14. SUPERKOULE - bez domova - dílo č. 8

bez domova

I.
Praha, březen, soumrak. Od Josefova ke Staroměstskému náměstí, mezi všedními turisty, proplouvá jako vlajková loď vysoká žena, elegantní mladá dáma s okouzlující chůzí, možná, že tanečnice. Krotitelka šelem, múza, či bohyně?
Upoutá pozornost všech. 
Na co asi myslí.
Teď se zastavila u esoterického centra „Váš mír v duši“ a jen si prohlíží plakát: 

MEDITACE RELAXACE TANEC
TAI CHI
OSTAP A. OGER 
OKULTISMUS A JEHO DRUHY
VÍTEJTE V BRÁNĚ KOUZEL A MAGIE
Pravý ruský šaman bude vaším průvodcem do jiného světa!
ve 20.00

Vstoupí snad kráska do osvětlených dveří, kam plakát láká. Ne, míjí výlohy s mystickými předměty v komplexu čtyř historických průčelí a už mizí z panoramatu malebné staropražské uličky – ta to tu zná - a nenápadnými vraty vstupuje do oblouku skrytého vjezdu. Dál už to není nic pro turisty. 
Žena se teď tmavými průchody rychle proplétá na sešlé dvorky nízkých renesančních domů. Ale její kroky přestalo být slyšet, protože si vyzula lodičky. 
Je březen! Zima. 
Pohybuje se docela tiše. Už je na dalším dvoře. 
Ona obešla budovy esoterického centra a pohybuje se za jejich zadními trakty, v šeru stmívání.
Zde vedou poslední schody dolů, na snížený dvorek, tak patro pod úrovní ulice. Elegantní kráska neváhá a sklání se k nějaké špinavé hromadě odpadu , asi jsou to zbytky dřevěného klepadla a rozbitých beden, ona tichounce, obratně odstraňuje některá prkna, ví dobře, co hledá. A vida, už našla, pro co si zřejmě přišla. Je to pistole… Opatrně, bosa, sbíhá po schodech až dolů, se zbraní v ruce pokleká u paty bídného schodiště, na dlažbu, k zamřížované, černé díře ve zdi.
Za tímhle okénkem je přeci trochu světla. Hluboko ve sklepní místnosti, na kuchyňském stole, svítí plechová lampička, proto je shora dost dobře vidět, že za stolem stojí muž. Oblečený je do nějakého tmavého trikotu s flitry, bez vlasů, bílou tvář přetíná linie širokého obočí a snad i očí.

II. 
Díra, která má být tomuto sklepení oknem, je, z hlediska muže, až u stropu jeho příbytku. Neuslyší ženu na dvoře? Teď, cvak, odjistila svou zbraň.
Neslyšel, nedává pozor na dění venku. Muž totiž bohužel není ve svém sklepě dnes sám. 
V polotmě suterénního bytu je spolu s ním někdo hodně malý, a teď už se ozve, ukrajinština pronášena dost poděšeným dětským hlasem: „ Tati ale matka si myslí, že děláš v Česku čaroděje a kurvu!“
„Sašo!“
„Ne, psala mi. že té milionářce, té majitelce baráků a doktorce filosofie, dokonce myješ podlahy v těch jejích starožitných domech. Jako její otrok nějaký a že jí vaříš snídaně na vidličku a že s touhle tlustoprdkou restituentkou Lamberskou…víš co …no…chodíš! A děda povídal taky. Že se tu v cizině nechováš jako chlap…“
„Sašo, už nikdy neříkej svému otci, že se nechová jako muž, nikdy !“
„Tak jak to že ti paní majitelka centra Lamberská zařizovala trvalý pobyt v Česku? A pro mne trvalý pobyt? Jak to, že tu můžu já bydlet? Zůstat?“
„Sašo, tvoje matka lže, protože se s ní nehodlám rozvést! Tomu teď nerozumíš. Podívej synu, jistě ti psala, že se spolu rozvádíme…“
„Psala. Že budu chodit do školy v Praze a budu bydlet tady v Česku u ní, ne s dědou u nás na vsi.“
„A stalo se to? Řekni mi, Alexeji, jestlipak matka splnila, co ti v dopisech slíbila?“
„Ne, tati.“
„Vidíš. Sašo, matka ti lže. A konečně, ty by sis přál, abychom se s matkou rozvedli a aby tě tu nakonec adoptoval nějaký… český knedlík?“
„Nechtěl bych. Otče.“
„Tak.“
„Určitě ale…neto…no ale… nešukáš viď tu babu, majitelku esoterického centra, viď tati že ne, protože dědeček říká, že s tebou nemám mluvit, že to přestává všechno, všecka už slušnost, že je to nedůstojný fakt muže, tatínku ?“
„Ne. Filosofka Lamberská spí se svým mladým manželem, režisérem esoterických klipů, a já jsem se s ním domluvil. S tím chlapem jsem se domluvil. Dost o tom. Respektuj otce, synu. Aha, protože já jsem čaroděj.“
„Tati,“ kluk se už uvolnil a směje se „ty jsi přeci ale, viď, tělocvikář !“

III
Žena nad oknem odkládá zbraň. Vrátí se odkud přišla, teď si v průjezdu obula svoje lodičky a po chvíli vstupuje zas na ulici, do staroměstské turistické zóny. O něco víc se setmělo, obchůdky už nyní naplno svítí.
Výraznou reklamu centra „Váš mír v dušiˇ“ – tentokrát kráska nemine. Jde přímo tam, zdobenými, skleněnými dveřmi vkráčí předním vchodem do domu, rázně, leč s půvabem královny, lovkyně, bohyně. Tvář přísná, jak maska.

Recepce se zdá na pohled prázdná, jen vzadu, u pultíku s polodrahokamy na prodej, postává nejistá dívenka v pastelově meruňkovém sárí, nebo co to má být. Nápadný oděv s korálky. Hodí se k interiéru. 
„Dobrý večer. Chci mluvit s doktorkou filosofie Lamberskou!“
„Promiňte?“
„Obchodně. Byznys. Rozumíte mi?“
„Ano. Bohužel. Paní doktorka je indisponována.“

Krásce za zády, napůl skrytá závěsem z barevných, falešných polodrahokamů, jiná dívenka v meruňkovém sárí začne dělat na prodavačku opičky. Šklebí se jako blbeček a kreslí si prstem na čelo kolečko. Bezhlučně pohybuje pusou, artikuluje – in dis po no va ná ma gor ve cvo kár ně - jenomže prodavačka se nesměje. Vlastně vypadá vyděšeně. 
„Nemůžu vám říct, promiňte, kdy se paní majitelka Lamberská vrátí do práce.“ 

Z vnitřních prostor centra teď přichází na scénu vousatý mladší muž v haleně s korálky, energicky přikročí k prodejnímu pultu a přebírá iniciativu.. 
„Moje manželka je indisponována. Slečno?“
„Katka Ostap Ogerová.“
„Jistě, promiňte, paní Ogerová. Neměl jsem dosud štěstí.. Ale vy jste upadla? Máte, promiňte, špinavá kolena?“
„Ano, mám, ano, upadla. Ano a dlaně také…mistře“ 
Jak mazlivé zní její přízvuk!
A kráska natahuje k němu ruce, vláčně, pomalounku, a obrací je nečistými dlaněmi vzhůru, v dokonalém, ladném, milostném gestu odevzdání.
„Mohu vám nabídnout svoji koupelnu? Moje manželka nedlí už ve městě. Já …jsem režisér .“

Ano ano ach ano.