Malíř

                                                    Malíř

                                                                   I

      „Teda kluci,“ pronesl pan Havránek lehce roztřeseným hlasem a těžko skrývaným dojetím,

„to jste mě dostali. Děkuju. Moc děkuju,“ a na pravou klopu saka mu skápla slza.

      Parta mechaniků, se kterou posledních dvacet let dělal, stála kolem stolu, na němž kromě několika lahví, chlebíčků a zákusků, stál malířský stojan, pod ním velká souprava olejových barev, několik srolovaných pláten a sada štětců.

     „To nic Vincente,“ řekl parťák  Kalous, „jen jsme si tady s chlapama říkali, že teď když budeš mít dost času, tak se dobrej vercajk šikne.“

     „Udělali jste mi hroznou radost. Já už myslel, že se toho důchodu ani nedočkám.“

     „Hlavně nezapomeň čas od času za náma přijít,  abys  poreferoval  jaký to je, když nemusíš ráno vstávat a děláš si jenom to, co chceš,“ pronesl s nádechem závisti Straka, kterému do vysněného důchodu zbývalo ještě pět let.

     „Tak chlapi, jdeme na to,“ prohlásil Kalous a pozvedl sklenici. Když ostatní udělali totéž, nadechl se a spustil: „Milý Franto. Tři dny jsem vymýšlel proslov.  Jako, že ty roky společný práce byly fajn, jakej jsi skvělej parťák nebo něco podobnýho, ale nakonec jsem všechny papírky roztrhal. Co bylo, bylo. Jaký to bylo, všichni víme. Takže, hlavně ať ti slouží zdraví, abys namaloval spoustu krásných obrazů. Na zdraví.“

     A začalo ťukání a připíjení, jedly se chlebíčky a zákusky od paní Havránkové, vzpomínalo se doby dobré i horší a co se kdy komu legračního přihodilo.

     „Mě pořád vrtalo hlavou, proč vám říkaj Vincente, když jste František,“ přišel k Havránkovi učedník Holoubek, „Teď už je mi to jasný. S touhle výbavou si můžete otevřít ateliér,“ ukázal bradou na hromadu darů, „ a kdy bude nějaká výstava?“

    „Na tu si chlapci budete muset počkat,“ řekl Havránek, „zatím není co vystavovat.“

     „Jen se nedělejte,“ popichoval Holoubek, „kluci říkali, že malujete super, tak snad něco doma máte, ne?“

     „To, o čem kluci mluvili,“ Havránek vytáhl z kapsy dýmku, zapálil si a kouř zlehka vypustil ke stropu „ to jsou jenom takové kresbičky. Sem tam malůvka někomu k narozeninám, nebo nějakému výročí. Ale umění kamaráde, to skutečné umění, kdy nejíš, nespíš a do barev přimícháváš svou krev, slzy a duši, to přijde až teď.“

      „Hele Vincente,“ přerušil jejich diskusi Straka, „ ještě nám řekni, co uděláš zejtra jako první důchodovou činnost.“

     „Tak tohle, vím kluci naprosto přesně už dlouho. Hned ráno, teda až se vzbudím, si pojedu vyzvednout poklad.“

     „Nekecej, že máš někde ulitý prachy.“ vyletělo ze Sýkory, který celou dobu mlčel.

    „Houby prachy,“ usmál se Havránek a mrkl na Holoubka, „na chatě mám starý kufr po dědovi. V tom kufru jsou všechny moje skicáky s nápady za posledních třicet let a už třesou se, až je oživím.“

     „Já myslel, že máš někde zašitý diety z cesťáků a teď vyrazíš na cestu kolem světa.“ řekl zklamaně Sýkora.

     „To vyrazím, ale ne kolem světa. Ráno odjíždím na chatu a celé léto budu malovat. Tak se tady hoši mějte fajn, dnes končí agónie, zítra začíná život.“  Havránek si posbíral dary, s každým se rozloučil a odešel.

