16. SUPERKOULE - Bez chaloupky v říši betonu (pohádka) - dílo č. 4

Bez chaloupky v říši betonu:

Asi jsem to s tím perníkem přehnala, pomyslela si, když se rozhlédla kolem sebe. Ale už měla dost věčných Rejpalových komentářů pokaždé, když vylétla komínem, že ji pálí dobré bydlo.
Ať si to zkusí, trpajzlík jeden. Jednou bych těm spratkům na to ještě naletěla. Ale pořád dokola? To už by jim nesedl na lep člověk, natož čarodějnice na lopatu. Jenže, co je psáno… No jo, zabručela si do chloupků pod bradavicí.
Že jsem ale poslouchala toho otrapu Pokustóna, to bych se kopla. Prý: „Madam, vidím, že perníku máte plné zuby…“ Zrovna jsem nemohla ten drek rozkousat. „Měl bych tu něco pro zpestření jídelníčku. Mám s sebou travičku.“
„A kde?“ Nikoho jsem neviděla. „A pak, otrávit se umím sama, běžte o dům dál.“
„Ale“, usmál se, v ruce veliký černý cylindr, z něhož vykoukli dva vypasení králíci. Tedy, ten jeden byl jak lunt, ale z toho druhýho by se něco vyškvařilo. „To je omyl“ – a podal mi tu vysušenou drť.
Změna jídelníčku, jo… ale králíky mi nedal, holomek. Že nejsou na maso.
Nevím, co se stalo. Jsem ale úplně mimo. Chaloupka nikde, les fuč, všude jen neforemný krabice, do nichž jeden kopne a ukopne si palec. Král žádnej, zato šašků přesila. A těch fakanů. Na druhou stranu, mám pokoj od těch svejch. Je to rajská hudba nemuset poslouchat, kdy vám ti dva šmejdi budou loupat perníček. A vám loupe v kříži a musíte je honit a vyvařovat jim – a oni to ani nesnědí, holota. Tuhle mi ten drzej spratek řekl, že jsem připálila rajskou. Ať se s nima maže někdo jinej. Však to vidím. Sněhurka je moc nóbl a kdo by pečoval o sedm krků, Růženka zaspala dobu, Popelka se dala na chov podvraťáků a už má pod zámkem tři vořechy. Přitom jméno má takový, že by se k prolítávání komínem hodilo.
Jak tak byla zabrána do svých úvah a konsternovaná smradem připomínajícím její lektvar z hadí kůže a myších ocásků smíchaný s lejnem tchoře, který měla proti zblbnutí, nevšimla si, že na ni někdo volá.
„Haló paní. Ano vy. Můžete na chvíli?“
Koukám, co je to za maškaru. Holobrádek s nějakým kusem papíru. Mluvil velmi divnou řečí. Pochopila jsem ale, že je to mapa. Zřejmě hledal poklad. To by vysvětlovalo ty uřvaný stvůry ženoucí se v oblaku smradu sem a tam. Asi tu vládne nějakej čaroděj a schovává zlaťáky. Vyčoudit mu je by nebylo od věci.
Že by ovšem tohle tintítko přede mnou byl nějakej princ nebo aspoň Hloupej Honza, to teda se říct nedá. Hledá Hrad, určitě. Takovej hrad bude někde na kopci, nad řekou. To dá rozum.
Ať jsem se ale rozhlížela sebevíc, kopec jsem nezahlédla.
Ten divnej člověk odešel a na pozdrav utrousil něco jako „baba“. Asi místní pozdrav. Vyhládlo mi, že bych klidně skousla i ten perník, jak ho nesnáším. Mizernej Pokustón. A ještě si bude, domýšlivec, myslel, že mě očaroval.
Všimla jsem si, že tu mají kočky i havrany. Košťata se dají sehnat na každém rohu. Po téhle stránce to jde. Ale co udělali s lesy? Žádný stromy, žádný koně, žádný bažiny. Hotový peklo. Kdyby tu byl Lucifer, domluvila bych se s ním. Ne, při mý smůle jen lidi, samí lidi. Někam se ženou, na nic nemají čas. To je podobné jako u mě. Asi taky mají stanovený, co mají dělat – a pořád dokola. To jsem si teda pomohla. Zlatá chaloupka pod starou borovicí.
Začalo se jí stýskat.
Jak tak šla v naději, že někde objeví cestu k chaloupce (o světýlka nebyla nouze, přesto jí hledání neusnadnila), náhle se zarazila a celá zkoprněla.
Dvě děti tak ve věku deseti let, kluk a holka.
„Paní, my jsme utekli. Bráška už je unavenej. Nemáte mobil? Zavolala bych na Linku bezpečí. Nemáme kam jít.“
To se mi snad zdá. Rozhodila jsem rukama. Nemám, žádnej perník. Nic. Běžte. Běžte pryč. Křičela jsem a mávala rukama. Utekli. Oba.
To houkání bylo nesnesitelné. Objevil se žlutej drak, z očí mu sršely modrý plameny a vydával skřeky k zbláznění. Z něj vystoupili dva pochopové, vrhli se na mě. Byla jsem tak zblblá, že jsem je nestačila proměnit v potkany. Odvezli mě zřejmě na místní Hrad. Žádná voda, žádný kopec. Ale je tu pár stromů a hlavně – ticho a klid. Až takovej mrtvej. Mám svůj pokoj a chodí ke mně milej pán. Škoda, že mu nerozumím. Věřím, že mi pomůže dostat se domů. Toho Pokustóna ale roztrhnu. Ať se mi vyhýbá obloukem.
Toho dne byla velmi dojatá. Přišel za ní malý synek milého pána, který si s ní chodil povídat, a přinesl jí perníkové srdce.