Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Návrat ztracného syna
datum / id21.02.2011 / 378971Vytisknout |
autorMrzout
kategoriePovídky
zobrazeno520x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Návrat ztracného syna

Chodbou se rozlehly ohlušující rány. Kdosi zuřivě bušil do vrat. Jak hluchej, pomyslel si muž.

"Neotvírej," přerušil ticho, které na chvilku vystřídalo rámus od hlavního vchodu, "nevíš, kdo tam je. Zvlášť takhle pozdě v noci."

Žena jen pokrčila rameny. Ani ona neměla nejmenší chuť vpouštět do domu nějakého pobudu z ulice. Rychle zfoukla svíčku. Bylo to ale zbytečné, protože místnost se i potom topila v mrtvolně bledém světle kulatého měsíce, prosvítajícím skrze okna vedoucí na dvůr.

"POMOZTE! OTEVŘETE! PROSÍM!" zoufalý křik vyvolával mrazení v zádech. Zněl tak nějak povědomě. Co kdyby, uvažoval muž, co kdyby to byl náš syn? Mlčel. Ani žena nepromluvila.

"Vím, že tam někdo je. Prosím, otevřete! Prosím, moc vás prosím! Rychle!" úpěnlivý nářek se zhoupl do dalšího nárazu řevu.

Nemůže to být náš syn, uklidňoval se muž, ten je přeci už dávno mrtvý. Před pěti lety ho přejel vlak. Nezbyl po něm ani mastný flek.

"Myslíš, že odejde?" pokusila se zašeptat, ale vyšlo z ní jen zasípání.

Rozuměl jí. "Dveře určitě vydrží", uklidňoval ji i sebe, "a onto pochopií a odtáhne okdud přišel." Také šeptal. Musel se naklonit až k jejímu uchu, aby ho slyšela.

Neotevřou, pochopil ten venku, také bych neotevřel.Zlostně kopl do vrat. Asi si narazil palec, ale nic necítil. Vnímal jen přetlak ve svém nitru, který ho nejspíš v nejbližších chvílích roztrhá. Hučelo mu v uších. Zoufalo zabubnoval pěstmi do malého flíčku dřeva mezi překříženými ocelovými pásy. Neslyším! Jak to, že neslyším?! Hukot přešel do sykotu. Jako kdyby tam někde unikala pára.

Začaly ho pálit oči. Zakryl si je pěstmi. Cítil, jak se mu bulvy napínají vnitřním tlakem. Přitlačil. Zdálo se mu, že už je musí mít vmáčklé do mozku. Povolil tlak. Nic. Odtáhl ruce. Nic. Nic! Nic nevidím! Jak to, že nevidím?! Ve zrakových centrech mozku se mu pomalu rozsvěcelo. Dotkl se rukama víček. Byla pevně sevřená i přesto ale jakoby zahlédl dvě tmavé skvrny.

Ze setrvačnosti kopl do okované brány. Jeho nitrem se rozléhalo stále hlasitější supění. Cosi mu začalo splaovat jícen. Bolestně zavyl. Alespoň si to myslel. Neslyšel žádné zvuky. Kromě sykotu kdesi uvnitř. Ze všech sil kopl do vrat. Noha mu v nich zůstala vězet. Prokopl okovaná vrata! Otevřel oči a pohlédl na svojí nohu. Neviděl ji. Neviděl nic než dva světelné kruhy.

Páteř se mu začala svíjet jako had. Vytrhl nohu z tvrdého dřevaa padl na všechny čtyři. Svíjel se v bolestné agónii. Takhle přece nemůže vypadat smrt! Bránil se byť jen pomýšlení na ni. Ta je přece milosrdná, osvobozuje. Alespoň mi to kdysi všichni vtloukali do hlavy. Rozplácl se na zemi a připadalo mu, že se dokonale vpíjí mezi spáry mezi ohlazenými dlůažebními kostkami. Zdálo se mu, že protéká chodníkem.

Zaúpěl. Nebo spíše chtěl. Z úst mu vyšla pára. Nic neslyšel, ale cítil, že jeho tělo rezonuje jako jazýček zobcové flétny. Jako kdyby pískal celým tělem.

Muž a žena si zakryli uši.

Neodešel, pomyslela si. "Neodešel, " zopakovala nahlas. Už nešeptala, nějak vycítila, že to stejně nemá smysl. Dobře, že jsme neotevřeli, napadlo ji.

"Dobře, že jsme neo....," muž se zarazil uprotřed slova. Po jedné z mocných ran se chodbou rozlehlo zlověstné zapraštění.

Muž vstal, přešel ke krbu a vrásčitýma rukama se chopil zčernalého pohrabáče. Už to vypadalo, že odejde prozkoumat míru poškození jejich ochranné bariéry, nakonec ale zůstal stát s rukou na klice. BYlo divné ticho, natočil hlavu na stranu, aby lépe slyšel, kdyby se něco dělo.

