der Feuerteufel - 2.

11. června 42

        V práci taky:

        Den co den nějaké školení kvůli tomu, že se někde našlo smítko. Pořád vás za nějakou pitomost sekýrují a nedají vám pokoje.

        Jednou byly reklamovány špatně ořezané kusy. A zase jsme za to mohli jedině my - my nejnižší. Konečný výsledek výroby celého podniku leží na nekvalifikovaných silách, všechno. Tudíž také všechno odneseme - za ně, za ty "nahoře". Já tedy nevím, vzdělání nemám, ale i Já znám hlavní ekonomické pravidlo, které říká, že chcete-li zmenšit množství zmetků, musí být lidský podíl na výrobě co nejmenší. Chcete-li strojově přesné výrobky, musí je vyrábět stroje, ne různě šikovní lidé. Říká se tomu "eliminace lidského faktoru". U nás všechno závisí právě na tom nejvíc omylném "lidském faktoru". Stroje jsou špatně seřízené, nebo dokonce ve špatném stavu, ale je na nás, na omylných lidech bez kvalifikace, abychom tyto procesní nedostatky zachraňovali se skalpelem v ruce a hráli si na umělecké řezbáře, jimiž nikdo z nás s rozdílnými schopnostmi není! "Nahoře" v tom mají bordel, ale všechny jejich základní chyby si odpykáme nakonec my "dole". Tomu se lidově říká "zákon padajícího hovna".

        Dnes jsem koukal na jednu takovou "školící důstojnici", kterou "zhora" vyslali podle zákona padajícího hovna, aby nám udělila ponaučení o kvalitě práce. Taková hezká, na pohled sympatická žena, mladá, zdála se i inteligentní... - a také má chorý mozek, jako všichni ostatní; také se nechala semlet systémem. Díval jsem se na ni, pronikal jsem pohledem až na dno její zmatené duše a říkal jsem si:

        Myslíš to vážně, co nám povídáš? Nebo jsi prostě dostala nepříjemný úkol, který musíš splnit, ale o němž si myslíš své, zrovna jako právě nyní Já si o něm myslím cosi zhanobujícího, avšak s tím rozdílem, že Já se k tomuto blázinci chorých mozků nevyjádřím jediným slůvkem, jež bych ztratil na takovou choromyslnost, kdežto ty, milá paní přešlechtěné rasy, ty musíš mlet pantem úplně zbytečně, protože mně už je všechno naprosto lhostejné, co se děje uvnitř fabriky. Nejsem na tom, řeklo by se, ne snad přímo "hmotně zainteresován", zato však "ideově" je mi to všechno zcela jistě naprosto fuk. Pro mě za mě, fabrika se může třeba položit, mohou mě třeba na hodinu vyhodit, sebrat prémie... - z toho si nic nedělám. Horší by bylo, kdyby mi vzali volný čas - a ten mi vzít nemohou.

        Měl jsem chuť porušit mé zatvrzelé mlčení a vpálit jí do toho jejího chorého ksichtu:

        "Každý dělá chyby. I příroda je dělá. Důkazem jste vy, lidé vašeho ražení, vašich chorých mozků! U vás právě udělala příroda největší svou chybu; že stvořila lidi jako jste vy. Tuto chybu byste měli nejprve napravovat!"

        Ale na ně je škoda slov; stejně by to nepochopili. Hůř, kdyby to pochopili! S nimi je lepší stavět se hloupým a nevykazovat příliš ducha. Nic jakoby neumět, ničemu jakoby nerozumět, nic jakoby nevidět, neslyšet... - jen počítat minuty do konce šichty, přežít ji co nejsnáze, pokud možno bez zbytečných konfliktů, řečí a komplikací. Udělat své nutné a jít od toho. Do ničeho se nehnat a třebas i nechat všechnu nepříjemnou práci na nich. Mysli si své, nemluv raději zbytečně, ať se ani slůvkem neprozradíš, flákej to, jak se dá a potichu se jim za zády směj a utahuj si z nich - to je nejlepší taktika přežití mezi tou chorou spoustou. Jednoduchého jedince mezi sebou ještě snesou, lépe než zvídavého a vědoucího, který jim vidí zřetelně pod lebky. Hlupáci mají s nimi snazší život. Doma v nejhlubším osamělém soukromí mohu klidně za zamčenými dveřmi v nočním tichu sepisovat vrcholná filosofická díla epochálního významu, zabývat se hlubokomyslnými úvahami, číst ty nejduchaplnější a nejsložitější texty, studovat cizí jazyky, učit se přírodním vědám a kochat se nejvyššími druhy umění - jen oni, ti tupci s chorými mozky o tom nemusí nic tušit. Vše co umím a znám si schovávám jen pro sebe a pro svou vlastní potřebu. Vědění je moc, obrovská moc. Je to jediný majetek, který vám žádná fašistická obec na světě nemůže nikdy vzít. Ani nevědí, že máte v hlavě takové bohatství a v těle takovou ďábelskou moc! Jsem Feuerteufel a ať si říká kdo chce co chce - Já vím, že lžou a že to není pravda!

