama úst mi to škubalo. No, řekněte sám, moh jsem bejt po takovýmhle zážitku klidnej?”
„Asi ne,” řekl jsem. „Ale kde je ta neřešitelná záhada?”

„Jaká záhada?” podivil se. Ale hned si plesknul dlaní do čela. „Jo, vyprávěl jsem vám o tý cestě domů do Polska. Tak to bylo tak:

Jeli jsme přes to východní Německo. Cestou jsme se zastavili u mýho známýho v Chotěbuzi. Trochu jsem si tam zdříml a jeli jsme dál. Tchyně mi dělala navigátora a koukala do mapy. Tehdá jsem ještě nevěděl, že dost špatně vidí, a ona asi taky ne. Za nějaký půl hodiny nastala noc a mně se zdálo, že jsme už měli bejt dál, ale ona řekla, že eště přijde kus dobrý silnice, a že pak už bude blízko hranice. Když mě navedla na hezkou dálnici, nic jsem nepodezříval, jen se mi zdála nějak divně prázdná, ale tchyně mě uklidňovala, že ve východním Německu moc aut nejezdí. A že je to nová dálnice, co o ní lidi eště moc nevěděj. Hnal jsem to stodvacítkou, což bylo úctyhodný na auto koupený z třetí ruky. Pamatuju se, že jsem si začal pohvizdovat, jak jsem byl spokojenej a těšil se, že budem brzy ve vlasti. A pak už jen šest set kiláků a budem „doma”, v naší vesnici.

Najednou jsem uviděl přes celou šířku dálnice plot, a za ním obrovský stroje. Zastavili jsme tak metr před tím plotem. Za ním už dálnice nebyla.”
„Tak to jste teda měli štěstí.” řekl jsem.
„Dá se to tak říct,” přikývl.
„Ale pořád mi chybí nějaká záhada.”

Pokýval hlavou:
„Řek jsem ‘zastavili jsme’, a ne ‘zabrzdil jsem’. Rozumíte?”
„Není to to samé?”
„Není! Vždyť já ten plot uviděl až když jsme byli skoro na něm.”

Opřel se, rozepjal si dva knoflíky u kabátu a řekl:
„Jen jsem sevřel volant, a už jsme stáli a já zíral před sebe na palubní desku, přes její okraj na ten plot a na tu monstrózní mašinu na kladení asfaltu, co se před námi vypínala do výše. Teprve po chvíli jsem pohnul prstama na rukou. Pustil jsem volant a dotknul se rychlostní páky. Byla na neutrálu. Ale nohy jsem necítil, byly jako ze dřeva, obě opřený do pedálů, a motor řval na plnej plyn. Otočil jsem klíčkem a motor ztichl. Tchyně vzhlédla od mapy, posvítila mi baterkou do ksichtu a udiveně se zeptala, proč stojíme. Ukázal jsem jí bradou na překážku před námi. Podívala se dopředu a hned zase na mě a nakrabatila čelo. Venku nic nebylo vidět - obklopovala nás bílá tma. Do nosu mě štípal smrad ze spálený gumy.

Když vítr ten mrak odvál, chtěl jsem vylízt ven, ale noha, co ležela na brzdovým pedálu, mě neposlouchala. Vytáhnul jsem ji násilím, jako protézu udělanou z dubovýho dřeva. Venku jsem ji masíroval a tchyně mi pomáhala, jak mohla. Nakonec jsem ji rozchodil, ale bolet mě nepřestala.”

„Mikrospánek?” namítl jsem.
„Tak proč jsme nenabourali?”
„Jednal jste instinkivně, v polospánku,” řekl jsem.
„A rychlost jsem taky vyhodil v polospánku, že?” zapochyboval.
„Proč ne?”
„Řekněte mi teda: Jak to, že ani tchyně vůbec nic nepostřehla? Klidně mi masírovala tu nohu a jen trochu se divila, z čeho že mám na lýtku modřinu. Ani necekla o tom divokým brzdění, ani o tom, že ji přece síla setrvačnosti musela pořádně mrsknout dopředu, ani jak se jí pásy zařezaly do těla. Za krkem ji přeci muselo pořádně bolet, jak jí hlava sekla bradou do prsou. Celou dobu si svítila baterkou a četla mapu.

Jo, ta modřina vypadala jako po pořádným pohlavku, nebo stisku strašně silný ruky – pět modrejch pruhů.”

„Jste věřící?” řekl jsem s náznakem posměchu. Ignoroval ho.
„Moc ne,” řekl a díval se někam jinam.
„Tak ano, nebo ne?” nedal jsem pokoj.
„Může bejt člověk úplnej ateista? Po takovým zážitku?”
„Jsou nevěřící, které nenavrátí vůbec nic. Ani takový zážitek,” řekl jsem.