                                                                       II

     Když se ráno probudil, doma už nikdo nebyl. Slastně se protáhl na posteli a po těle se mu začal rozlévat takový zvláštně příjemný a také trochu svíravý pocit.  Naplno si uvědomil, že jeho život se konečně může začít ubírat tam, kam chtěl už dlouhé roky, ale nikdy nenašel dost odvahy ten krok udělat. Jeho sen byl najednou tak blízko, až se ho bál dotknout.  Konečně o malování přestane mluvit, ale začne tvořit.

      Skončila doba musíš, začíná nekonečné období můžeš. Pomyslel si s odhodláním.  A všechno budu dělat po svém.  Demonstrativně odhodil pyžamo na postel a nahý se vydal do koupelny.

      Vykoupaný a oholený přišel do kuchyně. Na stole stál hrnek s mlékem a na talířku dva koláčky s povidly.  Vedle talířku ležel lístek. Udivilo ho to. Vždycky si snídani i svačinu do práce dělal sám, protože paní Havránková odcházela na směnu do pekárny, když on měl ještě půlnoc.

     Tak tomu říkám servis. Ať žije důchod. Pak se jeho pohled dotkl papírku a nadšení bylo pryč.

     Nic není zadarmo. To se dalo čekat.

Jednou rukou sáhl po koláčku a druhou otočil lístek:

                           Fando,

     Já vím, že jsi chtěl odjet na chatu, ale musíš to ještě odložit.

Slíbila jsem mladým, že k nim přijedeme na sobotu, mají pro tebe

nějaké překvapení, tak dojdi nakoupit.  Seznam a peníze jsou

v tašce na židli.

   Přeji ti hezký den

                   H.

     Hezký den je v háji. Představa o novém životě dostala první šrám.  Papírek zmuchlal a chvíli drtil v dlani, než jej pohodil na stůl. Odložil koláček, šel do ložnice ke skříni, kde se pomalu oblékl. Potom vytáhl z pod postele  velkou tašku a začal si do ní rovnat oblečení a jídlo. Malířské potřeby už měl od večera v předsíni, složené ve velkém kufru.  Nakonec si na hlavu nasadil slamák, tašku si hodil přes rameno a vzal za kliku. Otevřel dveře, zas je zavřel, položil zavazadla, vrátil se do kuchyně, kde narovnal zmuchlaný lístek. Na jeho zadní stranu napsal:

                NEMÁM ČAS !!!  a odešel na nádraží.

      Do odjezdu zbývalo ještě asi deset minut, když mu v kapse zazvonil telefon. Naučeným pohybem jej vytáhl a hovor přijal. Že to byla chyba, mu vzápětí došlo, ale ten hovor už nedokázal ukončit.

     „Je mi jedno na co sis ještě vzpomněla. Nejsem v obchodě. Jsem na nádraží.“ zkusil odporovat, ale po dlouhém monologu paní Havránkové sklopil hlavu, vzal svá zavazadla a pomalu se vydal k domovu. Šoural se ulicí a lomcoval jím vztek. Zoufalý vztek na sebe sama, že zase, bože pokolikáté už, vyměnil svoje rozhodnutí za cizí. Aby vyhověl. Aby nezklamal. Aby pomohl. Aby potěšil. Aby zařídil. Aby… do prdele, já jsem ale vůl!

      Než došel k jejich domu, vztek trochu opadl a on začal přemýšlet, jak nasytit vlka a zachránit kozu.

     Konec konců, malovat můžu i doma. Helena stejně chodí do práce a dopoledne bude doma klid. Holka se zeťákem se před půlrokem konečně odstěhovali, tak je jeden pokoj volný. Hned jak se od nich vrátíme, odnesu jejich věci do sklepa a rozložím si tam svoje nádobíčko. Taky by mě zajímalo to překvapení. Odkládal jsem to tolik let, že snad těch pár dnů ještě vydržím. Chlácholil sám sebe.

     Spokojen se svým plánem, obstaral nákupy a následující sobotu odjeli na slíbenou návštěvu.

                                                                          III        

     Mladí bydleli na statku, asi hodinu jízdy vlakem od Havránkových. Aby, jak říkali, byli blíž k přírodě. Místo v luzích a hájích však trávili veškerý čas u míchačky, protože statek byl ruina na spadnutí.