        I když to někdy zabolí, podceňují-li mne, ale takové ješitnosti jsem dalek. Ambice jsou totiž na prd: jakkoli vysoko se dostanete, nadřízených, kteří vás buzerují, máte pořád hodně a práce a odpovědnosti tím víc, čím výše jste postaveni. A dosáhne-li někdo úplně nejvýš, pak ho buzerují všichni. Dosáhne-li někdo vysokého postavení, neosvobodí ho to od ničeho - spíše naopak se stane ještě větším otrokem než člověk na úplném dně. Tam se nacházím Já a nestěžuji si, nezávidím nikomu jeho "vyšší" posty. Oni se musejí bát o své postavení, kdežto Já nemám co ztratit. Vykonávám jednoduchou práci, nad níž po krátkém zaučení nemusím už dál příliš přemýšlet, a proto mohu myslet na co chci a být duchem jinde. Nemusím se s nikým na ničem mnoho dohadovat, pracuji sám a samostatně a mám od každého pokoj. I v práci tak zůstávám alespoň vnitřně svobodný. Lidé s ambicemi jsou otroci své vlastní ješitnosti. Já jsem svobodný.

 

        Za komunistů na spoustu věcí lidé kašlali, protože už věděli, kdo je jejich nepřítel. Teď to ještě nevědí. Ale až se jim v těch makovicích prázdných jednou rozsvítí, jako se jim nakonec matně rozsvítilo za komunistů, budou to také sabotovat na všech frontách jako Já a systém se znovu položí. A ode dneška teprve začnu! Na práci jsem kašlal sice už dřív, ale teprve teď začnu pořádně podrývat tu jejich fašistickou mašinérii!

        Nietzsche chtěl z lidí vypěstovat vyšší rasu. To jsem Já nikdy nechtěl - kromě sebe. Nechci lidi nadlidské, chci je mrtvé.

        - Tak pravil Feuerteufel.

 

 

19. června 42

        V práci taky: nějaká ženská pitomá žení syna a musí o tom samozřejmě každý vědět, jako by to nebyla její věc, nebo věc jejího syna, ale jako by to byla věc nás všech! "Podarovala" nás všechny sladkou výslužkou; ale co je to za "podarování", když to pohoštění nebylo zadarmo? Očekává se samozřejmě, že se na oplátku udělá finanční sbírka a ta že se jí zpětně předá. Takže jsem přišel lehko k cukroví a k dortu, ale také jsem přišel o čtyřicet korun. Já jsem ty zákusky nechtěl - a zase musím platit za něco, co nechci! Kdyby to bylo jen tady, v malém, tak bych nad tím mávnul rukou, jenomže ono je to tak všude a ve všem - a ve velkém! Co je komu do cizí pitomé svatby nějakého vola, který si nedával pozor! Jak může mít někdo tu drzost ještě se tou hloupou, ubožáckou ordinérností chlubit! Já bych se styděl. Co je to za podlidi, že nevidí, co se děje a kam svět spěje? Ženit se a vdávat se a mít rodinu a děti může v dnešní zfašizované době a v dnešním přelidněném a zdevastovaném světě jen úplný blbec a kretén. Kdybych jim to řekl, měli by mě za nelidskou stvůru, za zvrácence, který "nemá rád děti". Natolik jsou svými nečistými "pudy", nebo co to mají, odtržení od reality! Vidím-li někde těhotnou ženskou nebo matku s dětmi, vždy je to na pohled primitivní osoba, hovado, jemuž se ve tváři nezračí žádná vyšší myšlenka, kromě myšlenky na hrubé plození čili "touha po miminku", jak tomu ony eufemisticky říkají. Zachraň se kdo můžeš! Hloupost se chce stát nesmrtelnou a ještě se chce rozmnožovat! Nebo je ta "touha po miminku" jen touhou vzdorovitého klacka po živé hračce. Jsou to automati, pouhé plodnice a výtrusnice. Chlapi to samé: jsou to pouzí tupí trubci, mrdáci, kteří myslí jen na jedno a kteří by "ojeli" i vlastní matku, kdyby nebylo do čeho "píchnout".

