Devátý schod

 „Co to sakra je?“
Markéta se neprobudila do nejlepší nálady.Není divu,málokdo by toužil být po tak společensky náročném večeru vzbuzen troubením auta.
Její jinak velmi vkusně a moderně zařízený byt byl právě teď spíše předraženou kůlničkou na dříví.Všude se válely poházené svršky i spodky, na stole odpočívala bota, ta druhá pak našla útočiště v odpadkovém koši. Věšák ležel na zemi, zatímco pánský pásek z imitace kůže levitoval ve vzduchu, důmyslně zachycen na stylovém lustru. A kdyby někdo hledal klíče od bytu,našel by je plovat v akváriu mezi závojnatkami. 
   Oslava narozenin se opravdu vyvedla a Markéta si ji užila se vším všudy a to i přesto (nebo právě proto),že nebyla její. O tom svědčil i nahý Koloušek ležící vedle ní. Přezdívka, kterou Honzovi dala ještě na večírku, jí v tu dobu připadala více než přiléhavá, ačkoli on se nepatrně vzpouzel a blábolil něco o tom, že by raději byl „Trhač, nebo Kanón“. 
   „ To snad není možný“ vztekala se Markéta, jelikož klakson stále troubil. Trochu doufala, že se Koloušek probudí a dojde zavřít okno. Nestalo se a tak byla nucena vstát a opět si pomoci sama. Bohužel lehce podcenila zhoršenou motoriku svého těla a její unavený mozek nebyl schopen včas zpracovat spoušť, která jí obklopovala. Kombinace toho a skutečnosti, že si včera v záchvatu zodpovědnosti vydloubla kontaktní čočky, měla za následek, že Markéta velmi záhy zakopla o pohozené Kolouškovi kalhoty, ztratila pevnou půdu pod nohama a zřítila se k zemi. Mohla z toho být vtipná historka na další večírek, kdyby se ovšem Markéta neuhodila do hlavy o ústřední topení a na místě nezemřela.

Pátek 11.3., večer.
   
   Polštáře! Je možné, že sem málem odešla a nesrovnala je? No nic,všechno to znovu překontroluji, mám stejně ještě dvacet minut. Takže sklenice, v řadě. Ručníky, stejně vysoko. Oblečení, srovnané a seřazené dle barevného spektra. Knihovna, žádná knížka v nesprávném úhlu. Tužky, všechny hrotem ke zdi. Výborně, mělo by to být v pořádku. Schválně, jestli si všimne, že mám novou rtěnku. Je to sice stejný odstín, ale jiná značka. Ne, radši se jí brát nebudu. Tak, ještě učesat…raz dva tři, dneska mi to sluší, šaty na pátek mám ráda. Zhasnout, raz dva tři…polštáře! 
   Snad jsem na nic nezapomněla. Mám nejvyšší čas, je 18:51 a cesta od vchodových dveří k restauraci mi trvá přesně sedm minut a dvacet vteřin svižnou chůzí plus minuta a půl na seskákání schodů. Ještě zamknout…raz dva tři. Těším se na něj, ačkoli je pátek a měli bychom jít do kina, ne na večeři. Ta je v úterý. Snad má dobrý důvod k takové změně, ví jak mi na pravidelnosti záleží. Život je pak mnohem jednoduší, když má člověk plán.
   Konečně vytřeli ty schody, už se na ně nedalo koukat. Snad je ale zase nevoskovali. Minule, když sem po nich skákala, málem mě to stálo život. Takže pěkně po sudých…druhý, čtvrtý, šestý, osmý…

..19:00…akorát. Je tady živo, asi nějaká oslava. Vím, proč sem v pátek nechodím. Přes týden je to klidná kavárna, ale o víkendech se bohužel mění v přeplněný bar a to není nic pro mě. Hele to je ta sousedka, Markéta myslím. Koukám, že má zase nový objev. Nechápu její životní styl, já bych se z té neuspořádanosti velmi rychle zbláznila.
Jsou dost hluční, neuslyšíme s Martínkem vlastního slova.
Támhle je, tváří se nějak smutně. Tohle tričko mám na něm ráda, hodí se mu k očím.


  „Ahoj miláčku“
  „Čau“
Jinak voní.
    „Hrozně řvou“.
    „Slavěj narozeniny no, chceš jít jinam“?
Jinam, jak jako jinam? Nikdy nechodíme jinam.
   „Ne, to je dobrý“
   „Jistě že ne…“
   „Tak co si dáme?“
   „Nevím, kouknu se.“
 Musí tady ten číšník pořád postávat? Znervózňuje mě to.
   „Tuňákový salát, Matonku a pro mě malý pivo, dík. Nebo sis chtěla snad dát výjimečně něco jiného?“
Co s ním je? Chová se divně.
   „Co je s tebou?“
   „ Nic“.
Asi zase něco v práci, poslední dobou je podrážděný. Ale to zvládneme, spolu všechno zvládneme. Myslím,že má nakřivo límeček. 
   „Čau dětska, co vy tady. Je pátek, nemáte být náhodou v kině?
   „Čau Michale“.
Michala nemám ráda. Moc mluví, moc pije a občas nosí každou ponožku jinou. Je to ale Martinův kamarád, takže se usmívám, mlčím a souhlasně přikyvuji.
  „Hele sme si zrovna řikali s kámošema, jak to máte pěkně zařízený. Ne fakt, mě se to líbí, 
   ten váš plán…úterý večeře, čtvrtek tenis, pátek kino…žádnej stres s vymejšlenim programu, 
   co?“
Martin se tváři nějak naštvaně. Zřejmě už má svého kamaráda taky dost.
   „ Já se pořád stresuju, kam svojí holku vzít, aby to nebyla nuda, ale to ty řešit nemusíš, co 
   Martine, tvoje holka v tom má jasno…co je?“
 Proč se obléká? Proč vstává? Martine?
   „Lenko já si zejtra přijdu pro věci.
   „Pro jaký věci?“
   „No pro svoje věci.“
  „V kolik?“
 „Ach jo…v devět nula nula, v pořádku? Čau.“
Kam šel? Vždyť ví, že chodím každou sobotu od půl deváté plavat. Sakra!