     „Bude to tady moc pěkné,“ pochválil jim František dílo,“ až to jednou doděláte.“

     „To víš, tati, snažíme se. Poslední dobou nás ale víc zaměstnávalo to tvoje překvapení.“ řekla mu na to dcera.

    „Překvapení, kvůli tomu jsme vlastně tady, no tak mi ho ukažte. Jsem napnutý jak státní rozpočet.“

    „Já myslím, že se ti bude líbit, Františku,“ přidala se Havránková, „ale aby to bylo opravdové překvapení, musíš mít zavřené oči.“

Dcera pak vzala otce za jednu ruku, manželka za druhou a vedly ho do budovy.

      „Teď.“ řekly obě najednou, když prošli třetími dveřmi.

Havránek otevřel oči a spatřil malou místnost s jedním oknem, jednou postelí, jednou skříní, stolkem a židlí.

     „Co to, to…“ vykoktal a cítil, jak se mu svírá žaludek a v hlavě mu začíná bušit.  Vpotácel se do místnosti a sedl si na židli, aby neupadl.

    „To je krása. Viď, Františku. Tenhle pokojík pro tebe udělala Janička s Tondou,“ řekla Havránková nadšeně, „podívej se, jak ti tady pěkně vymalovali.“

     „S Tondou…,“ šeptl František, „…vymalovali.“

     „Mysleli jsme, že teď když jsi v tom důchodu a budeš se doma nudit, můžeš tady přes týden bydlet a pomáhat nám.“ řekla Jana nejistě.

     „Pomáhat…“ Měl tisíc chutí rozkopat židli i se stolem, rozervat nové povlečení na posteli a přitom řvát na celý statek.

     „To je skvělý nápad. To jste mě opravdu potěšili.“  Sám nevěřil tomu, co řekl.

     „Tak si vidíš Jani, říkala jsem ti, že bude mít radost.“ řekla Havránková dceři a všichni odešli na zahradu ke grilu, kde zeť Karel opékal maso.

     Za celé odpoledne už Havránek nepromluvil. Jen se přihlouple usmál, vždycky když mu někdo chtěl něco říct. Nejedl ani nepil.

Bylo mu zle jako nikdy předtím. Potil se a ruce se mu chvěly.  V hlavě mu řádilo tornádo a kdykoliv se podíval do ohně, uviděl roztrhaná plátna svých nenamalovaných obrazů, jak se mění na žhavé uhlíky a popel.

     Když piknik skončil, František se pomalu postavil, podíval se na ty své tři dobrodince a nezvykle pevným hlasem jim řekl:

     „Nebudu tady bydlet, ani vám nebudu pomáhat se stavbou. Jste mladí, sil máte dost. Zvládnete to i beze mě. Vím, že to myslíte dobře, ale já mám jiné plány. Zítra odjedu na chatu a budu tam celé léto. Mám moc práce a málo času. A kdyby se vám stýskalo, víte kde mě hledat.“

     Vystrkal oněmělou ženu z vrat a odešli na nádraží.

                                                                           IV

     Ráno vstal časně. Z kapsy saka vytáhl telefon, místo něj zastrčil dva včerejší rohlíky, popadl kufr a potichu, aby nevzbudil ženu, kvapně opustil byt. Vlak stihl na poslední chvíli. Sotva dosedl, vyjeli. Sledoval krajinu, kterou viděl tolikrát, že mu mohla zevšednět, ale on ji měl rád.  Nejen že se měnila v ročních dobách, v slunci nebo v mracích. Každá jeho nálada se odrazila ve větvích, trávě, nebo vlnách řeky, kterou míjeli. Miloval impresionisty a sám se za jednoho považoval.

      Jednou vyprávěl chlapům v práci, jak by týden maloval krajinu. Každý den stejné místo, sedm stejných obrazů a přece by byl každý jiný.  Nechápali. Když jim to vysvětloval, poslali ho do háje. Teď jim to může předvést názorně. Až uvidí, pochopí.