 

        Pak mi ještě vnutili pivo, ale to už jsem vyzunknul docela s chutí. Kdyby mi podali bolehlav, jako Sókratovi, možná bych se také nevzpouzel. S kolegyněmi se ovšem nedá vůbec o ničem kloudném mluvit. Obvyklé lidové pověry, znamení zvěrokruhu, dětičky, podprsenky, pracovní otázky, výše platu, drby a pomluvy a další neslušnosti, o kterých ani přede mnou jistě nemluví - a vše skončí zase jako vždy u "žrádla", v jejich podání, totiž u grilování prasete!

 

        Zase mám kromě toho další "hrozný průser", že jsem neodhalil jakési závady na výliscích, jako kdybych za to mohl Já, a ne ten stroj, chybně nastavený, chybně fungující, chybně vyrábějící. Já jsem bytost chybující, jako celá příroda, jako celé člověčenstvo, ale tady se z každé chybičky dělá "záležitost". Ani stroje nepracují bez chyb, i když by měly (pročpak asi ne, což?, není za tím zase nějaký naschvál?). Ani ty stroje nepracují bez chyb - a Já mám být jiný? Kdyby mi radši dali dovolenou! Nebo kdyby mě chtěli vyhodit! Tři roky prázdnin bych bral! Seru na práci, seru na systém! Neudělal jsem to přeci schválně, takové okaté naschvály nedělám. Bohatě stačí nebrat si nic příliš k srdci a nedělat nic navíc, co nemusím. Holt tu máme zase klasický pád hovna, který nejvíc postihne ty dole, ačkoli vyšel zhora a příčiny má také nahoře.

        Člověk se stane strojem, jak předpovídá  francouzský spisovatel Gustave Flaubert ve svém románu Bouvard et Pécuchet.

        Ano, to se již stalo smutnou skutečností - lidužel. Ba co víc: stroje jsou na tom líp než člověk. Stroje jsou totiž zbaveny jednak odpovědnosti a za druhé nemají povinnost pracovat bezchybně - na rozdíl od lidí, tedy od těch, kdož se pletou neustále. Stroj se může splést - nebo ten, kdo jej možná záměrně tak blbě zkonstruoval, nastavil či seřídil -, ale Já se nesmím unavit, zmýlit, ani trošičku přehlédnout? Vždyť je to absurdní! - Ano, absurdní - avšak zcela v duchu chorých mozků! Absurdní pro mne - jim, lidem, to připadá normální. Celá organizace práce, celý plán výroby je založen na tom, že stroje budou kromě bezvadných výrobků vyrábět také zmetky - proč? Dopředu se s tím automaticky počítá - proč? A považuje se za zcela samozřejmé, že to bude až omylný člověk z masa a kostí, ten nejobyčejnější dělník na nejnižším stupni, kdo teprve bezchybně roztřídí, co stroj vyrobil - proč to tak je? A že tentýž nejposlednější ze všech nádeníků mezi dělníky to rovněž po stroji bezchybně zváží a zabalí a popíše o tom stohy kontrolní dokumentace - proč to tak musí být?

        Řeknu vám proč: protože jinak by člověk neměl co dělat a jeho místo by se stalo přebytečným jako je on sám nebo by byla jeho práce příliš snadná. A lidi je přece nutné nějak zaměstnat na dlouhé hodiny, přidělat jim starosti, ujařmit je jako tažná zvířata a dát jim pocítit, že si nemohou dělat co chtějí a že si svoje živobytí musejí nějak zasloužit, aby k němu nepřišli moc snadno. Lidé nesmějí dostat mnoho volného času, aby nezačali myslet. Jinak by je třeba mohlo také napadnout, že nepotřebují tolik pracovat anebo že možná ani nepotřebují mít nad sebou žádného nadřízeného ani žádného pána. A to nelze připustit - to by byla anarchie, noční můra každého státu, každého rozeného bafuňáře, vydřiducha, politika a jiných vší na hlavě lidstva.

