14. SUPERKOULE - bez domova - dílo č. 7

CRAPBAG


Crapbag se dlouze protáhl a troubivě si přitom usral. Chvíli zálibně čichal bioplyny vyprodukované včerejším nazelenalým salámem a soudkem piva. Ta slast! Ta volnost! Ten příkop!
Kolem půl sedmé ráno se začaly kolem škarpy míhat nohy. Crapbag si založil ruce pod hlavu a pozoroval, co mu dnes nadělí ženská podsukní. Tak třeba Ilona. To byl prales! Chlupy jí trčely zpod kalhotek na všechny světové strany, drze hustočerně kudrnaté jako Rumcajsův nezvladatelný knír. Maruna si naopak libovala v úpravném stylu na čárečku. Gaťky nenosila a Crapbagovi ještě jakoby nenápadně sukni nadzvedla, aby se vesnickou runwayí dostatečně pokochal. Chlapi si Crapbaga moc nevšímali, s čímž byl nadmíru spokojen. Hospodští kámoši ještě chrápali a kdo by se chtěl zahazovat s kravaťáky.
Crapbagovi domov nechyběl. Na co taky? Když se chtěl ohřát, zalezl do putyky. V zimě se mohl snadno někam vloupat a když ho sebrali? Suchý nocleh a jídlo k tomu jako bonus potěší.
Za vlahých letních večerů k přespání přímo lákala škarpa. A vysrat se? To mohl Crapbag přeci kdykoliv a přímo do kalhot.

Vašík zacloumal mohutným Crapbagovým ramenem kolem deváté ranní.
„Chceš přes držku?“ mnul si rozespale oči.
„...přes držku?“ zopakoval radostně Vašík.
Břízky zašuměly a Crapbag si nejdříve trousivě uprdl a pak poplácal kamaráda po ruce poseté jaterními skvrnami.
„Vašíku! Kde ses toulal? Zase tě zavřeli do Bohnic?“
„...do Bohnic,“ přisvědčil muž smutně.
Vašíka měl Crapbag opravdu rád. Dělalo mu dobře, když nad ním mohl držet ochanitelskou ruku , a kromě toho, Vašík měl u sebe často peníze, za které se s Crapbagem často a dobře ožrali do mrtva. Posraný obr se s drobným staříkem vroucně objali. Takové šťastné shledání se musí zapít.
„Máš prachy?“ zeptal se Crapbag.
„...máš prachy,“ přisvědčil kámoš.
Vašíkův velmi nízký inteligenční kvocient poznamenal jeho lingvistické schopnosti: opakoval konce zaslechnutýh vět. Zato byl ale veselý, nenáročný a smrděl, což jej v Crapbagově očích vynášelo na schůdky vítězů.
Po cestě do hospody Crapbag střídavě poplácával macaté zadky vesničanek a rozdával krvavé přesdržky jejich společníkům.
„Tudle jsem přeříz ve stohu,“ pochlubil se tu a tam.
„...ve stohu,“ obdivoval Vašík.

Hospodská se před Crapbagm rajcovně nakrucovala. Že by chtěla zase vojet? napadlo Crapbaga.
„Tak jak bylo v blázinci?“ zahájil přátelskou konverzaci s Vašíkem.“
„...bylo v blázinci.“
„Tak další rum a dvě piva si dáme.“
Jestli Vašík něco uměl výborně, byla to rozhodně konzumace alkoholických nápojů. Za necelých šest rumů a několik desétek piv a oba štamgasti teprve začínali přicházet do nálady.
„Mám nápad,“ svěřil se Crapbag Vašíkovi. „Chtěl by sis zašukat?“
„...zašukat, zašukat,“ přisvědčil přítel horlivě.
Crapbag odsunul půllitr a zvedl se ze židle. Obrovská postava se svaly dřevorubce působila majestátně. Šum hostů na chvíli ztichnul a přítomným dámám zvlhly oči. Crapbagova matka musela přeříznout Adónise a nádražáka Karla zároveň, to bylo jasné. Crapbag na svoji železnou muskulaturu ale zvysoka sral. Chtěl se odvděčit Vašíkovi, drahému příteli, se kterým mnohokrát pil i močil pod jabloně, ale nikdy neměl příležitost se mu odvděčit.
„Kláro,“ pronesl hlubokým hlasem.
Hospodské se podlomila kolena. Už cítila to pižmo smíšené s hovny a pivem, magický odér, kterému odolávala jen těžko.
„Přijď tak za hodinu do stodoly. Až bude tma.“
„Budu tam.“

A bylo to. Před hospodou Crapbag polil Vašíka pivem, přehodil přes něj svou odrbanou džínovou bundu a přikázal:
„Poser se.“
Vašík se na něj nechápavě podíval.
„Poser se do gatí, ať smrdíš jako já.“
„...jako já,“ řekl Vašík a zatlačil.
„Vlítni tam, nic neříkej, nesvlíkej se. Jen si stáhni gatě, ale bacha, aby ti nevypadlo hovno. Zašukej si, vypadni. Kapíšto?“
„...kapíšto.“
Crapbag se pohodlně natáhl u zdi stodoly a z kapsy vytáhl kus salámu od včerejška. Byl šťastný.
„Ježišmarjá!“ ozval se první výkřik úspěchu z tmavého stavení.
„Kristova noho!“
Crapbag si spokojeně kousl do salámu.
„Panenko skákavá podsrpenská!“
Vzduchem zasvištěl komár. Crapbag pomalu žvýkal slupku salámu. Byl to dokonalý večer.
„Proboha! To je macek!“
Crapbag si krkl a uznale pokývl hlavou.
„...macek!“
A kurva!
Klára vyrazila dveře stodoly s rozjařeným Vašíkem takovou rychlostí, že se blázen zarazil hlavou do mechového porostu. Jeho olbřímí přirození trochu zbrzdilo prudký náraz.
„Vašíku?“
„...Vašíku,“ zakvílel kamarád a obrátil se na záda.
Klára vypochodovala ze stodoly v bojovné náladě.
„No jasně, Crapbag. Jednou tě zabiju.“
Crapbag si trochu prdl, a pokrčil rameny. Prohmatal Vašíkovy kosti a když se přesvědčil o tom, že kamarád je v pořádku, podal mu plácačku rumu.
„ Je to klisna,“ řekl potichu.
„...klisna,“ přisvědčil Vašík a nasoukal si gigantické tlukadlo zpět do kalhot. Ve stodole měl držet hubu, ale nedokázal to. Lokl si alkoholu. No a co. Na vřesoviště se vkrádala mlha a dvěma postavám usrkávajícím z čutory bylo bez domova neskonale útulno.