der Feuerteufel - 4.

4. listopadu 43

        V práci to vypadá v těchto dnech jako v univerzitní čítárně. Nudíme se. Je "málo" práce. Tedy, pro mne je práce až nad hlavu a nudou rozhodně nezmírám, a i kdyby - zmíral bych rád. Nicméně už se chystají protiopatření - proti nám, proti mně. Celosvětová hospodářská krize dolehla i na "moji" fabriku. Nepřetržitý provoz bude ukončen a bude se dělat jen od pondělí do pátku. Pouze nám dali na výběr ze tří variant. A jako u demokratických voleb - rozhodne většina hlasů. Zatím vede varianta, kterou bych nebral, ale zdá se, že jako vždy vyhraje hloupost a ojedinělý hlas rozumu zůstane nevyslyšen.

        Jak jsem uvedl na začátku: holky se snaží zabavit něčím na čtení. Většinou to jsou pitomé ženské časopisy, pouze kontrolorka Olina si četla knihu, nějakou ezoteriku. Skutečně kvalitní literaturu mám jenom Já, a to Hölderlinova "Hyperiona".

 

 

 

5. listopadu 43

        Krize dosahuje stále obludnějších rozměrů! Práce není a nebude. Fabrika najíždí od prosince pouze na třísměnný provoz. Vyhazov dostanou všichni důchodci a všichni se smlouvou na dobu určitou. Šetří se přímo zběsile: každé světlo, které není nutně potřeba, je zhasnuté, zabaveny jsou chladničky, mikrovlnné trouby. Ke konci listopadu budeme mít dokonce velké volno, které nám ovšem strhnou z dovolené na příští rok. Pozitivum na tom všem blázinci je jen to, že máme na dílně leháro; špatné je to, že tam být přesto musíme a musíme dál předstírat zaměstnanost, i když není nudou do čeho píchnout.

        Mne dnes poslali mimo fabriku do jiné budovy ve městě, kde máme sklady. Kontroloval jsem tam s jednou příjemnou paní, s níž jsem byl kdysi krátce zaměstnán v p@kárně, jakési díly. Objevil jsem díky tomu svou jedinečnou šanci! Neboť tamější pracovní prostředí by mi naprosto vyhovovalo. Krátce, to by bylo něco pro mne! Je tam klid a ticho, malá místnůstka slouží za manufakturu, kromě skladníků není v celé budově nikdo, žádní vedoucí, žádní byrokrati, žádní bachaři, žádné kamery. Dokonce se tam nachází i líbezný vnitřní travnatý dvorek se dvěma vzrostlými smrky, kde jsem dnes viděl párek strak a když jsem neodolal a šel se tam projít, přišla tam i bílá kočička. Ideální místo pro pracoviště podle mého gusta. Dělat tam pořád by bylo něco jako vykonávat práci strážce majáku, o níž jsem vždycky snil. Ta paní teď kvůli krizi končí, a tak mě zákonitě napadlo, že bych se tam mohl přihlásit jako dobrovolník. To by byl džob pro mne, skvělá zašívárna!

 

 

8. listopadu 43

        Hrozím se chodit do práce! Každý den přináší nové úchylné projevy prohlubující se krize. Nyní někdo "chytrý" vymyslel, že se nepřetržitý provoz přeruší už během tohoto měsíce a že se na to volno, jež tím vznikne o sobotách a o nedělích, bude čerpat dovolená. Zaměstnancům, kteří mají tu smůlu, že už na to nemají tolik dovolené, bude "milostivě" dovoleno napracování. Opravdu "skvělé" řešení, zcela v souladu s chorými mozky lidáků! Ve fabrice se už začínají ozývat nespokojené hlasy a někteří dělníci se poohlížejí po jiném zaměstnání. Přiznám se, že mě to taky napadlo. Brzo možná přijdu o práci, takže si spíš zase jednou udělám delší prázdniny. Ostatně "krysy" už potápějící se loď opouštějí a vůbec nevadí, že ta "krysa" je zrovna shodou okolností "kapitán". Ano, přesně tak, můj chápavý čtenáři: ředitel u podniku končí a stěhuje se za prací kamsi do ciziny.