 

 

 

20. června 42

        Daně z nemovitostí prý porostou. Máma měla s prodejem zahrádky takové nestydaté "obštrukce", že je opravdu lepší nic nemít. Prodáváš vlastní zahrádku a ještě za ten prodej musíš různým příživníkům na několika různých úřadech zaplatit málem stejnou částku, jakou jsi utržil! Neutržil jsi nic, jen pořádné ponaučení, jak se věci mají a kam jsme to jako společnost dopracovali. Komunisti ti majetek prostě sebrali. Tihle novopečení soudruzi, jakkoli se pyšní falešným peřím přívlastků "liberální", "sociální" či "demokratičtí", ti to soukromé vlastnictví alespoň tak znechutí a ztíží všelijakými byrokratickými zádrhely a nesnázemi a poplatky, že tě lehce přejde chuť něco vlastnit. To bude platit za každého režimu, ať se sám nazývá sebesvobodnějším. Jednu věc totiž žádná společnost na světě nehodlá trpět a ani nebude: aby nějaký člověk na této zemi kdy žil životem byť i jen trochu nezávislým na ostatních lidech. To nemůže žádná společnost připustit, aby někdo žil soběstačně díky svému majetku a třebas i úplně bez jakýchkoli vazeb, jež by jej poutaly (to je to správné slovo!) k mocipánům, k jejich úřadům, k jejich institucím, k dalším lidem. Ne, to by přece byla anarchie! To se nesmí připustit! A tak jsme byli od prvopočátku bezprávnými otroky, potom nevolníky na vlastním políčku a nakonec ubohými bezzemky, vyhnanými z vlastní živné půdy a nahnanými z čistého zdravého venkova do chorých, úchylných, černým morem nakažených měst, kde nás opili levným alkoholem, kde nás kurvy kazili chtíčem a syfilidou, kde nás pejzatí, nosatí die Scheiß-Ausländer odírali lichvou a kde nás břichatí vyžírkové nechali pozavírat jako do vězení do svých špinavých páchnoucích fabrik! Od té doby je práce za trest a má sloužit k jedinému účelu: aby se člověk odnaučil svobodě a aby se lidé kvůli práci drželi na jednom místě a aby si moc nevyskakovali.

        Robotizace práce se nezdařila nikoli vinou nějakých technických potíží. Ne, to vůbec ne kvůli tomu! Když dokážeme vyslat člověka do kosmu a na Měsíc a poslat pracovat automatickou sondu na každou vzdálenou planetu v naší sluneční soustavě, není problém v technických možnostech. Problém je to ryze politický. Robotizace a společnost volného času se nezdařila - nebo spíše lépe říct "se neuskutečnila" - proto, poněvadž se přišlo na to, že by bez práce nebylo jak jinak udržet lidi v poslušnosti a pohromadě. Jen si zkuste udržet tu přebytečnou verbež aspoň trochu v klidu! Nemožnost! Současné vylidňování venkova a vytváření megapolí je vítězstvím celosvětového koncentráku, o jakém vždy lidé s chorými mozky snili!

 

        Vybrat si v práci nárokovatelnou dovolenou je nepřekonatelná obtíž, ztížená ještě i tím, že o ni musím milostivě prosit snad až u generálního ředitele, který ji stejně neschválí, protože "nejsou lidi". Za komunistů taky "nebyli lidi", ale na každou práci připadli tabulkově tři, čtyři lidi. Jeden dělal a ostatní na něj koukali. Nebyl problém vzít si volno, často i neplacené! Když jsem se ráno probral v posteli své milé nebo s těžkou hlavou po noční pitce s kamarády a nechtělo se mi jít do práce, stačil jeden telefonát a věc byla vyřízena, volno zařízeno. To bylo za těch "zlých" komunistů! Dnes, v takzvaných "svobodných časech", je situace daleko horší. V dnešní "svobodné" době abych si málem podal žádost o to minimální volno, na které mám stále ještě ze zákona nárok; abych si o ně podal s půlročním předstihem žádost rovnou u prezidenta republiky, jako kdybych žádal o nějakou zvláštní milost nebo amnestii! Na takovou "ohromnou sociální vymoženost" se můžu zvysoka vysrat! Plazit se před někým kvůli svým takzvaným "právům" není můj styl!

