Prodám svého anděla

ANDĚL

V tom inzerátu stálo: PRODÁM SVÝHO ANDĚLA - strážný anděl čtvrté kategorie, krásné popelavé zbarvení křídel, rodokmen, kastrovaný na mazlíka a očkován. Neznačkuje. Značka: Spěchá.

Když si pan Kubálka přišel na Žižkov do ulice U rajské zahrady číslo patnáct toho anděla čtvrtý kategorie vočíhnout, byl trochu nedůvěřivý. Ne trochu! Hodně! Chvilku obcházel pelišek s vystrašeným andělem, který se snažil schovat pod křídla, přitom pan Kubálka do něho šťouchal a dělal hm, hm. Po několika minutách si prohrábl rozpačitě vlasy. „Poslouchejte, pane Pírko, jedno mi řekněte. Von vypadá náramně zdravě!“

Pan Pírko se zatvářil zmateně. „Bodejť by nebyl zdravej. Vždyť v inzerátu stálo, že je vočkovanej. Mám tady potvrzení od andělolékaře.“

„Hm, hm,“ přikývl pan Kubálka a tvářil se ztrápeně. „Když vy ho dáváte nějak podezřele levně. Víte, já jsem trochu vopatrnej. Já vám před půlrokem jednoho koupil, na první vokuk vypadal naprosto zdravě. Ale pak jsem zjistil, že má červíky v koblížkách a vypadaly mu zuby, že nemohl suchou stravu. Taky v kolenou ho porád něják loupalo a neustále remcal vo nějaký prej želatinový kapsle, co mu prej dělaj na ty klouby dobře. Já na to, a že ne, že stojej nekřesťanský peníze, tak von se urazil a dokonce mě rozčileně kousnul! Řekl jsem si a dost. Nic naplat, musíš z domu ven, kamaráde, to se jinak nedá. Tak jsem toho mrzáčka andělskýho zbídačenýho musel vrátit. Já jenom, aby se to neopakovalo, víte? To jenom pro pořádek, abysme si voba ušetřili nějaký to popotahování. Já chci do smlouvy, že pokud mi zatajíte nějakou jeho nemoc, tak vám ho můžu vrátit a dostanu zpět nejen své peníze ale i penále za utrpěnou psychickou újmu.“

„Ale klidně, já vám vůbec nic neskrývám.“

„Dobře. Tak mi řekněte jedno, proč se ho chcete zbavit za pár kaček?“

„Protože je dobrej. Moc dobrej. Víte, mě to tady nebaví. A von ten syčák mi je pořád za prdelí a já se ne a ne zasebevraždit. Vždycky nějak zaclání a mně se to nepovede. To jednoho votráví, když to chce skončit a vždycky mu to tenhle opeřenec překazí. No mrkejte, jak se stydí. Von dobře ví, vo čem mluvím. Že jo, Bonifáci?“

Bonifác se přikrčil ještě víc. Pan Kubálka přikývl. „Aha, aha. Tak to jo. To je jiná. Teď to už chápu, když se chcete zasebevraždit,“ řekl s úlevou.

„Mě už to sejřilo, tak jsem se ho rozhodl zbavit. Proto jsem podal ten inzerát.“

Pan Kubálka už byl upokojen a radostně si k andělovi přičupnul. Vyndal z igelitového pytlíčku pamlsek pro anděly - kousek sušenýho smradlavýho špeku. „Neupejepej se, no tak vezmi si ho.“

„Von je ještě trochu vystrašenej, to chce čas. Víte co? Vemte mu i tenhle jeho pelíšek. Je zvyklej na ten svůj, to víte, když mu koupíte novej, tak to má jinej čmuch.“

„Dobře.“

„A taky tuhle hračku. Tohodle medvídka má rád.“

„Děkuju. A dáváte mu vařenou stravu nebo je na suchým?“

„Na suchým. Nejradši má granule angelsfood. Víte, jak mají to logo s modrým křídlem a na něm ten černý trojúhelník.“

