Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Kde vzít vodu do rybníčku
datum / id21.07.2011 / 380457Vytisknout |
autorLakrov
kategoriePohádky
témaDětské
upřesnění kategoriePohádky zahrady u Vrbového pot
zobrazeno5060x
počet tipů26
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kde vzít vodu do rybníčku
 
Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.


 
Jak Kačence vyschnul rybníček

V létě se udělalo na několik dní veliké horko. Takové, až všechna tráva ve výběhu uvadla a polehala. Zůstaly stát jen suché bodláky. Ty se líbily Stehlíkovi. Houpal se na nich a vyzobával křupavá semínka. Tchoř si na slunci vyhříval kožich a když už mu bylo moc horko, schoval se do nory. Slon byl na teplo zvyklý. Chobotem navíc dosáhl až za plot do potůčku, takže se mohl napít nebo si polít zaprášená záda, kdykoli ho napadlo. Jen Kačenka si stěžovala: „To je hrozné! V mém rybníčku je den ode dne míň a míň vody. Podívejte!“ obtiskla nožku do vysychajícího jílu. „Od včerejška ubylo zas aspoň o jednu blátotlačku.“
A opravdu. Vlhký pruh, který se donedávna táhl od horního okraje výběhu a zásoboval rybníček vodou, se najednou zcela ztratil; jako by se mu cosi postavilo do cesty.
„Nemáš s tím něco společného?“ vzpomněl si Slon na nedávné chvění země a obrátil se na Tchoře. Ten se však tvářil, jako by se ho to netýkalo.
„Štyglic-štyglic,“ zanotoval Stehlík, aby Kačenku rozveselil. Přelétl z bodláku na zeď a zpátky dolů do výběhu. „Venku v potůčku je vody dost, štyglic-štyglic.“
Tchoř otevřel jedno oko, ani nezvedl hlavu a spal dál. Skrz svoji noru mohl taky ven z výběhu, jenže celé dny spal, a co dělá v noci, to nikdo nevěděl.
„Jestli to takhle půjde dál, nebudu se mět za chvíli v čem koupat a budu mít smradlavá peříčka,“ bědovala dál Kačenka.
„To je toho, peříčka...,“ přičichl Tchoř ke svému kožichu.
„Štyglic-štyglic,“ zaštěbetal Stehlík, „já se nekoupu nikdy a podívej, jak mi to svědčí.“
Slon zakýval zamyšleně hlavou a zamával ušima, aby si ochladil horké tváře. On jediný věděl, jak moc je voda a koupání důležité. A hned dostal nápad: Natáhl chobot přes zeď, zašmátral, nasál a vrátil se k rybníčku. „S dovoledím, Kačedko!“ zavolal hlasem, jako kdyby měl rýmu, a vypustil proud vody, až se na hladině udělaly vlny. To opakoval ještě asi pětkrát. „Už mám chobot celý umáčený,“ zafuněl nakonec a podrbal se bokem o zeď.
„Jé, Slonu, můj zlatý Slonu,“ děkovala Kačenka. Žbluňkla do vody a hned si začala čistit peříčka.