        Dnes se šetří i na lidské pracovní síle, takže dřívější práci pro tři musí nyní zastat jeden dělník. A dovolenou mu milostivě udělí, až když si za sebe sám najde náhradu nebo až není náhodou co dělat! Tak mají tu dovolenou zrušit úplně, včetně všech svátků a víkendů a nedělat si z nás maňásky a netrápit nás marnými nadějemi! Znám už čelit nevyhnutelnému! Stejně to tak jednou dopadne, vždyť už "nahoře" přemýšlejí, jak to šikovně zaonačit, aby se mohlo zase pracovat o sobotách a bez nároku na důchod až do úplného vyčerpání a smrti. Někde už to tak je. Vernichtung durch Arbeit! Takhle to dopadne, dokud se veškerý život lidstva nezastaví kvůli své nesnesitelnosti a drahotě. Už aby to bylo.

        To samé se má s přestávkami na svačinu a na oběd: Dříve se sedělo půl hodiny, hodinu; na začátku směny, než se začalo něco dělat, uběhla další půl hodina; ke konci směny se už další půl hodinu, hodinu nic nedělalo - a dnes? Nárok na dvě půlhodinové přestávky sice "papírově" máme, ale stroje se nezastavují, "jedou" a vyrábějí dál, takže pak musíte stejně dohnat co jste proseděli! Takže tím jako by vůbec žádná přestávka nebyla. Je to "na hlavu". A ještě nám tu "přestávku", která žádnou skutečnou přestávkou není, nezaplatí! Je to bordel.

 

        Stávkují jen učitelé a lékaři, to jest ti, kteří mají silnou lobby v parlamentu a kteří to ani nepotřebují, protože mají na rozdíl od obyčejných dělníků snadné živobytí. A ani ti nestávkují kvůli lepším pracovním podmínkám, nýbrž za vyšší plat!

        Stávková hnutí nepodporuji. Zvyšují jen všeobecnou drahotu. Milerád bych je podpořil, kdyby usilovala kupříkladu o kratší pracovní dobu nebo o delší dovolenou. Ale volný čas ty choré mozky nepotřebují; lidáci chtějí jen hrabat prachy, aby je buď nerozumně utratili, nebo aby je pak obratem ruky odevzdali na daních státu, který je "přerozdělí" zase mezi jiné vychytralé vyžírky. A pořád mají málo! Šetřit však musejí i multimiliardáři, zatímco žít si jako boháč může i úplně chudý člověk, když neutrácí za zbytečnosti. I chuďas může žít jako pán světa, má-li dostatek volna. Peníze pro mne nepředstavují tak významnou, ba nejvýznamnější hodnotu, jaká se jim všeobecně přisuzuje. Slouží jen k opatření si základních životních potřeb, jako je jídlo, teplo, ošacení - či internet a hudební disky. Hodnotu nejvyšší nemají tedy peníze, jako spíše volný čas; ten je k nezaplacení a nejméně dostupný ze všech ostatních životních potřeb; to je ta pravá nadhodnota, pro ambiciózní pitomce zdánlivě bez hmatatelného zisku. Peníze vám mohou vzít, ukrást nebo je znehodnotit, ale volný čas je cele váš, nikdo vám nemůže přikázat, jak s ním naložit. Milerád bych se z "krysích dostihů" moderní společnosti vykoupil a zaplatil bych si znovu nějaké ty další tři roky prázdnin, ale oni už se "postarali" i o to: je to příliš drahé a na malém městě se pak těžko shání jiná práce.