        Mimochodem: kvůli ředitelovi jsem se před nedávnem před ostatními ztrapnil, když jsem projevil neznalost jeho jména. Jako by mi po něm něco bylo. Já mám hlavu v oblacích a odtud z té nebeské výše jsou všichni lidé titěrní jako hmyz, od sebe nerozeznatelní a na jejich jmenovky není vidět.

 

 

13. listopadu 43

        Krize trvá a bratříčkuje se s mým bratrem Chaosem. Stalo se už mezitím to, že mě převelili do jiné směny, pak mě zase vrátili, a tak mám kalendář natřikrát popsaný a přeškrtaný, že se v něm sotva vyznám. Je to chaos.

        Holky ovšem poněkud nelibě nesly ztrátu mé osoby, byť to byla ztráta jen jednodenní a ještě k tomu pouze virtuální. Těžce nesly, že jsem s tím převelením tak lehce souhlasil a že je mi to v zásadě jedno. Slyšel jsem výčitku v jejich hlasech, zvlášť Marika se tvářila jako oklamaná manželka. To mají z toho, že se mě na něco ptají ráno o pracovním dni, kdy jsem ospalý, malátný, v těžké depresi a tudíž je mi všechno jedno. Kdyby mě v tuto dobu chtěli popravit, nevzpouzel bych se ani popravě. "Nu, je snad život tak veselý?", utrousil bych spolu se Strindbergem.

Zítra odpadla noční šichta a dnes mi vedoucí nabízel, jestli bych nechtěl dělat v Jimramově. V Jimramově! O tom malebném, tichém městečku přece dávno sním! Tam bych šel hned! Jenomže bydlení tam není a musel bych tam dojíždět autobusem. To jsem odmítl. Přestěhoval bych se tam hned, stejně mě Polička už pěknou řádku let dusí, cožpak o to, ale to bydlení... Škoda, že nemůžu disponovat s naším bytem. Hned bych ho prodal nebo vyměnil za nějaký domek v tom Jimramově. Jeden tam k prodeji před časem byl.

        Avšak právě pro tohle miluji krize: poskytují mi netušené možnosti. Pro normální lidáky je to katastrofa, všechno vzhůru nohama, ale mně naprosto krizové situace vyhovují. Proto se těším na konec světa, na zánik civilizace, na vyhlazení lidstva! Dovedu si totiž živě představit ty nekonečné možnosti, ty druhé a třetí šance, tu neomezenou svobodu! Nedivte se mi pak, že uctívám krizi!

        Z vyhřátého místečka v Tofě, v tom "opuštěném majáku" s vnitřním dvorkem se dvěma smrky - z toho sešlo, protože už to místo prý obsadili někým jiným, ale alespoň už vědí, že bych tam šel dobrovolně, už o tom vědí a už jsem další v pořadí. Takže stačí, aby ta ženská - nebo koho tam dali - stačí, aby chcípla, onemocněla, otěhotněla, dala výpověď, odešla do důchodu, nebo aby toho prostě měla jednoho dne dost - to stačí, aby to místo bylo moje!

        Jednoho dne se to stane. Musí to tak být, je to nevyhnutelné, vím to. Stačí si jen počkat.

        Co všechno slibují krize!

        Žít jako divoké zvíře v tropickém lese se mi sice nepodařilo, ale tropy mezitím přišly skoro za mnou! Podívejte se ven! Je listopad a stále panuje mírné klima jako někde ve Středomoří! Teploty jsou zde stejné jako v Athénách! Za dalších dvacet let tu možná zimy přestanou existovat. To všechno také díky jedné globální krizi - díky globálnímu oteplování! Někde to zatopí přímořská města, co je mi po nich, a u nás na Vysočině bude možná přímořské tropické klima!

        Tvrdím to stále: mám rád krizové situace. Lidáci z nich šílí, Já se z nich tajně raduji a těžím z nich pro sebe to, co jsem si odjakživa přál.