„Jo to znám, to je prý docela dobrý:“

„Teď ho maj v akci v Makru. Dvacetikilový balení za tisícovku. Dám vám k němu nějaký slevový kupony, co byly vložený v časopisu Anděl domácí. Odebíráte ho? V tom posledním čísle byl moc hezký článek o zdivočelých andělech, který se toulaj v Tatrách. Představte si, kradou bačům škrpále, přibijou jim k podrážce spoustu svýho peří a maj to jako sněžnice.“

„Fíha. Teda ty si teda věděj rady.“

„No jo. Prý přespávají v krmelcích.“

„V krmelcích?“

„No jo. Válej se v seně, že nejsou skorem vidět, a občas ve tmě nějakýmu z nich jelen omylem uhryzne kus křídla. Když už jsme u toho, doufám, že je nebudete nechávat spát někde ve sklepě.“

„Co vás nemá, já jsem andělfil. Můj první anděl Čudla spí pěkně u mý postele. Nechám ho tam lebedit, i když chrápe, až mi drnčej zuby. Ale slyšel jsem, že je nechávají lidi přespávat různě. Třeba ve spíži, v botníku, v kufru auta a tak. Ale to já ne. Čudla i ten váš Bonifác budou spát u mě.

„Tak to už je váš.“

„Prima. A ještě se zeptám, jakou mu dáváte podestýlku?“

„Podestýlku... sakra jak se jenom... na jméno si nevzpomenu, ale prodávaj ji v takovejch těch červených pytlech.“

„Jo jo vím.“

„Poslyšte, když už jsme u toho svěřování se. A proč vy vlastně chcete dva?“

„To já mám tak. V našem rodě máme věčnou smůlu. Praděda spadl pod žebřiňák starýho Vondry. Děda koupil v květnu pětačtyřicátýho za hodinky vod nějakýho sovětskýho vojcla hnusnou ruskou samohonku, celou ji vypil vod samý radosti, že nás jako vosvobodili a už se neprobudil. Táta byl trochu přisleplej, splet si cukr s jedem na krysy a tak si osladil čaj, že už je taky v pánu. No já doteď fakt nevím, kde se ty jejich andělové flákali. Tak si říkám sichr je sichr, víme? Radši budu mít rovnou dva. Mně se zdá, že našemu rodu je přidělovanej vždycky nějakej zmetek, tak jsem se rozhodl druhýho si přikoupit na vlastní náklady a dle vlastního výběru.“

„Hm. Tak Bonifác rozhodně zmetek není, to vám povídám. Já to zkoušel všelijak ale pořád se ne a ne se zasebevraždit. Neustále mě musel zachraňovat. Já mu říkám, Bonifáci, hele, mě to tady neba. Co blbneš, co si proti mně? Proč mě nenecháš bejt, když se chci jenom zasebevraždit? Vždyť vo nic kolem a kolem nejde, že jo? Jsem tvůj páníček, tak poslouchej. Hovno. Zkoušel jsem všechno. Skočil jsem z Nuseláku, ale Bonifáce mi tam samozřejmě poslal kamion, plnej krabic s nějkejma polysterenovejma kuličkama. Takže brdlajs, akorát jsem si zlomil haksnu. Říkám dobrá, zkusím to jinak. Bonifáce jsem zavřel do výtahu, von vám sám ve výtahu hrozně zmatkuje a neví, co má zmáčknout. Bonifác je ve výtahu, tak si oddychnu a celý rozradostněný, že jsem se toho zmetka zbavil, jdu si připravit pěkný lýkový provaz, udělal jsem si skvostnýho kaťáka a šup na půdu. Ale zase kulový, zrovna v ten moment si stará Blažková musí vzpomenout, že pověsí na půdě cejchy, no nemám smůlu? A přirozeně vleze do výtahu a hned Bonifáci, co tady tak splašeně mlátíš křídlama? Dostal jsi nažrat? A to víte, Bonifác, starej práskač, hnedle mě musel natřít, jako že už nechci platit všechny ty složenky a chci přehupsnout přes turniket na onen svět. Co byste řekl? Jasně že stará Blažková místo aby se starala o cejchy a škrobila je, tak hned vypustila Bonifáce a to víte, ten se zase postaral, že mě sousedi odřízli. No já mu nadal pěkně od plic, to vám říkám. Tvářil se zkroušeně, celej smutnej, že mě rozčílil a říká, že si nemůže pomoc. Že jsou strážní andělové holt tak postavený a že ono to tak samo. Já říkám, dobrá Bonifáci, tak já se na tebe už nezlobím, ale musíme to nějak vyřešit. A von hned se rozklepal, protože si myslel, že zavolám do tý firmy, co od andělů deratizujou. Víte, jak je postříkaj nějakým sajrajtem a voni jim vypadaj všechny péra z křídel, že nemůžou lítat a jenom sebou tak mlátěj dokolečka a jsou z toho celý zpitomnělý. A já mu říkám, Bonifáci, žádný breky, neboj, já tě prodám dobrým lidem, co mají radši sůl nad zlato, víme? Tak von se hned uklidnil a celej radostnej chtěl po mě mlíko. To víte ne, že když se chtěj rozšoupnout, tak se napijou mlíka. Ten kasejn na ně nějak působí jako na mě koks. Tak von si dal mlíko, já lajnu a slavili jsme spolu. Von se radoval, že nevypelichá a já že jsme se s Bonifácem domluvili a hezky se pověsím. Ale druhej den už zase dělal smutný voči a byl mrzutej. No podívejte se na něj, jak se v pelišku celej tak chvěje. Bonifáci neblbni, tady pán je hodnej a budeš mít kamaráda Čudlu.“

