Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se dal Slon k cirkusu
21. 10. 2011
24
26
5358
Autor
Lakrov
Úvod
Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.
Jak se dal Slon k cirkusu
„To včera v cirkusu...,“ zaslechl jednoho dne Slon.
Skupinka dětí si vyprávěla o velbloudech, lvech a medvědech.
„Ale toho... s chobotem,“ zaujala Slona další věta, „toho tam neměli.“
„Ty myslíš toho, jak se jmenuje...“ vzpomínali marně.
„S-l-o...,“ snažil se Slon dětem napovědět, ale nerozuměly mu.
„Co troubíš jak na lesy,“ vystrčil Tchoř hlavu z nory. „Hoří snad?“
„Ne, ale ve městě je prý cirkus!“
„Tak buďme rádi, že není tady, a pojďme si hrát.“
„Třeba kuličky,“ navrhla Kačenka.
„Cirkus!“ opakoval nadšeně Slon. „Víte, co to znamená?“
„Jo cirkus?“ došlo až teď Stehlíkovi.
„A prý tam nemají toho s chobotem,“ zdůrazňoval Slon. „Děti už ani nevědí, jak se mu říká.“
„A ty snad umíš něco, co bys mohl v cirkusu předvádět?“
„To se naučím jedna dvě,“ kasal se Slon. „Mám totiž herectví v krvi.“
Slon chodil neklidně od krmelce k pavilonu a zpátky, a zase tam a zase zpátky; vypadal jak tygr v kleci. S ostatními si nehrál, nepovídal a stále jen mumlal: „Jak to říct, jak jen mu to říct.“ a zase přešel tam a zpátky a povídá: „Ještě nikdy jsem neviděl tak hluché zvíře, jako je člověk.“
„Máš dost sena?“ zeptal se Tchoř. Napadlo ho, že možná ošetřovatel zapomněl.
„Co je mi do sena,“ odsekl Slon, a ostatní si všimli přecpaného krmelce. „Od včerejška mu říkám,“ vedl Slon dál svou, „že ve městě je cirkus, a ať se zeptá, jestli mě tam nepotřebují, ale on je jak hluchý. Nebo jen dělá, že nerozumí, a pořád mi cpe to své blbé seno. Jak jen to říct, jak jen mu to říct...“
Slonovi nebylo pomoci. Poradit, jak se dostat k cirkusu, mu nikdo neuměl; možná ani nechtěl.
„A co kdyby Slon opravdu odešel a dostali bychom jiného nájemníka,“ napadlo Kačenku. „To by se pak možná provalilo, že nejsem s ostatními na Kačáku, a musela bych mezi obyčejné kačky; já, Kachnička Mandarínská!“
„A na mě by možná prasklo, že jsem utekl dírou z kotce – teda spíš že jsem se do něj přestal vracet,“ zalekl se Tchoř.
Díra byla v pletivu od vždycky, jenže jestli ji spravili... Tchoř se otřásl hrůzou při pomyšlení, že by skončily jeho noční toulky, ale hlavně, že by se nemohl vídat s kamarády.
Další dva dny si Slon sedal a lehal, zkoušel taneční kroky a stavěl se na zadní a zdvihal, co mu přišlo pod chobot, a mával tím a vyhazoval to do výšky a zase chytal. A točil se na místě a když se u výběhu sešli lidé, snažil se na sebe upozornit. Až si ho konečně někdo všiml. Tedy ne někdo, ale ošetřovatel a došel pro zvěrolékaře, ať se podívá, zda je Slon v pořádku. Zvěrolékař začal říkat divná slova, která zněla jak z jiného světa; nerozuměl jim ani ošetřovatel. Slon vypadal rozpačitě. Pak ale jako by si vzpomněl na něco z minula, stočil chobot do uzlu a s otevřenou pusou se rozesmál. Poznal totiž, že mu zvěrolékař porozuměl, a taky to, že jeho žádost předá dál.
Příští den přišla do výběhu delegace: Ředitel zoo, ošetřovatel a dva lidi z cirkusu. Slonovi svitlo, že nadešel čas předvést nacvičené kousky. A tak si znovu sedal a lehal a chlubil se tanečními kroky a vším, co se naučil. Ti dva z cirkusu si Slona prohlíželi, pak se domlouvali s ředitelem a předávali si nějaké papíry a papírky. Pak ošetřovatel otevřel vrata, vyvedl Slona ven, a ten se s těmi lidmi vydal k hlavní bráně. Jediné, co ho trochu vyvádělo z míry bylo, že mu navlékli na nohu řetěz; na to z výběhu zvyklý nebyl. Jenže co je řetěz proti tomu, že mu nastávají zlaté časy; ze dne na den se z obyčejného Slona stane Slonem slavným, cirkusovým, na kterého se budou lidi chodit nejen dívat, ale také mu tleskat.