 

        A aby těch krizí nebylo málo, Čechy málem v pondělí a v úterý zažily energetickou krizi, přetížení elektrických sítí a zatmění - "Black-Out". Kvůli silnému větru totiž sousední německé větrné elektrárny vygenerovaly více elektřiny než je únosné a česká elektrorozvodná síť se následkem toho mohla zhroutit.

 

        Neblahý list ovšem přikvačil dnes a večer po šichtě na mne čekal doma. List s nechvalně známou hlavičkou takzvané "Zdravotní pojišťovny". Po roce si nějaký ouřada svým chorým mozkem vymyslel, že jsem prý nezaplatil poslední samostatnou splátku výpalného a nyní ji chtějí mít vyplacenu - i s patřičným penále.

        Inu, zaplatím. Co jiného mi zbývá? Hodím jim do chřtánu těch těžce vydřených 1086,00 Kč, abych měl od těch kurev pokoj a aby mi pro ten nepatrný obnos nesebrali všecko.

        Ale nepřestanu nikdy tvrdit a do světa rozhlašovat, že jsou to bezectní vydřiduši, zloději, násilníci, mafiáni, parchanti a hajzlové, kteří rádi někoho ponižují. Nejde totiž ani tak o ty peníze, ty vem ohnivý čert; tady jde hlavně o to ponížit vás a dát vám znát, že nejste nic jiného než poddaný jeho veličenstva státu.

To penále by mi prý mohlo být milostivě prominuto, kdybych o to kdesi na dalším úřadě poníženě zažádal. To tak! Ještě se budu pro pár korun před někým plazit a prosit za odpuštění, lítat a shánět, jako kdybych se dopustil nějakého zločinu. A co bude dál? Mám ještě prosit prezidenta republiky o amnestii, že jsem včas nezaplatil výpalné?

        A jiní lidé jsou stále ještě spokojeni s tímto světem a s tímto stavem. Jsou dokonce tak spokojeni, že jsou schopni plodit a rodit další děti na tento prohnilý svět, od nějž se Já s hnusem odvracím. Ano, tento jejich svět, tento výplod jejich chorých mozků chtějí ještě odkázat a předat dál svým vlastním dětem! V Mauthausenu byli vězňové také ještě spokojeni. Také tam, v koncentračním táboře, se milovali a rodili dál děti pod heslem Arbeit macht frei...

 

        S úředními dopisy se vůbec roztrhl pytel. Píše mi také sám ministr vnitra Langer, že prý si mám nechat udělat novou občanskou legitimaci. To jsou mi starosti! Díky za nic, pane ministře! Příští týden ji mám hotovou! Ale divím se té dokonalosti kontroly, pod jakou spadám! To vědomí opravdu "potěší", že je kdesi někdo mocný, nějaký ten Velký Bratr, kdo neustále bdí nad mým poddanstvím. Nezbývá mi než si odplivnout - feuerteufel! Taková promyšlená buzerace nevládla ani za komunistů.

 

 

16. listopadu 43

        Otázka nezní, zda je ten či onen člověk šílenec, blázen, idiot, naprostý cvok nebo pomatenec; choré mozky mají všichni lidé; chorý mozek je to, čím se člověk odlišuje od zvířat.

 

 

20. listopadu 43

        Práce za krizové situace je úchylné absurdní drama; spíš fraška než drama. Na noční šichtě jsme byli čtyři a měli jsme na starost tři lisy. Ranní směna, která nás střídala, se dostavila v šesti lidech a na starost jim zbývaly již jen lisy dva.

 

 

21. listopadu 43

        Po pouhých sedmi týdnech běžného provozu se včera porouchal můj nový drahý DVD/VCR rekordér/přehrávač. To brzo. Kdyby se to stalo po sedmi letech, tak bych to bral, ale po sedmi týdnech, to je debilita hodná blbých lidáků a jejich šuntů. Čím modernější video mám, tím méně a méně vydrží.

 

        Další debilita je práce. Není stále co dělat, ale musíme tam být a ještě k tomu hloupě předstírat, že pracujeme. Lepší by bylo, kdybychom dostali náhradní volno, nebo třeba i neplacené, ale to ne. Ať mi však nikdo netvrdí, že to není než obyčejné týrání obyvatelstva!

