Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

I strašidlo zaslouží jméno

Výběr: Danielane

21. 12. 2011

6868

Autor

Lakrov

Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

I strašidlo zaslouží jméno

Skončil podzim. Dny se zkrátily, ochladily a jednoho rána byl celý výběh bílý. Tchoř to zjistil ještě před rozedněním. Dobře už však věděl, že ostatní nejsou v noci na překvapení zvědaví, a tak tou studivou bílou nadílkou jen tiše proběhl svá oblíbená místa. Ani se příliš nerozhlížel a schoval se zpátky do nory, kde počkal na východ slunce.

„Cos dělal až u krmelce,“ překvapila ho po rozednění Slonova otázka.

„Já u krmelce nebyl; a jak vůbec víš, že jsem byl až tam dole?“ snažil se Tchoř trochu zapírat a trochu vyzvídat.

„Jak asi,“ uzemnil ho Slon. „Mám oči, ne?“

Tchoř natáhl krk a rozhlédnul se. Až teď si všiml pěšinek, jež po něm ve sněhu zůstaly. Jedna z nich opravdu vedla až dolů ke krmelci. Tchoř věděl, co ho do těch míst láká. Nemohl zapomenout, jak tam na jaře ptáci stavěli hnízdo. Jenže ho tehdy zahlédli a vajíček se nedočkal. Vajíčka...

„Ani nevím, kudy jsem v té tmě bloudil,“ zamlouval noční výlet, očekávaje další vyptávání. Slon už naštěstí většinu Tchořových stop překryl svými velkými otisky.

Kačenka se dokolíbala – posledních několik metrů dokonce doklouzala – k rybníčku a hned si uvědomila, že je něco jinak. Voda ji neobjala, jak byla zvyklá; ještě pěkný kus od břehu stála nohama pevně na hladině. A pak jako by se něco zlomilo: Lup, žbluňk, a najednou plavala s potopeným bříškem, jako vždycky.

Stehlík se probudil v keři a zjistil, že okolní větvičky nějak ztloustly. Jako by rozkvetly nebo porostly bílým mechem. Líbilo se mu, že nevidí ven; připadal si lépe schovaný.

„Svítíš tam jak tříbarevné jablko,“ vyvedl ho z omylu Tchoř.

Stehlík vystartoval, a jak se proplétal, strhnul na sebe chladný suchopád. Když se ohlédl, byla část větviček očištěná od toho bílého čehosi, takže každý zřetelně viděl, kudy vede Stehlíkova tajná chodba. Ze strachu raději vylétl vysoko nad výběh.

„Jé, kdo to tady kreslil?“ podivil se. „Tady to,“ ukázal na oválné trasy Tchořových pěšinek, „vypadá z výšky jako motýl. A tohle,“ zatřepetal se nad kulatými otisky Slonových nohou, „vypadá zas jako poštovní razítka. Poštovní motýl, štyglic-štyglic,“ zanotoval Stehlík a udělal několik vzdušných piruet. Trojúhelníkové otisky Kačenčiných nohou mu nepřipomínaly nic, a tak přistál na bodláku. Ten se pod náhlým náporem oklepal jak zralá pampeliška.

„Tak se předveď, co nám nakreslíš ty!“ zavolal na Stehlíka Tchoř.

„Já moc kreslit neumím, já se stydím,“ vymlouval se Stehlík, a tváře mu ještě víc zčervenaly. „A na zem chodím málokdy. Co kdyby přišla...“

„Jen kousek,“ přemlouvali ho ostatní. Stehlík tedy slétl do sněhu a chvíli v něm poskakoval. Řádka otisků, co za ním zůstala, se podobala anténkám nebo jakýmsi divným vidličkám.

„Já tam skoro nic nevidím,“ mhouřil oči Slon. „Neumíš větší?“

„Radši už toho nech,“ nabádal Stehlíka Tchoř, „nebo přijde kočka, začne tě stopovat a budeme mít plno práce ji vyhnat; a mně pak budete zase vyčítat, že to tady smrdí,“ vzpomněl si na nedávný souboj. „Vymyslíme raději jinou hru.“

„Co třeba nakreslit strašidlo, které by kočku zahnalo?“ napadlo Kačenku. „Ví někdo, jak se kreslí strašidlo?“

„Já teda přesně nevím,“ zamyslel se Stehlík, „ale určitě musí být strašně veliké. Vyletím nad výběh a budu vás navigovat – kdo a kam máte šlápnout –, aby to strašidlo bylo opravdu strašné.

„Ale kočka nelétá, všimne si ho?“ napadlo Slona.

Kačenka se škrábala po stráni od rybníčku. Nožky klouzaly, a tak si pomáhala zobákem. Několikrát se za ní přitom skutálela hrudka sněhu. Jedna taková se dovalila až dolů ke břehu a cestou na sebe postupně nabalovala další a další bílé chomáčky. Byla velká napřed jako Stehlík, pak jako Kačenka a pak jako Tchoř. Být stráň delší, představovala si Kačenka, kdo ví, zda by nakonec hrouda nepřerostla i Slona. „Pojďte se podívat! To by bylo strašidlo,“ volala na ostatní.

