poloviční království

poloviční království letošní jaro je tak široké, jako nikdy, tak široké a blátivé, jako bývá spíš podzim nechce se tomu světu věřit, ta otevřená rovina čeká, vyzývá aby na ní něco přistálo Náruč laskavá a dokořán otevřená, zahrada. Zase se někam zhoupnout, jako do nemoci, zimnice a bolest v kloubech jsi jen touha, nic víc, nic míň šplhat na nějaký vrchol, nebo se ponořit až na dno, jaký rozdíl všecko jenom pro to abych zjistil, že sám v sobě mám být šťastný to jediné co mi na světě patří Tam kde tma světlo pohlcuje, světlo samo sebe nevidí Až k večeru dojíst snídani, kde jsi celý den? A všude je mokro, ale nepršelo, deště si nevšiml¨ Obrať se a všecko už je jinak Teď tě budu už jen mlčenlivě pozorovat, jak se k sobě přibližuješ A mě nevidíš, přesto že jsem tady celou věčnost Pojď, rybo, naučím tě létat Odrazit se skočit a vznést se Každým okem někde jinde. jedno obrácené v sobě, druhým hledím navenek. Blouzním a přesto tolik vzhůru. Tak střízlivý a opilý současně, nešťastný a šťastný zároveň Nic přede mnou, kolem noc. Půl měsíce světla a uzly dálnic. Nechce se mi vydržet. čekat kdo si všimne nočního chodce A nikdy by mě nenapadlo stopovat. doufám, že mě nesrazí, a přeji si aby mě srazili. Pořád dokola, vím, nikdo za mě další krok neudělá. Nemůžu o sobě říct vůbec nic. Jsem, prostě jsem. Plápolající sám v noční krajině. Ostatní zůstali tak vysoko. Spadni, komu padni. Tolik mě to sevřelo a tlačí a dusí ze všech stran. A přesto se nic nepohne, tam vevnitř se už nic nikam nepohne. Čím to jen může být, občas vidím dál než můžu dojít, jindy nedohlédnu ani na krok před sebe. Krajina musí být zvlněná. Všecko vyprchalo. A noříme se opět do tmy mezi poli. Spěcháme, rychle, než se ten pasáček krav osmělí a dotkne se ztracené královny. Než se promění. Tep jednoho srdce mi k životu nestačí. Proč umírat čekáním, než se probudíš. To je cena za nesmrtelnost, samota? Víc můžu už jen nadobro zmizet, rozplynout se v žáru vlastního ohně. A když už konečně zapomenu, zahlédnu tě někde bloudit. Jak jen tě přivést zpět k tobě samotné. A tuším, že zase zemřeš někde v blátě na půl cesty Přivedu tě na hranici, ukážu zlaté dveře do paláce, ve všech oknech se svítí, a ty je nevidíš.

---