Obrátil se ke mně:
„Jenže to, co jsem vám řek, eště není všecko. Když jsme se vrátili z toho Podlesí zpět do Kolína, tak mi manželka vyprávěla, že oný noci nemohla spát a že měla takový ty předtuchy. Víte, manželka byla velice zbožná. Chodila po bytě a neměla pokoj, až si nakonec k půlnoci klekla a modlila se k tomu svýmu Pánubohu, abychom s její mátí ve zdraví dojeli. Říkala mi, že když pak vstala, byla jako proměněná a konečně mohla jít spát. Usnula prej jako nemluvně.”
„Náhoda,” řekl jsem.
„Možná,” odpověděl. „Jenže ona mi řekla, že když od modlitby vstala a pocítila tu obrovskou úlevu a klid, tak se eště podívala na hodiny, co tam v obýváku visely nad její hlavou. Bylo za pět minut dvanáct.”
„No a?”
„Když jsem dobrejch tisíc kilometrů daleko v tom autě seděl a nemoh se pohnout, civěl jsem do palubní desky před sebou. Do očí mi svítily hodiny.”
„A na nich bylo za pět minut dvanáct,” řekl jsem suše. Postřehl to a tiše dodal:
„Já vím, jako ve špatný knížce.”

Vstal a položil pravou nohu na lavičku. Opět začal škubat za konce tkaničky, ale ona odolávala. Mávl nad ní rukou, postavil se na obě nohy a usmál se na mne:
„Já to snad nikdy nerozvážu.”

Zvedl ruku na pozdrav. Když odcházel, pravá bota mu klouzala z paty a odhalovala malou dírku v ponožce.

© Zdislav Wegner  23.01.2011

Vysvětlivka:

Julian se mnou hovořil ve své mateřštině. Polské slovo „rozwiązać” se dá do češtiny přeložit jako „rozvázat“, ale také „vyřešit“.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.10.2012 21:01:02Zordon

Já bych mu taky věřil, protože nikdo by si něco tak neuvěřitelného netroufl vymyslet :)

08.10.2012 15:41:50Edvin1

A největší sranda je, že mi Julian pravdivost té historky o srážce vlků odpřisáhl. Nemám důvod mu nevěřit.

 

Díky!

Ed :-)

04.10.2012 11:41:46Zordon
Zajímavý námět, který dobře graduje. Přiznám se, že srážka vlků mi přijde asi bizarnější než hlavní "záhada".
15.05.2011 23:27:49avox
pěkné, moc... ty vlky bych docela ráda viděla :-)) */
01.02.2011 10:47:21Edvin1
Fajn! :-)
01.02.2011 10:45:53Lakrov
redaktor prózy
I mě baví netypické formulace a snad i nová, vymyšlená slova. To, že na ně (jiné) upozorňuji, neznamená, že se mi nelíbí :-)
01.02.2011 10:37:02Edvin1
myslíš: "netipická" ? :-O Tak mi dej tip za něco jiného.
Dovoluji si používat mé osobní, mnou tedy preferované, obraty. U velkých se to nimi jen hemží (teď čtu opakovaně Hrabala. "mázdra" je na každé druhé straně, hovorové výrazy a koncovky taky, v jinak velice spisovné češtině).
K první větě: Máš recht: "Můj dlouholetý přítel" tam původně nebylo. Zase to vymažu.
Díky za přečtení i poznámky.
Ed :-)))
01.02.2011 10:28:32Lakrov
redaktor prózy
Trochu mi vadí první věta. Na to, že tvoří úvod, se mi zdá moc rozkošatělá; dál v textu už by si toho asi čtenář nevšiml. Ale připouštím, že tahle "brzdovitost" první věty může být záměrná.
Docela se mi líbí ta odbočka první třetiny textu od tématu, slibovaného v názvu. Působí jako taková ta roztržitost a ochota ke sledování nitek z minula, jež je typická vypravěčům, kteří více pamatují.
Dál pak pokračujeje nenápadně mrazivý příběh bez akčního zdůrazňování, ale taky bez vysvětlení (což je právě to, co dělá z tohoto příběhu to, čím je).

Formulace 'hnal se před sebe' (o vlkovi) je poněkud netypická.
Tip.
27.01.2011 20:38:38von Amehr
Smeruješ k istej dualite, akože jedno božstvo v sebe integruje dobro i zlo?
26.01.2011 17:42:51sepotvkorunachstromu
..dnes mám štěstí na skvělé povídky..Lan..prosecký a teď ty..
..mám husí kůži a věřím mu..tu příhodu..

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.