        Snažím se přetrpět těch nekonečně dlouhých dvanáct hodin jak se dá. Hraju si například nenápadně s kapesním počítačem, a abych nevzbudil podezření u šéfů a jejich přisluhovačů, kdyby se někdo z nich blížil, jsem připraven rychle přepnout z elektronické hry na kalkulačku a předstírat, že právě vypočítávám výrobu.

        Nebo se různě potuluju po podniku a koukám z okna šatny, jak venku poprvé sněží a jak lidáci přebíhají rušnou ulici jako štvaná zvěř nebo jak drží u drštěk telefony. Až jim jednou budou vpalovat do těch jejich chorých mozků modemové čipy, nejen že se tomu nebudou vzpírat, ale ještě to uvítají jako komfortní řešení mobilních služeb - už ten telefon nebudou muset přidržovat u tlamy, ale budou ho mít rovnou v mozku. Pro ně to bude největší vymoženost. Pro mne příčina k emigraci nebo k sebevraždě. Oni budou šťastni: rodiče budou vědět, kde jsou jejich děti a podobně. Vidím to na té dělnické verbeži tady: ti jsou ve fabrice jako doma a vesele se baví, koulují se a vůbec dovádějí jako malé nerozumné děti. Asi si vůbec neuvědomují, že jsou tu nuceni být; jim to prostě nevadí. Kupříkladu můj bývalý kolega Karel nadělává nezaviněně promeškanou pracovní dobu a když jsem mu sdělil svůj odmítavý postoj k tomu, řekl, že mu to nevadí; že by byl stejně doma a nudil se. Není lepšího příkladu za všechny.

 

        Ve fabrice se také zasněně dívám do dvora a představuju si, že mi patří celý ten rozměrný areál s velkými halami, s mnoha místnostmi a hlavně s tím nádherným vnitřním dvorem. S ním by se daly dělat věci! Já bych v něm nechal vytrhat veškerý beton a nasázel bych v něm svůj malý soukromý les. Nebyla by to žádná zahrada, háj či sad. Ne, nic takového umělého! Byl by to naopak pravý nefalšovaný prales, kam bych chodil na procházky a na pikniky a kam by rádi zalétali ptáci, poněvadž by se tady cítili v naprostém klidu a bezpečí před otravnými lidáky tam venku za vysokými zdmi. Možná i nějakým zvířatům bych zde poskytl nezbytný životní prostor.

        Ach, ty vzdušné zámky! Snad je to následek mé nynější četby. Čtu totiž Bouvarda a Pécucheta a také Já sním o tom jednoho dne se zbavit břímě nucených prací a odstěhovat se na venkovské sídlo.

        Když pak šéfové konečně zmizí, čtu si už tuto Flaubertovu knížku zcela nepokrytě.

 

 

26. listopadu 43

        Krize se nelepší, nýbrž ještě víc prohlubuje. Dneska v práci už jsem si raději přál, aby mě vyhodili než muset podstupovat takové ponižování a nechat ze sebe dělat šaška. Bylo to směšné. Skutečná práce žádná není a tak se vymýšlejí různé pitomosti, aby jako bylo co dělat. Ořezávají se skalpelem mikroskopické přestřiky, stroje se schválně neseřizují - prostě všechno se dělá proto, aby měla obsluha co dělat, i když ve skutečnosti nic na práci nemá a toto je práce absolutně směšná a nesmyslná. To je "hrozně uspokojující" dělat něco nesmyslného jen proto, aby se udrželo zdání zaměstnanosti. Raději bych byl nezaměstnaný. Sladce nezaměstnaný. Celou šichtu se k smrti nudím, koukám na hodiny, poháním čas, ale ten se vleče jako století. Zašít se není kam, všude někdo hlídkuje. A venku ještě ke všemu převzala vládu bílá paní Zima. Holky jsou veselé, což mi leze na nervy víc než běhat od jednoho lisu ke druhému. Nechápu to. Takto se projevují jen naprostí ignoranti a blbci. Na schůzi s vedoucím je nejvíc ze všeho zajímalo, jestli bude i letos tradiční vánoční podniková žranice. "Hurá, bude, tak je to dobrý!" Řekl jsem, že se mi tam nechce. Pravý důvod jsem takticky zamlčel - že se na ně nechci dívat i po práci a zvlášť na to, jak se cpou řízky a nalévají se laciným vínem. Však prý co: stejně nám to strhnou z platu, tak ať se aspoň pomějem'. Ubohost. Musely mé tajné myšlenky uhodnout, protože se na mne tvářily celý den nějak divně. Ach přírodo, co tam pohledávám! Nepatřím tam. Ani po roce jsem si ještě na tu hrůzu nezvyknul. Když vstávám do práce, nejraději bych skočil z okna. A den předtím už mám z toho deprese.

