14. SUPERKOULE - bez domova - dílo č. 3

Jak se Nám tu žije


Dnešní způsob žití zdá se mě poněkud nešťastným, tak by to asi formuloval Vladislav Vančura a měl by pravdu. Žít, tak jak se má, bylo, je a bude obtížné. Zvláště při dnešních vysokých cenách zboží a k tomu neúměrně nízké platy. Lidé musí platit snad už za všechno, schází ještě daň z práva na život.
Jistě, je pravda, že máme co jsme chtěli, koho jsme si zvolili, ten Nám vládne. Jenže jsem vypozoroval, že za posledních deset let, co mám právo volit, se toho moc nezměnilo. Politické cíle má sice každá strana z počátku naprosto odlišné, ale jakmile se dostanou k moci dopadne to vždy stejně.Jak? Občan prostě platí,platí a zase platí. Ubývají mu práva a přibývají povinnosti.
Mě se špatně nežije, protože jsem vzdělaný, chytrý, pracovitý a mám smysl pro zodpovědnost a co je nejhlavnější mám okolo sebe spoustu věrných přátel, skvělou rodinu a samozřejmě bezvadnou přítelkyni, takže na zvládání strastí života nejsem nikdy sám. Jen bůh ví jak by to se mnou dopadlo, kdybych neměl jejich podporu. Možná bych skončil na nějakém nádraží v roztrhaném oblečení a s igelitkou plnou “popelnicových dobrot“. Byl bych jenom jeden z mnoha těch, kteří se válí na nádražních lavičkách s “krabicákem“ v ruce, až je nakonec policie vyvede ven do mrazu. Ty takové štěstí, jako já neměli. Ono je totiž strašně těžké procházet životem sám, bez pomoci druhých. To se pak člověk ocitne na ulici ani neví jak. Těmto bezdomákům, jak se jim všeobecně říká, pak nezbývá nic jiného než loudit drobné a cigarety na náhodných kolemjdoucích.
Čas od času se stane, že mě ujede vlak a to pak stojím venku před nádražní budovou, kouřím a pozoruji cvrkot. Skoro každý druhý člověk, který pospíchá na vlak je někým požádán o malý příspěvek na život. Lidé už vědí o co jde, když se k nim blíží pobuda svým vrávoravým krokem a tak mě připomínají spíš slalomáře, který bojuje o zlatou olympijskou medaili. Vyhýbají se všem těm loudilům, tak mrštně a obratně, jak jim to jejich prací unavené tělo dovoluje. Ani já jsem pochopitelně nebyl ušetřen. Když jsem neměl drobné přicházel jsem alespoň o cigarety. Jeden z nich si mě vyhlédl a chodil za mnou pokaždé když jsem čekal na vlak. 
„Dobrý den“ pozdravil slušně, jak se na člověka, který něco chce,sluší.“Nemáte tam nějaké drobné,je to vyloženě na víno“řekl na rovinu, patrně očekával, že mě svou upřímností obměkčí.
Já vzhledem k tomu, že jsem ho tam vídal častokrát a nabyl jsem z něho dojmu, že je to jen flákač, jsem byl nucen odpovědět, že drobné nedávám. „Tak aspoň cigáro“nedal se odbít a já mu jednu cigaretu dal. „Nebylo by tam ještě jedno? Pro kámoše.“
„Zapomeň na to a už vypadni“ zareagoval jsem na jeho drzost. Byl to mladý muž, tělesně zdravý, proč tedy nejde vydělávat peníze, tak jako já – prací. Ale já nejsem takový nelida, jak to teď vypadá. Dva dny na to, mě o drobné požádal muž, sice také mladý, ale bez jedné nohy. Pochopil jsem, že tento člověk si může jen těžko vydělat prací, je odkázaný na pomoc státu a ta je velice chabá , spíše žádná.Snad pobíral nějaký invalidní důchod, ale určitě to nebylo dost na to, aby mohl žít jako člověk.No, alespoň byl čistý a slušně oblečený. Začal jsem lovit v peněžence drobné mince a s nimi mě do dlaně vypadlo i drnkátko. „Hraješ na kytaru?“ zeptal se.
„Ne, zatím se jen se učím“. Odpověděl jsem a podal mu hrst drobných. „Tak moc dík a ať se to naučíš“.
