16. SUPERKOULE - Číslo 5 žije (povídka pro děti) - dílo č. 5

....

Markovy svítící hodinky ukazovaly za pět minut půl dvanácté.
Kluci vstali z provizorních sedátek, na nichž se v koupelně u školníků usadili - jeden z překlopeného koše na špinavé prádlo, druhý z okraje vany - každý udělal pár dřepů a trochu se protáhli. Shodli se v názoru, že jestli Titaňáci dosud Číslo 5 nenašli, chystají se jim provést něco moc ošklivého. Přemítali, co všechno o Titaňácích vědí, a Mára se rozhodl vsadit na poslední trumf. Pošeptal svůj nápad Majklovi, který hned ve tmě horlivě přikyvoval. Co nejtišeji odstrčili skříňku ode dveří, Majkl si lehl na břicho na zem, a Marek pomalounku otevřel štěrbinu do pokoje. Ten menší a mrštnější z nich se trochu natáhl, chňapl po časopisech u postele a stáhnul se zpátky. Markovi tlouklo srdce, že z toho div nebyl v koupelně průvan.
„Člověče, kolem okna létá něco jako obrovská sova, to bude jeden z těch blbečků,“ zašeptal Majkl, když zavřeli dveře. „No jo, ale když na nás doteď nezaútočili, tak to chystají něco většího,“ rozumoval.
Každý si vzal časopis a podle Markova návodu si z něj udělali u úst kornout jako megafon. Zkoušeli, jestli to funguje, huhlali do papírových rour a přes vážnost situace občas vyprskli smíchem. „Klídek, to jsou jen nervy,“ špital Majkl a jakž takž se zase uvelebil na obrubě vany.

S tou sovou to bylo, jak tušil. Proměnil se v ni ten co do vzrůstu větší dareba z Titanu. Menšího, zuřivějšího, se snažila dole v zahradě odradit školníkovic kočka Mia od demolice školní budovy, celé roztřesené ze zásahů současné komplexní rekonstrukce. Už měl pod přední zdí poblíž rohu na každé straně zahrabané nálože. Byly malé jako knoflíky od kabátu, ale z opatrnosti, s jakou s nimi zacházel, nemohlo být pochyb o jejich zničujících vlastnostech. 

Titanský plukovník zuřil jako nepříčetný. Kolega mu totiž nedovolil vhodit výbušninu do pokoje.
„Připomínám ti, že po sobě nemáme zanechat na Zemi stopy. Navíc není vůbec jisté, že se zrovna tady někde ten Pidižvík schovává,“ zakřikl velký malého.
Ten ale, posedlý touhou ničit, už zapaloval roznětku. Chobot se mu sice zprvu třásl marným úsilím, ale dokázal se zklidnit a vyprsknout chomáč jisker. 

Vtom se Mie povedlo, k čemu se chystala po celou dobu, kdy se mimozemšťan vztekal. Strčila packou do destičky umístěné na první dlaždici vedle hydrantu - a na zahradu se spustila sprška vody ze zavlažovacího systému. Cizí stvoření uskočilo a vychrlilo další proud jisker směrem k jedné z náloží. Ta se začala točit, až se úplně vynořila ze země, do které byla zahrnutá a tmavorudě blikat sílícím světlem.

Vtom se pootevřelo okno v přízemí a kluci volali hlubokými hlasy do časopisových zesilovačů zvuku:
„Támhle jsou, hrrr na ně,“ a „hoďte na ně síť, musíme je dostat,“ a tak podobně.

Titaňáci se ulekli. Ale zrovna v momentě, kdy si nasazovali na hlavy vrtule k rychlému úniku, vybouchla jejich rozpálená nálož a lešení se rozlétlo na tisíc kousků.
Od svorníku, který držel roury mezi přízemím a prvním patrem v pravém úhlu, se ozvalo charakteristické bzučení Čísla 5, podle kterého bylo možné neomylně uhodnout, kdo se tam, zmenšený jako pan Tau, skrývá.

Titaňáci se vrhli zpět do deště trosek, ale jakoby mezi nimi a budovou školy vyrostla průhledná zeď, dštilo zavlažovací zařízení vodu, která byla jejich životu nebezpečná a skrz kterou se nedostali, i když těkali nahoru, dolů i do stran.
Výbuch druhé nálože vyrval zprostředka zahrady dva rybízové keře i s kořeny, které Titaňáky smetly a zle pocuchaly. Přesto však dokázali utéct dřív, než mohli být chyceni a dali si sakramentsky záležet na rychlém ústupu ze Zeměkoule.

Na radničních hodinách dotloukala půlnoc.