„Taky se vám tu zdá tak prázdno?“ povzdechla si Kačenka pár dnů po Slonově odchodu.
„Nezdá,“ uznal Tchoř. „Ono tu totiž JE prázdno. Jak dlouho už mi nikdo neprobořil noru... Já už vlastně ani nemám proč hrabat další. A ani na vajíčka nemám chuť.“
„A voda v rybníčku je nezkalená, průzračná, až se mi z té hloubky točí hlava,“ stěžovala si Kačenka.
„A chybí mi troubení,“ povzdechl si Stehlík. „V takovém tichu se tu za chvíli začnou potulovat kočky...“
„Zahlédl jsem ho!“ přilétl Stehlík nadšeně další odpoledne. „Měl na hlavě takový vyšívaný čepec, přes záda barevný koberec a tancoval a taky chodil po kladině. A lidi mu tleskali a on se pak klaněl a když odcházel, mával jim chobotem.“
„A dostává tam dost jídla?“ napadlo Kačenku.
„Vidíš, to jsem si nevšiml,“ zamyslel se Stehlík. „Podívám se zítra, je to odsud kousek.“
„A má tam kamarády?“ zajímal se Tchoř. „Jsou tam na něj všichni hodní?“
Ani tohle Stehlík nevěděl. Viděl jen, jak Slon odchází za oponu, a ostatních zvířat si nevšímal.
„Hlavně jestli nespí někde blízko koček,“ vyslovil obavu Tchoř. „Těch velkých; víte, jak si vždycky stěžuje, že v noci řvou, a nedá se spát...“
Velké kočky Stehlík v cirkusu zaslechl, ale raději o nich pomlčel.
„A mluvil jsi s ním?“ vyzvídal Tchoř.
Stehlík zavrtěl hlavou.
„A viděl tě Slon vůbec, žes tam byl?“
„Ne,“ zastyděl se Stehlík.
„Víš co,“ uklidňoval ho Tchoř, „zítra půjdu s tebou. Slon nás určitě rád uvidí.“
„Myslíš? když je teď slavný...,“ znejistěl Stehlík.
„Já bych chtěla s vámi,“ posteskla si Kačenka. Z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že si je vědoma nesplnitelnosti svého přání; Kačenka uměla bezpečně přistát jen na vodní hladinu nebo na strom, a nic z toho u cirkusu nebylo.
Ráno se Stehlík a Tchoř vydali na cestu. Stehlík občas vyletěl do výšky a naznačil směr. Tchoř tím směrem postupoval. Zanedlouho zjistil, že umí plavat, že auta jen vypadají, jako by měla oči, a že ne vše, co vypadá jako nora, je opravdu nora. Před bránou cirkusu se rozdělili. Stehlík vlétl dovnitř dírou. Špinavý a zmáčený Tchoř se vplížil zadním vchodem. Zahlédl tam znuděné velbloudy. Zeptal by se jich, kde najde Slona, ale nechtěl na sebe upozorňovat, a tak se vydal dál nazdařbůh. „Ghrrr,“ zastoupila mu cestu obrovská kočka.
Stehlík se usadil ve špičce stanu a čekal. Od minule už věděl, kudy zvířata vcházejí do manéže, a tak hledal místo, do něhož přelétne, aby si ho Slon všiml hned, jak vejde. Hlavně neztratit cestu ven, opakoval si a bojácně se ohlížel po díře v šapitó.
Diváci zaplnili hlediště. Spustila hudba. Klaun předváděl něco, co Stehlíkovi nepřipadalo ani trochu veselé; čekal přece hlavně na Slona. Člověk ve fraku pak povídal publiku cosi, čemu Stehlík nerozuměl. Pak přišel znovu klaun a předváděl totéž, co prve. Stehlíkovi se začalo zdát, že něco není v pořádku. Klaun ještě chvíli padal a vstával, pak se rozhrnula opona a vešel Slon! Na hlavě měl zase ten vyšívaný čepec a na povel se točil na místě a stoupal si na zadní a klekal na přední a na všechny čtyři. Pomocníky z manéže pak zvedal chobotem, usazoval si je za krk a přecházel s nimi po kladině. Pak se posadil, kolem proběhlo několik lesklých lidí, chvíli skákali, houpali se jak opice a zase zmizeli za oponou. Slon dostal nový povel: Valit velikou kuličku po šikmé lávce, která vedla nahoru a zase dolů. A pak si ti pomocníci lehli na zem a on je překračoval a pak...