 

 

1. prosince 43

        Krize nabývá na intenzitě a vůbec nic na ni nezabírá, ani nové zeštíhlení a přerozdělení směn. Práce prostě není a nebude. Dnes nám vedoucí veřejně nabídl přejít do jimramovské filiálky. Já bych ten Jimramov bral, ale ne to dojíždění. Bydlel bych v Jimramově rád, ne však tam pracoval, abych se musel vracet sem do té těsné Poličky. Zatím nepodniknu nic, budu jen čekat, jestli mě vyhodí, nebo ne. Vyhazov by mi nevadil, spíš bych ho uvítal. Uvidím, co krize ještě dobrého přinese. Prázdniny by se mi hodily. Úspory mám. Mohl bych i znovu cestovat po světě. Konečně bych na to měl čas i peníze. Také to teplé osamělé místečko v Tofě není ještě ztraceno. Příští dny budou rozhodně napínavé a plné překvapení; nadějné dny. Mluví se dokonce o zavření lisovny na dlouhou dobu. Moje účinkování v tamějším trapném kabaretu se asi chýlí ke konci. Byl to dobrý flek, přesto jsem tomu rád. Nakonec to nebylo ani tak zaměstnání jako spíš zaneprázdnění.

 

 

6. prosince 43

        V noci jsem v práci pohodlně dočetl Flaubertova "Bouvarda a Pécucheta", ten slavný filosofický román, plný pochmurné misantropie a děsivých paradoxů. Někdo je schopen v něm vidět komické příhody dvou strejců, či snad jakousi donkichotiádu nemetodické vědy, věc tedy v podstatě k zasmání, nicméně Já, Feuerteufel, nikolivěk. Komično tam je, ale jen nehumánní. Proto se mi ta kniha tak líbí.

 

        Ale včera to byl zase den! Hloupý jako v oněch románových Chavignolles a blbý jako ve filmu "Idiokracie".

        Nejdřív jakýsi psohlavec nejapný čuměl jak blb na naši vzrostlou břízu před barákem pitomým a divil se, čím to, že se její naklánějící se kmen nezřítí převážen svou vlastní vahou. Asi blbec netuší, že stromy mají také své pevné kořeny hluboko pod zemí ("ve zlu", podle Nietzsche), které jsou mnohdy stejně velké a mohutné jako sám strom nad povrchem! To jsou pitomci!

        Vyjdu před barák a samozřejmě koho nepotkám jako Navrátilovou, naštěstí bez čubky. Prý:

        "Ať vás nevezmou čerti!", bylť právě mikulášský předvečer.

        "Já jsem čert! Ohnivý čert!", odsekl vztekle Feuerteufel.

 

        Satanský humor mě přešel v parku na mostě. Připletl jsem se tam do stohlavého stáda svátečně naladěného a rozjařeného póvlu. Noční můra všech misantropů, aristokratů ducha, samotářů a vůbec všech vyšších bytostí na tomto zhumanizovaném světě! Určitě se mi o tom ještě bude zdát!

        Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku. Musel jsem jít s nimi pomalu v jejich tempu, ó hrůzo vtělená, a vyposlechnout všechny jejich žvásty, vycítit všechnu jejich ohavnou blízkost a přičichnout k jejich odporným zápachům lidskosti! Byl jsem zralý k zhroucení, málem jsem omdlel tou ošklivostí a byl bych s chutí vraždil. Ještě k tomu všude bouchaly práskací kuličky. Celý park smrděl po střelném prachu. Ach, kéž máte skutečnou válku, vy bastardi! Chci vás vidět chcípat! To pak bude moje slavnost a moje ďábelské povyražení!

        Byl jsem nakonec rád, že jsem došel do fabriky. Tam jsem beze slova zalezl do svého prostoru a oddal se hojivé četbě mého Flauberta.

 

 

16. prosince 43

        Včera to bylo v práci k nevydržení. Nebylo co dělat, a tak se uklízelo, čistilo, umývalo. Hrůza. Ale většinou se nedělalo nic. Někdo říká o práci, že je to nutné zlo. Tohle však nebylo nutné zlo, to bylo zbytečné zlo.

        Četl jsem si střídavě Pludkův pozoruhodný román "Nepřítel z Atlantidy", procházel se po podniku nebo se bavil hraním hry "Bubble Breaker" na svém kapesním počítači. Za osm hodin jsem tím do poloviny vybil baterii.

Měl jsem takto chodit každý den až do pátku. Měl.

        Ale ta představa, že zítra a další tři dny budu muset absolvovat totéž mučení, se mi stala nesnesitelnou. V noci jsem nemohl samým přemýšlením usnout. Dumal jsem, jak to zařídit, abych se tomu peklu v práci vyhnul.

        Nakonec mě napadlo, že se na práci jednoduše a sprostě vyseru. Vyhodnotil jsem situaci ve fabrice jako zmatečnou, takže nikdo by neměl zjistit, že jsem tam nebyl a nikomu bych neměl tudíž chybět.

        Svůj měsíční výkaz práce mám už odevzdaný, sestavu zaměstnance s docházkou už jsem také dostal k podpisu, výplatu mám též, a už včera, kdybych tam nebyl, nic by se podle mého mínění nestalo. Kromě toho, podle mých informací, nikdo jiný z naší směny tam nebude, což je podivné, protože se mi nezdá, že bych měl o tolik méně dovolené než oni, spíš víc. Je to prostě zmatečný podnik.

        Radiměřská se zase rozčilovala, že je to od podniku protiprávní jednání takhle žonglovat s pracovní dobou a s řádnými dovolenými o státních svátcích (v čemž jí dávám za pravdu) a končí; ona už nemusí do práce. A Já ano?

        Ne. Dnes ráno jsem sice vstal a odešel jako do práce, ve skutečnosti jsem však místo do fabriky zamířil potmě na Šibeniční vrch. Tam jsem se posadil na plochý kámen pod křížem, nasnídal se a vrátil jsem se zpátky domů.

        Toto divadýlko jsem sehrál pro tátu (máma jela do Brna na arthroskopii), abych ho neznepokojil a měl od něho pokoj. Zahrál jsem to dobře, přirozeně. Nic netuší.

        Můj čin - snad přečin či zločin - mi vrátil ztracenou sebedůvěru. Naplnil mě dlouho nepoznaný hřejivý pocit nadlidské svobody a moci. Ještě si stále dovedu dělat, co se mi zachce. To je oblažující poznání. Dělal jsem to tak v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

        Jsem zvědav, jestli z toho budu mít nějakou nepříjemnost. Vsadil bych se, že ne. Jinak bych to nedělal, kdyby tu nebyla taková možnost. Maximálně mi vezmou peníze, dovolenou, anebo mě vyhodí. Nic z toho by mi nevadilo. Radši bych bral tu výpověď.

 

 

21. prosince 43

        Teda, poučil jsem se již dávno, že není radno chodit do města na nákup v předvánočním šílení, ale ukazuje se, že ani po internetu není možné si nic koupit již od začátku prosince. Neboť to je jedním slovem chaos. Blázinec chorých hlav nyní panuje úplně všude a ve všem. To bylo letos naposledy, co jsem si něco objednával v internetovém obchodě před vánoci! S Telemannem byly potíže s dodávkou, přičemž Setherial ztratili či nenašli, a s mými dvěma objednanými filmy a jedním stolním kalendářem se to má zrovna tak. Když po těch blbcích něco chcete, tak jsou blbí jako tágo, ale běda, když nezaplatíte: to jsou najednou chytří a vynalézaví až hrůza!