Nakonec si pan Kubálka s panem Pírekm plácli a pan Kubálka si odvedl Bonifáce na řemínku.

Po letech potkal pan Kubálka v hospodě U Habásků pana Pírka. Ale už to nebyl pan Pírko. Z pana Pírka byl anděl se zaprášenýma křídlama. Anděl Pírko měl trochu skelnej zrak a škytal. Nějak celkově vypadal dost zanedbaně a byly na něm cáry pavučin.

„Helemese co vy tady, pane Pírko?“ divil se pan Kubálka.

„Už nejsem pan Pírko ale anděl Pírko.“

„No dobře, anděli Pirko, ale co tady děláte?“

„Ale tenkrát před lety se mi to povedlo. Pěkně jsem se na půdě zhoupnul a bylo. Ale nevyzul jsem se z toho. Hezky jsem pomašíroval zpátky na svět. Musím tady na něm vodkroutit tisíc andělskejch let za to, že jsem si nevážil života darovanýho vod Boha. A taky jsem vyfasoval zvostřenou službu. Těžkou. To bude úděl, to bude nářez. Musím někam daleko. Můj první klient je v Iráku nebo kde. Tak jsem si řekl, že se ještě před tou dlouhou cestou stavím u Habásků na jedno dvě pivíčka.“

„A koho máte jako hlídat?“

„Ale nějakýho... počkejte, já se kouknu na papírek... nějakej salám či co. Ne. Jo to nějakej Sadám. Sadám Husajn.“

Pan Kubálka vykulil oči. „Husajna? A safra, nepřišel jste pozdě? Ten už je dávno v pánu.“

„Fakt? Aha. Jéjej jéjej to budu mít průser.“ Anděl Pírko zamával nešťastně křídly, sklopil hlavu a na temeno si dal ruce. Jenom nešťastně kroutil hlavou.

„A jak se vám to povedlo, člověče? Teda anděli. Že jste toho Sadáma prošvih?“ zajímal se účastně pan Kubálka.

Anděl Pírko si povzdechl. „Víte, já si původně myslil, že dám jedno dvě a hned půjdu do služby... jenže pivko mi chutnalo... no a už tady sedím pár let. Noc co noc. Přes den visím mezi netopýrama. Měl jsem letenku, měl jsem letět přes Frankfurt. Jenže letenka propadla, tak piju a piju.“

Pan Kubálka kroutil hlavou. „To sou mi věci na mou věru. Takže Sadáma voběsili, protože U Habásků točej dobrý pívo. No sakra tady je aspoň vidět, na čem závisí světová politika... jestli točej u Habásků šmakovný plzeňský. No není ten náš Žižkov a plzeňský světový?“

Anděl Pírko přikývl. „Je. To se ví...“