Taková to setkaní se mě zamlouvají, sice při nich přijdu o pár drobných, ale pořád lepší než, když vás chce beznohý, nemytý, zapáchající a krabicovým vínem posilněný obejda přetáhnout holí, protože jste mu dali málo drobásků. Něco podobného jsem před časem viděl, naštěstí včas zasáhla policie. Nikomu se nic nestalo, ale ta milá slečna se teď určitě bude bezdomovcům vyhýbat a nikdo od ní neuvidí ani korunu. Druhý den tam byl ten obejda zas a chtěl drobné po mě. „ Zmiz někam do hajzlu, nebo ti podkopnu tu berli, prevíte jeden!!“. Pravda, odpálkoval jsem ho trochu vulgárněji, ale dle mého názoru si nic jiného nezasloužil.
Nevím jak je to možné,ale žebrající lidé jsou všude a je jich stále víc. Ono se také není čemu divit. Bydlet je přepych. Stále se platí nesmyslné daně, jako je třeba daň dědická. V Českém státě, platí se i za smrt.
To se pak nemůžu divit, že za jeden jediný den, mě zastaví třeba i deset lidí a prosí o drobné. A přitom panáčkové ve vládě mají zadek ve zlatě, spoustu výhod a v podstatě nic neřeší. Jen jeden na druhého hledají špínu a když se náhodou objeví ve vládě někdo slušný, tak se buďto také zkazí, jak říká staré České pravidlo: hoď zdravé jablko mezi shnilé a do měsíce na něm bude také hniloba, a když ne, tak se ve vládě dlouho neohřeje.
Přistoupila ke mně paní, měla zbědovaný výraz ve tváři. „Prosím pane,nemám co jíst.Nemáte nějaké drobné na rohlík?“
Prosba byla tak vroucí, paní plakala a já už tahal peněženku. „Nic jí nedávejte pane, ona je to dobrá herečka. Všechno prohraje v automatech.“ozval se za mnou varovný hlas kolemjdoucí a ukázalo se, že to bylo na místě, neboť ta ubohá, prosící dáma začala řvát. „co se do toho montuješ, ty krávo blbá.Starej se o svý“. Zbědovaný výraz z jejího obličeje zmizel a zmizel jsem raději i já. Tak i takovéhle fígle zkouší, prostě padesát procent bezdomovců si za svoji životní situaci mohou sami.Jenže co ten zbytek. Co má dělat dvacetiletý kluk, když ho jeho rodina nechá na holičkách. Rodiče ho jednoduše vykopli na ulici a starej se, ale to, že mu do života nic nedali, ani pořádný příklad jak žít, to už je nějak nezajímalo. Mladík o, kterém píšu se dva roky protloukal životem bez domova, nevěděl nic, neznal svoje práva,neznal svoje povinnosti. Až drsný život ho to naučil. Věděl, že jestli chce opět pevně stát na svých nohách, musí být přinejmenším čistý. V batohu náhradní šatstvo a měsíčně šedesát korun na vyprání. Přišel ke mně, když jsem opět kouřil před nádražím. „Prosím tě nemáš cigaretu“.
„Jo určitě,vezmi si“ na první pohled vypadal jako student čtvrtého ročníku střední školy.
„Tipoval bys mě na bezdomovce“zeptal se a já v úžasu otevřel ústa.„Tak to ani náhodou“.
„No už dva roky a navíc v tomhle zkurveným městě vyhazujou z nádraží“.
Pochopil jsem, že není zdejší a na svých útrapách prošel už mnoho měst.
Pak ještě říkal, že není snadné sehnat peníze na vyprání. „Lidi mě nechtěj nic dávat, že prej jsem čistej a tak nemůžu bejt bezdomovec“.
Ale vypadá to s ním teď lépe. Našel si dívku a ta mu sehnala práci doručovatele zásilek a zboží pro postižené děti. Ideální práce pro člověka, který ví co to znamená být sám a bez pomoci.
„No vidíš, to jen ten odrazový můstek do nového života, tak ať se ti daří chlape“. Popřál jsem mu, dal mu pár korun a jen tak, tak, že mě neujel vlak.
Zkrátka lLidé se zadlužují až hanba, aby mohli žít alespoň trochu na úrovni. Je snad špatné, chtít si udělat pěkné Vánoce, nebo užít si pouť? Někdy to, ale nezvládnou.
Takže jak, že se to vlastně máme? Platíme, čekáme a modlíme se abychom neskončili na ulici, nebo předčasně neumřeli.