Pátek 11.3., noc.

   Jsem blbá, úplně blbá a nikdo semnou nevydrží!! Můžu se snažit sebevíc, ale stejně je to na nic. Copak za to můžu, že mám ráda pořádek? To přece není nic nenormálního! Ale co když to vážně přeháním, co když jsem nenormální! Kvůli srovnaným knihám, skleničkám, ručníkům a tuňákovýmu salátu jsem přišla o Martina a teď nemám nic, kromě perfektně ořezaných tužek a kostek cukru, srovnaných do pyramidy. A dost, všechno to půjde na jednu hromadu, všechno ze skříní, poliček, ze stolu a knihovny.A já ať tady mezi tím bordelem klidně shniju.




   „To nezpívaj ptáci, řekni, že to nezpívaj ptáci!“
Markéta s Kolouškem si to po pár kolizích s okolo parkujícími auty a díky vzájemné opoře konečně došněrovali ke vchodovým dveřím činžáku. Pomalu začínalo svítat, zhasly pouliční lampy a Koloušek se marně snažil trefit klíčem do zámku.
  Markéta se zatím opírala o zeď a lokala zbytky vína z lahve, kterou v nestřežené chvíli uloupila oslavenci.
  „Myslim, že sou to ptáci a taky myslim, že dneska budem spát venku.“
  „Ukaž prosimtě, já to odemknu“. 
Strefila se už na čtvrtý pokus. Vpadli do chladné chodby a počali vratkou chůzí stoupat po schodech. Scházelo pouhé jedno patro, když Markéta klesla k zemi a oznámila, že je příliš unavená a nehodlá se již nikam přesunovat.
  „Tak fajn, na chodbě sem eště nesouložil!“
Markétin pronikavý smích prolétl celým domem a zazvonil i v těch nejvyšších patrech. Koloušek se posadil vedle ní, zhluboka se napil vína a začal vyprávět jakousi historku ze života, zatímco ona se nepřestávala smát.
  „ Mohli byste být zticha, některý lidi by chtěli spát!“
Najednou se nad nimi zjevila rozcuchaná dívka s tmavýma kruhy pod očima a šíleným výrazem. 
  „ Jo jasně, promiň, my už dem“ špitla Markéta a dívka beze slova zmizela ve svém bytě.
  „Kdo to byl proboha, úplně sem se jí lek.“
  „ Sousedka Lenka, vona je trochu magor.“
  „Jak magor?“
  „Tak třeba nechodí po schodech jako normální lidi, ale skáče jenom po sudejch.“
  „Tak to je hustý, tak radši poď, než na nás vypustí hejno koček.“
  „Nechals tam ležet tu flašku.“
  „To je fuk, stejně je prázdná.“

Sobota 12.3., ráno.
Martínek dorazí za dvacet minut. Skočím mu ještě koupit ty kořeněné doutníčky, co má rád, pak se projdeme a o všem si v klidu promluvíme. Řeknu mu, že se chci změnit, kvůli němu. Vlastně už se stalo. Tu spoušť, co jsem v noci udělala, jsem neuklidila, i když to byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Vzala jsem si šaty na středu, ačkoli je sobota, vlasy jsem si pročesala pětkrát, tedy vlastně jsem to samozřejmě ani nepočítala, vypínač jsem zmáčkla jednou, normálně jsem zamkla. Teď už jenom sejít schody tak, jak se to běžně dělává a můžu Martinovi s klidným svědomím říct, že jsem normální. Tak do toho, sudá,lichá. První, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý…

  „Haló, záchranná služba, prosím vás, přijeďte co nejrychleji na adresu Janovského čtrnáct, Holešovice.Stala se tu nehoda, dívka uklouzla po láhvi a spadla ze schodů,nedýchá“…

  Před činžovním domem číslo popisné čtrnáct v ulici Janovského stojí sanitka. Z domu vynášejí na nosítkách vážně zraněnou mladou dívku. Spadla ze schodů poté, co uklouzla po prázdné lahvi od vína. Láhev ležela na devátém schodě.
  Za sanitkou se pomalu tvoří kolona aut. V tu chvíli na místo přijíždí Martin a je z oné zácpy poněkud rozladěn, jelikož ví, jak Lenka nesnáší, když chodí pozdě. Začne tedy troubit. Pronikavý zvuk klaksonu dolétne až k otevřenému oknu ve třetím patře.
  „Co to sakra je?“ zakleje Markéta, která se neprobudila do nejlepší nálady..