 

 

28. června 42

        Po přestálé vichřici, která napáchala značné škody, pozabíjela pár mých nepřátel a načas ochromila jejich chorou civilizaci, mě moje vlastní šílená matka obvinila z toho, že jsem to přivolal Já! Už jsem za život vyslechl mnohé, ale tohle překonává vše dosavadní. Já že bych měl takovou moc? Kéž by to bylo tak jednoduché! Přivolal bych zkázu na jejich tupé hlavy ještě větší! Ostatně měli by si zvykat: extrémní podnebí na planetě, kterou denně ničí a zamořují miliardami sebe samých a svými exkrementy a exhalacemi, bude čím dál extrémnější. Vinou těch chorých mozků bude jednou život na povrchu země nemožný; budou se muset nastěhovat buď pod zem, nebo na jinou panenskou planetu, kterou ovšem zanedlouho také zničí jako ničemný virus na nezadržitelném postupu. A za všechno prý mohu Já! Má šílená matka mi přisuzuje větší moc než přírodě. Což jsem snad bůh? Či ďábel? Kéž by to tak byla aspoň z polovice pravda! Poznali by můj nesmiřitelný hněv!

 

 

29. srpna 42

        Marika z práce mě zklamala. Kvůli jakémusi špatně ořezanému výrobku nám všem strhli asi tři koruny z bonusových odměn a ona celý den sháněla jména těch, kdož to způsobili. Trapné. Kvůli třem mizerným korunám. Jasný výkaz nefilosofického ducha. Myslel jsem, že má všechno na háku. Celý den sháněla jména těch "viníků", jména, která musíme psát na každou krabici, kterou zabalíme, a stejně jí je nikdo neprozradil! Jestli si někdo myslí, že takovýmito kolektivními "tresty" docílí toho, že Já budu za každým stát a kontrolovat ho, tak je ten "někdo" na hlubokém a fatálním omylu. Nejsměšnější na celé věci je to, že my nesmíme udělat chybu, ale ten, kdo nás na ni upozorňuje veřejně na jakési "tabuli hanby", nedovede napsat bez chyby ani tak jednoduché slovo, jako je "bonus" a napíše místo toho "bolus"... Ta tabule nese název "Problémy s kvalitou". Mám sto chutí tam připsat červenou tužkou "Problémy s pravopisem".

 

        Oční prohlídka se zvrhává ve vážný problém. Zase mi napsali, že šestnáctého září neordinují a že jsem přeobjednán na devátého. To nevěděli dřív? Mám už tak třetí termín. Ještě že se docela strefili, takže mám ten den náhodou volno. Je to sice dopoledne po noční, nicméně mám náhodou volno. Jinak bych se musel znovu přeobjednávat na čtvrtý termín. Korespondenční lístek, na němž mi bylo vše oznámeno, je tak nečitelně naškrabaný jakousi dysgrafickou rukou, jako kdyby to nebyla latinka, nýbrž starogermánské runy! Hlavně že mají všude počítače, ale používat je nikdo neumí. Při tomto přístupu se děsím onoho neblahého data, až mi bude podstoupit oftalmologické vyšetření. S těmi chorými mozky jeden nikdy neví.

 

        Ve fabrice úspěšně podrývám pracovní morálku. Už jsem několikrát zapříčinil zastavení výroby nebo jsem k tomu navedl ostatní a svým příkladem strhávám jiné, aby se zbytečně nehonili. Všechno v rámci nenápadného předstírání, že se to nedá stihnout. Zdá se, že to zabírá, zvláště když nedržím jazyk za zuby a kritizuju co se dá. Však je toho hodně. Všechny tak nakonec přesvědčím, že nic nemá cenu a nemá proto význam se o nic snažit - hlavně ne o lepší pracovní výkon. Neboť čím více práce zvládneme, tím víc nám jí ještě potom přidají. Vzít nám odměny můžou, výplatu vyplatit musí. Dvanáct hodin nás tam můžou držet, pustit nás musí. Jde o to jen co nejhladčeji přežít další směnu a na ostatní věci sere holub.

        Nejinteligentnější tvor na světě je totiž holub: na všechno sere. Nejinak i Já. Samozřejmě bych dokázal strhat mnohem víc práce, kdybych chtěl a kdybych sebou hodil, jenže nyní je ze mne docela jiný člověk. A snad ani ne člověk, spíš ten holub. Už se nenechám strhnout k nějakému naivnímu stachanovství, ostatně ani holky ne, protože jak nemají čas se shluknout a povídat si, jsou nešťastné. Jedna byla nejméně půl roku marod s hlavou, než podala výpověď, další holku jsem už také nejmíň půl roku neviděl - tak kam bych se hnal Já. Serou na to víceméně všichni.