„A to jako myslíš, že se někdo lekne téhle bílé hromady? Vždyť vůbec nepáchne jako pořádná šelma,“ postrčil Tchoř sněhovou kouli čenichem. „Leda že bych ji...“

„Zadrž,“ okřiknul ho Slon, který se přišel podívat na Kačenčino strašidlo. Jak však bylo všude oslnivě bílo, málem kouli rozšlápnul.

„Já bych se teda takového strašidla bál,“ povídá Stehlík. „Mít to ještě ocas a uši...“

„Jasně, musí být větší,“ vysvětlovala Kačenka. „A musí připomínat nějaké strašné zvíře. Třeba obrhousera. Takže mu uděláme dlouhý krk a velký zobák se strašnými zuby a...“

„A čtyři nohy a ostré drápy,“ navrhl Tchoř. „Aby to mohlo lézt po stromech.“

„A velké soví oči,“ dodal tajemným hlasem Stehlík, „aby to dohlédlo na míle daleko, ve dne i v noci.“

„A silný chobot. A velké uši, aby tomu neuniklo jediné šustnutí. A nohy dlouhé, aspoň jako já mám,“ vylepšoval Slon.

Ještě chvíli postávali kolem sněhové koule ne větší, než míč, a vymýšleli, co všechno by mohla představovat.

„Jestli nechceme, aby nám to strašidlo dřív roztálo, musíme si pospíšit,“ popoháněl Tchoř a začal kouli válet po výběhu sem a tam. Zůstávala za ní holá cestička, vyčištěná od sněhu; Kačenka rozpřáhla křídla, a nahrnovala ze stran další sníh, aby koule přibývala rychleji.

„Počkejte,“ zarazil je Stehlík. „Tuhle zbyl sněhu ještě kus, ale tady není nic a tamhle jsme zas celý pás zapomněli. Chtělo by to nějaký systém.“ Vzlétl a začal ukazovat: „Teď dopředu, kousek doprava, zpátky dozadu a zase kousek doprava...“ Za chvíli bylo okolí rybníčku beze sněhu a koule uspokojivě rostla.

Slon to celé sledoval s notnou dávkou nedůvěry.

„Koček sedm, každá jiná,“ zanadával Tchoř, „já už tu kouli sotva utlačím...“

„Tak ji budeme valit spolu,“ nabídla se Kačenka.

„Počkejte,“ ozval se Slon. „Já sice moc nechápu, co děláte, ale vlezte mi na hrb...“

„Cože?“ zvolali dvojhlasně Tchoř s Kačenkou.

„Povídám, vlezte mi na hrb, říkejte mi kudy a zbytek nechte na mně.“ Nastavil chobot a usadil si je oba za krk. „Tak, a jedeém,“ zavelel a rozpohyboval kouli od jedné strany výběhu ke druhé. Za chvíli byla koule velká jako největší dýně. Pak jako dvě obrovské želvy. Pak jako cisterna, co k nim občas zajížděla, a nakonec, světe div se, začala být koule veliká skoro jako samotný Slon! a to ještě nebylo všechno. V dolní části výběhu zbývala trocha sněhu. Než Slon dovalil kouli posledním bílým pruhem, byla vyšší než on sám. Taktak, že dosáhl chobotem na vršek. „Tak co, teď už se jí někdo bude bát?“ zeptal se nejistě a všichni se rozesmáli. Kdo by se bál velké sněhové koule.

„To přece ještě není všechno,“ ozval se Tchoř. Seskočil Slonovi se hřbetu a začal kouli podhrabávat. Za chvíli už bylo jasné, kde bude mít strašidlo přední nohy, kde zadní a kde tělo. Kačenka zůstala sedět a radila Tchořovi, kde má sněhu ubrat a kde přidat, aby strašidlo mělo taky dlouhý krk a zobák a...

„Musí mít chobot,“ rozhodl Slon. „Kdykoli přišla kočka, vždycky se nejvíc bála chobotu.“

Z dlouhého krku se tedy stal chobot a z části zavalitého těla hlava. Stehlík udělal z čumbrků oči a z větviček zuby. Slon dotáhl odkudsi dva rozvětvené pahýly a udělal z nich kly. „Slon parohatý,“ zhodnotil dílo na závěr.

U výběhu se začali scházet návštěvníci. „Podívejte, všude je bílo, a tady už mají zvířátka odklizený sníh,“ říkali si dospělí. „A ten obrovský sněhulák!“ volaly děti.

„To není žádný Sněhulák! To je strašidlo, strašné strašidlo!“ zlobila se Kačenka.

„Ale nějaké jméno by to strašidlo mít mělo,“ navrhl Stehlík. „Straškocour?“

„Nebo Kočkohnát,“ napadlo Slona při představě uhánějící kočky.

„Sněhulák, sněhulák,“ doléhalo volání dětí.

„A co Slonulák,“ napadlo Tchoře. A u tohohle jména už zůstali.

Za pár dní se oteplilo. Slonulák pomalu tál, ale hromada sněhu s trčícími kly a zřetelným chobotem vydržela až do pozdního jara. Kočky se výběhu od té doby zdaleka vyhýbají.

Slonuláku, Slonuláku,

kdo tě pozná od strašáků?

pohled mrazí, tělo bílé

zuby, drápy, soví brýle

Slonuláku, bílý draku

zahnals kočku do bodláků

my ti přejem dobré ráno

máme pro strach uděláno