Stehlíkovi už se z toho točila hlava; vypadalo to, že celé představení patří jenom Slonovi. Kde jsou medvědi, velbloudi a kočky? a kde je vlastně Tchoř?! vzpomněl si teprve teď na kamaráda. Vtom se rozhrnula opona – jen maličko, dole u země – a do manéže vběhlo cosi malého, tmavého. Pak vběhl klaun a všichni ti pomocníci i lesklí lidé, a volali: „Chyťte ho! Chyťte ho!“ To, že jim Slon vstoupil do cesty, vypadalo spíš jako náhoda. Jen Stehlík si všiml nepřirozených kroků, jimiž Slon opatrně překračoval kličkujícího Tchoře, a kryl mu tak cestu k úniku.
Tchoř je třída, hvízdl obdivně Stehlík. Splnil úkol, setkal se se Slonem. Dokonce chvíli účinkoval! Teď je řada na mně. Přelétl ze sloupu na sloup, aby si prohlédl prostor nad hledištěm, a několikrát zakroužil nad manéží. Slon se za ním otáčel na místě, pak sáhl kamsi pro barevný igelitový sáček, nasál jej a vyfrknul; jako tenkrát nad vosím hnízdem. Stehlík sáček zachytil, klesal s ním k podlaze jako s padákem a diváci tleskali, vstávali z lavic a byla přestávka. Slon měl chvíli pauzu, a aby si ho mohli lidi prohlédnout zblízka, postával v ohradě před stanem. Tchoř a Stehlík měli vzácnou příležitost s ním promluvit. Než se však zmohli na slovo, spustil Slon sám:
„Co jste to tam provedli? Ve zvěřinci je vzpoura. Nikdo nechce pracovat, stávkují; prý je tam strašný...“
„Smrad?“ skočil mu do řeči Tchoř. „To ty kočky. Pořád na mě řvaly, tak jsem jim to tam pustil...“
„Ale nebylo to ze strachu, že ne,“ rozesmál se Slon.
„Ne... teda trochu jo, než jsem zjistil, že jsou za mříží. Pak už jsem jen rozdával autogramy.“
„A sena máš dost?“ vzpomněl si Stehlík, co zajímalo Kačenku.
Slon souhlasně kývl.
„A kamarády, máš tu nějaké?“ zajímalo Tchoře.
„A kuličky hrajete?“ vyhrknul Stehlík.
Slon sklopil hlavu a odpovědi se nedočkali, protože už byl volán zpátky do manéže.
„A vzpomeneš si na nás někdy?“
Slon se otočil, a najednou už nevypadal tak vesele, jako když se před chvílí potkali.
„Je slavný,“ čepýřil se Stehlík, když začala druhá polovina představení.
„Je unavený a je mu tady smutno,“ povzdechl si Tchoř.
Do výběhu se vrátili až za tmy.
„Tak povídejte!“ pobízela Kačenka. Jejich mlčení ji zaskočilo.
„Krásné představení,“ řekl popravdě, avšak bez nadšení Stehlík.
„Má se dobře, sena dost,“ vykrucoval se Tchoř, jako by něco zamlčoval.
„A co kočky?“ ptala se nejistě Kačenka.
„Nemohli bychom ho koupit zpátky?“ vyhrknul místo odpovědi Tchoř. „Dal bych za to všechna vajíčka světa.“
„A já všechna barevná pírka,“ přidala se Kačenka.
„A což teprve já...,“ polkl naprázdno Stehlík.
Do cirkusu bylo daleko; příště vyslali jen Stehlíka. Ostatním nic nevyprávěl; nejspíš toho se Slonem mnoho nenamluvili.
Tchoř trávil celé dny v noře a po nocích se dokonce přestal toulat. Kačenka plavala většinu času na rybníčku, schovávajíc hlavu pod křídlem. Stehlík vysedával na stromě a díval se do dálky, jako by na něco čekal.
„Cirkus odjíždí!“ vykřikl zděšeně další den ráno.
Ze zdi výběhu zahlédli už jen pár náklaďáků táhnoucích maringotky.
„Ani jsme se nestačili rozloučit; myslíte, že se ještě někdy uvidíme?“
„Hrom do pukavců!“ zaklel Tchoř a chystal se zalézt do nory.
„Pojďme se projít,“ zadržela ho Kačenka. „Třeba dostaneme nějaký nápad...“
Sešli ke krmelci. Minuli pár smutně se tisknoucích Sloních ťápot. Ani si nevšimli, že brána je otevřená.“
„Nezahrajeme si kuličky?“ ozval se známý hlas.