 

 

6. září 43

        Tentokrát jsem to asi přehnal s těmi mými nenápadnými sabotážemi. Vlastně Já za nic nemohu, jako vždy. Všechno se stalo náhodou, zlou shodou okolností.

Nejdřív jsem se dozvěděl, že nám zase ubrali tři koruny na hodinu z těch slavných "bolusů"... - (abych nezapomněl: myslím, že mi svítá v tom, proč se kdosi velmi hloupý spletl v tom slově a napsal omylem právě toto, tedy "bolus". Psychologové tvrdí, že v přeřeknutí se ukazuje skrytý záměr, jenž takto vyšel na povrch. Potom, podle této teorie, je věc jasná: "bolus" je slovo podobné "obolu", staré drobné minci nejmenší hodnoty, která se vkládala mrtvým pod jazyk, aby měli čím zaplatit převozníkovi v podsvětí. Takže ty naše slavné "bolusové" odměny mají mít skrytý význam ten, že se také jedná jen o "obolus" pro ztracence a mrtvé duše, jako jsme my chudáci zavření ve fabrice. Nebo může mít ten nechtěný překlep, který toho tolik odhaluje, také jiný význam: může totiž jít o "bolaso", tedy druh indiánské vrhací a úderné zbraně ke spoutání či usmrcení zvířat a lidí. Od začátku totiž tvrdím - a nejsem sám -, že ty takzvané "bonusy" jsou jen návnadou pro nachytání hlupáků. Já hlupák nejsem, a proto jsem holub, který na všechno sere a vrká: "vrkú, vrkú, za vás nedám do ohně svoji ruku, ruku...")

        Takový jsem Já chytrolín. Ale jak říkám, tentokrát jsem to vážně přehnal. Zkazil jsem pár kousků zalisovávání kovového kolíku do plastikového spodku, čili samce do samice, protože jsem od toho musel odejít a jít zjišťovat u kontrolorky, která to měla mít dávno zjištěné, po kolika kusech to mám vlastně balit. Mezitím některé kusy vychladly a pak jsem je už za studena pořádně nezalisoval. Náhradní kolíky mi nedali ani jeden a množství bylo potřeba odvést přesně na počet kolíků. Takže jsem nemohl žádný zmetek ani vyhodit, ani jej nevyexpedovat. Co jsem měl dělat? Takže jsem v tom v podstatě nevinně! Je to blázinec. Nevím, proč jsem to musel dělat zrovna Já. Na takovéto věci nejsem moc šikovný. Asi si ženské myslejí, že když jde u této práce o to narvat kolík do díry, tak to hned musí být mužská práce. Nechtěl jsem to dělat, poněvadž je to nuda, od které se nedá odejít, a takhle to dopadlo. Ovšem v souvislosti s ukradenými "bolusy" si všichni začali myslet, že jsem to udělal schválně v souladu s mojí holubí filosofií. Což je pravda jen poloviční. Seru na práci, ano, ale tentokrát to byla nehoda, pouze přiživená tím, že jsem v práci liknavý už programově. A jelikož všichni znají mé názory, chodili za mnou a vyzvídali, proč jsem to udělal a že prý z toho bude zase průser a žádné "bolusy" a podobně. Nemohl jsem se samozřejmě přiznat. Ono ostatně ani není k čemu. Byla to opravdu náhoda - třebaže zákonitá.

        Luddité v počátcích industrializace rozbíjeli stroje, protože jim braly práci, Já bych ty mašiny naopak nejradši zničil proto, že mi tu práci dávají.

 

 

 