Přešlo odpoledne a začalo se stmívat. Tchoř se probudil a ostatní šli spát. Přišlo ráno, Slon, Kačenka a Stehlík si šli hrát a Tchoř pomalu usínal. Slunce už pěkně pálilo, když ho probral Kačenčin zoufalý hlásek:
„Kde je moje voda? V rybníčku už je zase jen samé bláto!“
„To je rámusu, copak voda může být něčí?“ zabručel Tchoř a nasoukal se do nory.
„Slonu,“ žadonila Kačenka, „dones mi zase trochu.“
Slon chvíli kýval chobotem, pak zvedl hlavu a povídá: „Budeme to muset udělat jinak.“ Natáhl se přes zeď, ale místo vody začal vyfukovat spršky bláta. Až se ostatní polekali, že vyschnul i potok. „Odvedu část vody z potoka strouhou, víte,“ obrátil se k nim, „aby bylo čím napouštět Kačenčin rybníček.“
Stehlík usedl na strom a pozoroval, jak voda pomalu přitéká stružkou k výběhu. „Štyglic-štyglic, dál už nemůže,“ pípnul překvapeně, když se u zdi zastavila.
„Takže je to všechno na kočku,“ povzdechl si Slon.
„Kočka? Kde?!“ vylekal se Stehlík.
„Ale ne, žádná kočka tu není,“ uklidňoval ho Slon, „to se jen tak říká, jako že ta práce k ničemu nebyla,“ zakýval chobotem a vyfoukl z něj zbývající bláto. V blátě se cosi zalesklo. Chvíli se to koulelo, až to sklouzlo ke Tchořovi do nory.
„Co se zase děje?“ vystrčil Tchoř vousatý čumák.
„Kačenka už se vůbec nemá kde koupat,“ pípnul smutně Stehlík. Jeho veselé štyglic-štyglic najednou všem chybělo. „Venku v potoce je sice vody dost,“ pokračoval, „a Slon vyhrabal stružku, jenže skrz zeď voda neproteče.“
„Možná bych mě nápad,“ zívl Tchoř, „ale budu potřebovat něčí pomoc.“
„To jako že by to za tebe někdo udělal, lenochu líná,“ pustil se do něj Slon. „Ale neboj, se mnou můžeš počítat,“ zvedl přátelsky chobot, jako že se hlásí.
„Ty přijdeš na řadu za chvíli,“ vysvětlil Tchoř. „Nejdřív budeme potřebovat někoho, kdo se na to na všechno podívá pěkně z výšky.“
„Štyglic-štyglic, to jako třeba já?“ nadchnul se hned Stehlík pro nový plán a zatřepal křídly.
„Vyletíš nad výběh,“ pokračoval Tchoř, „a ukážeš mi, kterým směrem mám hrabat.“
Stehlík se vznesl a několikrát obkroužil výběh. Pak zmizel za vrbami v dolním rohu. Když se znovu objevil, táhl v zobáčku tenkou stříbrnou nitku. „Půjčil jsem si něco od Pavouka,“ pípnul v letu. „Chyť si ji, ale ne moc pevně,“ nabádal Tchoře; „nech ji utíkat mezi prsty.“ Pak prolétl těsně nad zemí kolem nory a hned zase vzhůru přes zeď a za chvíli už volá: „Hlásím, že sedím u potoka, tam, kde začíná Slonova stružka!“
Tchoř si lehl na kraj nory a začal zavírat střídavě pravé a levé oko.
„Opovaž se spát!“ zahrozil Slon.
„Nespím, vyměřuju,“ zabručel Tchoř a pro jistotu ještě jednou obhlédnul směr, jímž se táhlo lesknoucí se vlákno. Pak zmizel v noře a za okamžik už z ní začaly vyletovat obláčky hlíny a kamínků. Slon zatím sklonil kly a hloubil další stružku mezi norou a rybníčkem. Z nory za chvíli vyběhl první pramínek vody a hned za ním špinavý a zmáčený Tchoř. „Málem jsem se vykoupal dřív než Kačenka,“ huboval naoko, ale všichni viděli, že má z hotové práce radost. V proudu vody se mihlo ještě cosi lesklého. V návalu radosti si toho však nikdo nevšimnul.
Než se rybníček naplnil, prohrabal Slon stružku ještě od protějšího břehu ke spodní části výběhu, aby měla voda kudy odtékat. Kačenka už se mezi tím spokojeně pohupovala na hladině, Stehlík prozpěvoval, jen Tchoř nadával, že si bude muset vyhrabat novou noru. Všichni slíbili, že mu rádi pomohou, jen co si trochu odpočinou. A tak skončil další den v malé zoo u Vrbového potoka.
 
 
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.09.2011 12:30:39Lakrov
redaktor prózy
Pro Květoň Zahájský:
> ... Slonu...

Ano, ten nezvyklý tvar vokativu je zde záměrný. Gramaticky správný(?) tvar (slone) působí dle mého pocitu jakoby hanlivě (~ kam šlepeš, slone apod.). V některých (moravských) nářečích je koncovka U běžná i po jiných souhláskách, nežli g,h,ch,k a mě připadá, že to působí "roztomile".
A ještě jeden neopomenutelny důvod: Kačenka to tak prostě říká... :-)

Děkuji za návštěvu a komentář
19.09.2011 12:22:07Květoň Zahájský
Jenom technická:
Slonu, můj zlatý Slonu - skloňuje to kačenka schválně nesprávně? Obvyklé je - slone.
26.08.2011 07:39:26Lakrov
redaktor prózy
Pro IMa:
To "cosi lesklého" je něco jako lákadlo ke čtení dalších příběhů, z nichž v jednom se to pak objeví; taková nepřímá souvislost mezi po sobě následujícími díly seriálu :-)
Děkuji za návštěvu, pozorné čtení o ocenění.
26.08.2011 07:22:35IMa
Tahle je obzvlášť povedená.:)* Jen nevím, co bylo to "cosi lesklého", co se tam míhalo.:)
14.08.2011 12:34:45Lakrov
redaktor prózy
Pro zasil:
Sestava zvířátek je to netypiká, leč pevně daná :-)
Děkuji za návštévu.
14.08.2011 11:50:10zasil
Taková zvláštní sestava zvířátek, ale povídání je vcelku milé.
09.08.2011 09:27:15Lakrov
redaktor prózy
Pro Doll: Ta příležitost jistě přijde... Děkuji za kompliment.
30.07.2011 09:54:17Doll
Škoda, že nemám děti, mohla bych jim to číst před spaním. :p
29.07.2011 15:05:11Lakrov
redaktor prózy
Pro fereny:
Taky věřím, že se dětí mile dotknou. Děkuji za návštěvu a ocenění.
29.07.2011 14:28:00fereny
Vaše pohádky - nebo soubor pohádek - se mi líbí! Vlastně jsem nikdy neměla moc ráda pohádky o zvířatech, ale do těchhle jsem se začetla, ani nevím, jak. To proto, že jsou neskutečné milé, milé v legračních okamžicích, milé, když si pomáhají, milé, když se některá ze zvířat na něco hloupě ptají, mile je slon poučuje :) věřím, že se budou dotýkat mnoha dětských duší.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.