 

 

6. ledna 43

        Po třítýdenních pololegálních prázdninách jsem šel ráno do fabriky s vědomím, že dnešní zápis rozhodně nebude jalový, protože buď dostanu vyhazov za mé absence, nebo ne. Každopádně že to bude v práci napínavé, možná zajímavé a bude o čem psát.

        Výpověď jsem nedostal, ani ji Já sám nepodal, nedělo se nic, ticho po pěšině. S vedoucím jsem se jako by nic pozdravil, prohodil pár slov, ale o mém útěku se nezmínil. Já taky ne.

        Takže to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Nikomu jsem nechyběl, nikdo zatím nezjistil, že jsem nebyl čtyři dny v zaměstnání.

        Býval bych se zbytečně trápil čtyři dny ve fabrice! Dobře jsem udělal. K tomu očnímu jsem rovněž nemusel vůbec chodit (ještě k tomu dvakrát a o víkendu, o svém osobním volnu!); to potvrzení od očního ode mne také dosud nikdo nevyžadoval.

Chvála chaosu za ten bordel! Stále ještě existují malé skulinky v tomto totalitním století! Jen je čím dál obtížnější je najít a vměstnat se do nich. Ale jsou. Lidužel už jistě někdo někde pracuje na jejich zatmelení.

        Jsem prostě dobrej. Jsem však také trochu zklamaný, protože už jsem si maloval, jak si udělám zase minimálně roční oraz od veškeré otročiny, a teď, když mi pracovní místo zřejmě zůstane, cítím jakési nenaplnění a ztrátu. Kdo z těch otroků by mohl mít stejné pocity a myšlenky jako Já v této situaci?

Nikdo.

        Místo toho podnik zázračně sehnal hromadu práce (nebo se toho za ty tři týdny tolik nashromáždilo?), navíc nás bylo málo, takže jsem skoro celou šichtu lítal a dřel, ani jsem se pořádně nenajedl.

        Nu, aspoň to lépe uteklo.

        Takže otročím dál. Nikdo o mém prohřešku neví a jede se dál, nanovo, dokola, donekonečna, do zbláznění, doblba. Ach jo, kdy to skončí?

 

 

17. ledna 43

        Do práce chodím dál, ale jen s největším odporem. Nejradši bych cestou zabočil do lesa a ...

        Nicméně mé sebevědomí po mém nedávném úspěšném kousku stouplo a mám lepší náladu. Ještě se stále dokážu chovat svobodně a vzpurně. A na všechno a všechny zvysoka srát. Víc se také bavím se ženskými a vtipkuji. Jsem také víc drzý a uštěpačný.

        Práce mě ovšem jednoznačně sere! Nejenom to pravidelné docházení do fabriky, ale začíná mi vadit i vůbec druh činnosti, již vykonávám. Stroje zmetkují, kdo se v tom má věčně přehrabávat! Na výliscích se pak ještě navíc musejí skalpelem ořezávat různé přestřiky, no hrůza. Je to zbytečně a úmorně pracné a za každou drobnou chybičku vás každý jen peskuje. Tohle pocení není nic pro mne. Chtělo by to změnu. Začínám o tom uvažovat, zvlášť poté, co jsem se zase pohádal s kontrolorkou Olinou, která mě očividně nenávidí a která si nenechá ujít jedinou příležitost, aby mě za nějakou pitomost nesjela. Řekl jsem jí, že dělá kolem všeho akorát zbytečné zmatky a křiky, že ničemu nerozumí a že je tam jen do počtu. Je to pravda. Její rozkazy neposlouchám. Řekl jsem, že to neudělám, otočil jsem se a šel jsem si po své práci. Nezmohla se na nic.

dál⇒

zpět na předchozí část

---