7. září 43

        Holky v práci citelně ochladly. Marika též. Vedoucí dílny povolil ženské z jiné směny, že může dělat jednu šichtu s námi, tím pádem nás bylo o jednoho víc, ředitel kvůli tomu zuřil, čehož výsledkem je zkrácení "bolusů" za prostoje. A ty hlupačky, které se ode mne ničemu nenaučily, jsou tak naivní ve své prostoduchosti, že jdou a slídí a vyptávají se, kdo kdy kde a jak udělal chybu, hledají vinu u sebe, v poblouznění nad jakýmisi "bolusy", které mají "hodnotu" právě jen toho mizerného obolu, a které stejně neuvidí, neb je to jen návnada pro důvěřivé hlupáky. Obviňují pak dokonce i mne! Nemá to cenu je vést k rozumu nebo dokonce k mé filosofii. Obrací se to jen proti mně. Musím se teď mít před nimi dokonce na pozoru, aby mě neudaly, že to schválně sabotuju a jim kazím práci. Jak říká Nietzsche: je to stádo blbců s otrockou morálkou. Raději se s nimi nebudu moc bavit, abych se neprozradil. Beztak už moje názory znají. Seru na ně. Já je k ničemu nepotřebuju. Vzbouřit se můžeš jen jako individualita, s ostatními se na ničem kloudném nedomluvíš. Ti mají před sebou vidinu málem zlatého prasete, to jest těch pár mizerných obolů navíc - odměna, která by svobodného a hrdě stojícího feuerteufela akorát tak urazila. Ale oni jsou otroci; oni se budou plazit po kolenou, jen aby si aspoň trochu takzvaně "přilepšili" něco k výplatě, to jest k té ubohé, mizerné almužně, již každý měsíc dostáváme (převodem na bankovní konto ovšem! - to zní, jako kdybychom byli nějací boháči, že musíme mít sejf v bance! - směšná ubohost všedního otroctví ultramoderní doby). Platí nám, abychom nechcípli hlady a abychom mohli dobře zaplatit všechny ty daně a poplatky, jež na nás uvalil sociální stát. A kvůli té otrocké almužně by tě roztrhali zaživa jako bakchantky Orfea, kdybys jim ji překazil nebo zpochybnil! Těch pár korun navíc stejně nerozumně utratí za nějaké pitomosti, které je ještě víc zotročí. Jsou to blbci. Nemá to cenu. Nemá cenu jim ukazovat jiné hodnoty, například volný čas. Otroci chtějí své peníze, ale nevykoupí se jimi ze svého otroctví. Na co jim tedy potom jsou? Nemá to cenu brát je s sebou do mého svobodného světa. Dělám s nimi pod jednou střechou, ve stejném nejpodřízenějším postavení, ale Já takový otrok, jako jsou oni, nejsem. Otrokem jsem jenom ve fabrice; venku ze mne všechny okovy padají, ba ani v té fabrice nejsem dost poslušným otrokem! Do práce chodím poslední, odcházím první, na svačiny si chodím kdy chci, nebo když zavelí příroda uvnitř mne, přestávky držím několikrát a zase kdy chci, ulejvám se a zašívám jak jen to jde, chodím si v noci nahoru lehat, ve dne číst, unikám před bachaři, průmyslových kamer, jež nás mají mít pod dohledem, se nebojím, jsouce pro mne vzduch, odmítám se honit, odmítám přílišnou práci, odmítám sebou posunovat, pokaždé jak se šéfům zamane, nejsem prostě - jako ostatní - žádná ustrašená figurka bez vůle, pocitu důstojnosti a sebevědomí svobodného a lepšího člověka než je kdokoli z nich, i těch nejvýš postavených. Ani tam v té hnusné fabrice mne žádný řetěz nespoutá, byť by byl spletený ze zlata. Vyjdu ven před fabriku a jsem volný - oni zůstávají otroky po celý život. Ony to ani tak nejsou otrokyně, jako spíš kurvy - ano, prodejné kurvy, které si za pár šupů nechají líbit všechno, i to nejoplzlejší, a všechno za těch pár šupů i udělají. Nejsou to otrokyně, jsou to obyčejné kurvy!

        Ne, uzavřu se zase do své mlčenlivé samoty! Jim nevysvětlíš, že nemá smysl se o něco snažit a dělat si nervy z něčeho, co stejně ve své bezmoci nemohou ovlivnit. Zákon padajícího hovna na ně dopadne tak jako tak. Není divu, že si s nimi jejich páni dělají co libo; že s nimi tak zametají - vědí, že pro pár haléřů si nechají líbit všecko. Málo peněz mají i miliardáři; i oni musejí šetřit.

        Zase jsem v tom zůstal sám. Jsem zase sám. A je to dobře.

        (Mimochodem: ten inkriminovaný text s "bolusem" náhle zmizel. Asi se autor chytl za frňák a sundal tu hanbu své dysgrafie, blbec jeden, nebo ho někdo na tu hrubici upozornil.)

 

dál⇒

zpět na předchozí část

---