„Kde se tu bereš?“ zírali překvapeně na Slona. „Mysleli jsme, že...“
„Tak velké auto nemají,“ zahalekal radostně Slon; „naštěstí.“
Odpoledne se za Slonem přišel podívat zvěrolékař. Říkal něco o světě a o cestách a o dveřích otevřených tam i zpátky – zvěrolékař mluvil vždycky trochu scestně. Zvířatům rozuměl, ale ona jemu vůbec.
„Ještě že jen na měsíc,“ brumlal si pro sebe. Pak zmačkal jakési papíry do koule a hodil ji Slonovi. Ten ji chytil, chvilku si s ní hrál, a nakonec ji poslal po vodě strouhou ven z výběhu. „Dárek lidem,“ zatroubil zvesela. „A skákat, jak pískají, už nebudu. Tady je mi líp. A když budu chtít, můžu tancovat kdy chci a jak chci; a když vy budete chtít,“ obrátil se na ostatní, „třeba mi pak zatleskáte.“
Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.
Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah
26 názorů
Pro Viola Blossom: Děkuji za návštěvu a ocenění. V době sepisování a dolaďování textu se mi ten příběh zdál hodně smutný, ačkoli bylo od začátku jasné, žo dobře dopadne. Mělas při čtení podobné pocity?
Děkuji za návštevu a komentáře. Jste vítáni u dalších pokračování.
Pro Parsifal: Snad tedy to "ponaučení", plynouci z téhle pohádky, nepůsobí přiliš násilně :-))
docela v pohodě.. jako dítěti by mi asi něco vrtalo hlavou, al ejá byl vždycky hloupý dítě..
Je to hravé, za to první plus, co hlavně ale musím ocenit, že v tom je i jisté poučení, jisté moudro, což, žel bohu, dnešním, moderním pohádkám chybí. Dávám tip a přečtu si další. :-)
Děkuji všem čtenářům za návštěvu, komentáře a ocenění; těm, kteří si pohádky ze zoo oblibili natolik, že je čtou pravidelně, pak navíc za vytrvalost :-)
Pro Muamarek:
Děkuji, to, co uvádíš, je cílem mého ůsilí, a tak je potěšující, je-li mou snahu vidět :-)
Pro Makoves a Alegna: Díky, přijděte zas.
Pro avox:
Tahle pohádka byla možná chvíli i smutná, ale nakonec to (jak jinak) dobře dopadlo.
Pro heartrate:
Leckdo z násh možná chtěl být v dětství zvěrolékařem... A děkuji za připomínky, týkající se srozumitelnosti.
Pro Taubla a renegátka:
Děkuji snad se i další příběhy budou líbit...
Pro nostalgik:
Zvířátka by měla dětem přinášet radost; aspoň tahle pohádková :-)
Pro SUVR:
O těch jménech (nebo o jejich zápisu) budu ještě uvažovat. Zvířatka původně měla mít vlastní jména, jenže jaká jména zvolit, aby byla "poslouchatelná" a přitom natolik výstižná, aby s jejich užíváním neutrpěla srozumitelnost příběhů. A tak zatím zůstalo u druhových jmen s velkým počátečním písmenem...
Pro baronka:
Slon se nesmí ztratit
prázdný by byl výběh
bez něho
Pro srozumeni: Díky :-)
Pro JariAgnes: V tomhle příběhu je možná na cirkus pohlíženo trochu záporně, ale snad se i tak bude vnoučatům líbit :-)
+ avíza několika dalším (dotčení nechť prominou)
tahle pohádka se mi líbila moc a moc, nadchlo mě, že zvěrolékař rozumí zvířecí řeči, a celé je to hrozně poutavé.. je to asi pro větší děti, s tím „Ještě že jen na měsíc“ si nejsem ani já jistá, jak přesně je to myšleno
jsem ráda, že se vrátil, vždyť se při odchodu s kamarády ani nerozloučil... :-)) */
Všude dobře, v zoo nejlíp...
Líbí se mi provázanost jednotlivých příběhů, nejsou náročné, ale mají spád a takovou člověčinu - každé to zvíře má svůj charakter, má svou roli v příběhu a člověk čte a čte...
Dovoluji informovat čtenáře, kteří sledují dění v zoo u Vrbového potoka, že byl zveřejněn další příběh.
Dotčení nechť prominou.
Pro Květoň Zahájský:
I veselé momenty (kdo ví, zda dětem srozumitelné) jsou v tomhle příběhu. Celková nálada je však tuším spíš smutná. Vše naštěstí (nutně) dobře dopadne.
Děkuji za návštěvu.