14. SUPERKOULE - bez domova - dílo č. 2

Tuhle jsem někde četl, jak člověka dokážou ovlivnit slogany či ustálená slovní spojení. Jak se vtírají do života, jak jimi člověk žije.
Znám to sám. Stačí, aby v reklamě zaznělo slovo „nyní“ – a už si doplním „…i v hodinu smrti naší, amen“…
Jak jsem na serveru Písmák spatřil, že soutěž KOULE tentokrát bude o povídkách či fejetonech na téma „bez domova“, vyvstaly hned přede mnou scény z románu Hektora Malota, viděl jsem Rémiho a jeho strastiplnou pouť.
Asi i proto jsem se nepustil do povídky. Nedokážu se oprostit od faktu, že titul „Bez domova“ už svůj příběh má.
O čem tedy psát? Mohl bych například o lidech, kteří trpí současnými mrazy více než ostatní, protože jsou z různých důvodů doslova a do písmene na ulici – a někteří zkrátka umrznou. Aniž za to někdo může, aniž se to nějak řeší.
Možná se podaří tyto lidi v následujícím sčítání lidu aspoň částečně podchytit. Tedy ty, kdo neumrzli.
Ale to není to, čemu se chci v této stati věnovat. Domovem si zde dovolím nazvat stát, v němž žiji, společnost, v níž hledám své místo.
K domovu by měl mít člověk vřelý vztah. Aby nemusel být schizofrenní – a neuchyloval se někam, kde to nesnáší.
Domovina, vlast. Slova vyjadřující určitou vřelost, přisvojení si určitého prostoru, citové souznění s tímto místem.
Kolik lidí ale takto svůj stát vnímá? Někdo má rád jeho přírodní krásy, libuje si například v ježdění do hor, jiný zase sjíždí řeky a zná třeba každý splavný kout Sázavy. Jiný zase nevytáhne paty ze sídliště, kde místo medu a strdí bere za vděk křoviskem a polem.
Kde je ale vroucnost domácího krbu? To, co dosud nějak fungovalo, stává se čím dál více nefunkčnějším. Zdravotní systém bude zřejmě jen pro někoho, taktéž vzdělání, asi i ti, co mají pomáhat a chránit, spravedlnost si již dávno nezavázala šátek před těmi, kdo mají peníze a moc. V takovéto situaci většinou pomáhá humor a kultura. Humor nějak dochází s penězi na to nejnutnější (nájem, potraviny, elektřina, voda, plyn, lékař, školní pomůcky), zvláště zvyšuje-li se nezaměstnanost a současně se snižují platy. Hra na to, jak efektivně zaplatit z nižšího příjmu stále dražší komodity denní potřeby a spotřeby, přestává ty, jichž se týká nejcitelněji, bavit.
A do toho vidí, jak sice na nic není, ale na korupci je prostředků habaděj a jak celý systém stojí jen na ukáznění se těch, co mají do kapes hloub a hloub.
Chtělo by to nějakou morální autoritu, někoho, kdo ukáže cestu, nebo aspoň směr. Místo toho ukápne kamsi do podhradí jen pár plivanců na takzvanou občanskou společnost, na moralizování a hledání hodnot – vždyť ta hlavní – honba za ziskem, je přece všem jasná. Je to tak krásné zaposlouchat se do veskrze lidského: „žerte se a perte se“.
Není to tak dávno, co se lidé v zemi praotce Čecha uchylovali před reálným světem reálného socialismu ven z města do chat a zahrádek, kde se doslova zakopali a provětrali své hlavy. Bylo to takové hledání domova v domovině, jež byla stále více cizí.
Je těžké říci, jak velkou deprivaci jak velká část společnosti České republiky v těchto dnech prožívá.
Dokud má člověk kde bydlet, většinou se snaží toto místo zvelebovat, zkrášlovat, aby bylo útulnější a líbilo se mu tam. A tak čas od času vymaluje, o něco častěji umyje okna a setře prach, ještě častěji vysaje či vytře lino. Nemluvě o zakoupení nových záclon, přehozu na postel či přímo nových kusů nábytku. Nemá-li na zdech obrazy či plakáty, zrcadlo většinou nechybí, aspoň v koupelnách ne.
Co však dnes při pohledu do zrcadla člověk vidí? Hlavně svou bezmoc ve světle oslav hrdinných bratří pokládajících cizí životy za svou svobodu, ve světle ukradených miliard, kdy se po člověku vymáhá každá koruna i za cenu exekuce, kdy exekutor se může do bytu chudého dlužníka vloupat bez jeho přítomnosti, aniž byt zajistí proti jiným zlodějům. Vidí nekompetentnost, aroganci, chaos. Takový byt snad ani moc zušlechťovat nelze.
Subjektivně vnímám jeden rys. Ztrátu nadšení, ztrátu osobitosti. Spíš je slyšet zatínání zubu než bezstarostné vtipkování.
Ti lidé zatím bydlí, ano. Ale přesto jsou bez domova – bez něčeho, k čemu by se mohli upnout a co následovat.