V tu chvíli mu nechráněný bubínek prorazil pronikavý hvizd. Začala mu téct krev. Upustil pohrabáč a zhroutil se na podlahu.

Žena seděla naštěstí stranou od hlavního nárazu zvuku, tak byla ohlušena jen na chvíli. Bože! Prosím tě, vroucně tě prosím pomoz! Sepjala ruce a zvedla zrak k rozpukanému zčernalému stropu.

Jazyk měl jako z olova. Chuťově spíš z oceli,pomyslel si a vyplázl jazyk ještě před tím, než mu úplně znehybněl. Začal se pomalu zvedat. Ale, ne tak, jak se zvedá člověk. Spíš jako by levitoval. Ten pocit zažil jen jednou v životě, když mu jeho učitel předváděl, co si jednou bude moci dovolit. Ne, to není ono, poznal vzápětí, teď se cítím mnohem těžší. Jícnem se mu prohnala další žhavá vlna. Vzápětí se rozezvučel jako píšťala.

Žena vstala, přešla k muži a sklonila se k němu. Měl zavřené oči a z ucha mu stále vytékal drobný pramínek krve, který za tu dobu stačil na zemi vytvořit malou kaluž. Zachytil jemné, skoro neznatelné zdvuhnutí mužova hrudníku. Dýchá, vydechla si s úlevou. V tu chvíli i ji zasáhla rezonující vlnapronikavého hvizdu. Žena se zhroutila vedle muže. Krev jí vytékala z obou uší.

Ten venku se pokusil pohnout rukou. Nic. Nezvedala se. Ale, snad to bylo jen zdání, jako by se v něm cosi pootočilo. Vrátil se mu zrak. Uviděl těžká vrata. Chtěl sklonit hlavu aby se podíval na chodník, ale nešlo to. Pro tuhle chvíli mi musí stačit, že vidím alespoň něco. Chtěl se zvednut. Zase se v něm cosi pohnulo. Navenek se nestalo nic. Podivný tlak v útrobách se téměř vytratil. Asi si začínám zvykat.

Co se stalo? Teď se díval na vrata z trochu jiného úhlu. Před očima se mu vznášely obláčky páry. Popojel ještě kousel dál od vrat. Kola! Já mám kola! Radostně zavýskl. Už zase slyšel. Nevyšel z něj všask výskot, ale nadmíru hlasité zapískání. Parní píšťala, takový zvuk má přeci jen parní píšťala! Opatrrně popojel ke dveřím. Díra v nich byla sice malá, ale byla. Neotevřeli, když jsem je prosil o pomoc. Pocítil k obyvatelům domu zášť. Teď měl chuť zabíjet. Ještě jednou zhodnotil pevnost dveří. Potom trochu couvl.

Rozjel se plnou parou vpřed. Pára se radostně rozběhla do všech pístů a rozhýbala těžkopádný mechanismus. Těžká brána se pod nárazem nejdřív jen prohnula, vzápětí se vyvrátila a s rachotem dopadla na zaprášenou podlahu vedoucí kamsi do útrob domu. Zabral tak silně, že se mu protočila kola. Vřítil se dovnitř. Zaplnil celý průřez chodby. Byla tak těsná, že strhával všechno co bylo rozvěšeno po zdech.

Muž se probral z mdlob. Lebka se mu otřásala hromovým duněním. Nadzdvihl hlavu. Dunění se o poznání zmírnilo. Přicházelo teď z chodby a otřásalo celým domem. Vypadalo to, že stavení nevydrží a každou chvíli se změní v hromadu sutin. Muž se zvedl na loktech a otočil hlavu ke dveřím. Ty se vzápětí rozlétly pod mocným úderem. O zlomek vteřiny později se těla obou obyvatel domu změnila v krvavou kaši.

Srážka s vlakodlakem je pro člověka vždycky smrtelná.

Ale samozřejmě ne navždycky...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.02.2011 19:17:47Sebastiana
Dobrý nápad
22.02.2011 14:46:37Mrzout
Ano, děkuji za kritiku mého díla, založenou na překlepu v názvu.
22.02.2011 09:39:50Prosecký
Ztracný syn je vhodná inovace. Většina slov v češtině je zbytečně dlouhých. Ztracný by však bylo možné dále zkrátit na zracný, zracý až po zacý nebo acý bez ztráty informace.
21.02.2011 18:40:31Metta
vlakodlak :))
21.02.2011 17:52:47Siggi
Vlakodlak? Nová příšera? Dobrý. Je to pěkně napsané. Tak jak jsem zvyklý. Tip.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.