     Zasnil se, až málem přejel. Od nádraží to byl ještě pěkný kousek cesty k jejich chatě. Sluníčko začínalo připalovat a rance těžkly s každým krokem. Když konečně usedl na verandě, vypadal jako by právě přeplaval kanál La Manche a taky se tak cítil. Chvíli mu trvalo, než popadl dech. Pak vešel dovnitř, natáhl se na válendu v kuchyni a před očima mu vyvstala řeka s loukami podél trati a on začal snít, jak by je denně maloval, pokaždé jinak. Sotva namíchal barvy, objevila se mu na paletě tvář jeho ženy a obrazy zmizely v peřejích pod splavem.

     Včera cestou ze statku mlčela a doma se hrozně pohádali. Trvalo to dost dlouho a Havránek málem už zase kapituloval, když se najednou zastavila a docela klidně mu řekla:

     „Dělej jak myslíš, Františku.“ potom se zavřela v ložnici a dlouho do noci svítila.  Ani on nespal. Seděl potmě v obývacím pokoji a díval se z okna. Pozoroval, jak plynule přechází světla pouličních lamp a oken domů v pás hvězd na noční obloze. Ještě nikdy tolik hvězd neviděl. Skoro to vypadalo, jako by někdo rozprostřel koberec utkaný ze světýlek, vedoucí až někam do nekonečna a on pocítil neodolatelnou touhu jít tím kobercem až tam, kde se ztrácel v mlhovině Mléčné dráhy. Vstal a vykročil jako ve snu. Probralo jej zábradlí balkónu. Jen tak, že nepřepadl. V ten moment koberec zmizel. Přes zataženou oblohu nepronikla ani jedna hvězda a v ulici zářily jen světla lamp a oken. Vrátil se do křesla a vzápětí usnul.

       Celý ten večer se mu vrátil a zaplašil veškerou inspiraci. Posadil se na válendě. Tak takhle by to nešlo. Musím přijít na jiné myšlenky. Vytáhl z kapsy rohlíky, položil je na stůl a začal hledat něco, s čím by lépe klouzaly do krku. Otevřel dvířka kredence, ale kromě dvou konzerv tam byl jen zbytek pytlíku od fazolí a bobky.

    „Kde se tady sakra vzaly. Nikdy jsme je tady neměli. Zatracený myši. Všechno sežerou. I ty blbý fazole.“ mumlal do kredence, „jeden aby se bál tady něco nechat.“  Zarazil se. Zahodil konzervy a vrazil do vedlejšího pokoje. Vrhl se pod postel a vytáhl starý kufr. Otevřel víko.

   „Tohle není pravda. To přece nemůže být pravda.“ Zavyl zoufale a víko zase zaklapl v naději, že až jej otevře znovu, bude vše, jak má být.

Nebylo. Na dně kufru, ve změti rozkousaných, potrhaných a pomočených cárů papíru leželo asi deset malých, růžových a ještě slepých myšek. Vyskočil aby je rozdupal i s torzem svého snu, ale jakmile zvedl nohu k dokonání zkázy, zatmělo se mu před očima a on se skácel bezvládně k zemi.

                                                                       V

   Ten den začal stejně jako každé pondělí. Ranní poradou. Sýkora se Špačkem seděli za ponkem a pili kafe, Dudek se ztrácel za bulvárním deníkem, bratři Pěnkavové do sebe cpali šátečky z kantýny a elév Holoubek seděl na ponku a klátil nohama. Parťák Kalous listoval v notesu a chystal se rozdělovat práci, když mu v kapse zazvonil telefon.

     „Ahoj Heleno, tak co náš důchodce,“ začal zvesela, ale vzápětí zvážněl, „cože? To není možný.“

     Chlapi ztichli a zírali na Kalouse. Z jeho výrazu jim došlo, že se s Havránkem něco stalo. Čekali s napětím, až hovor skončí. Trvalo to dlouho, než Kalous zaklapl telefon a podíval se do dílny.

     „Tak co je?“ vyhrkl nedočkavě Sýkora.

     „To byla Helena,“ parťák se odmlčel, „Vincent měl mrtvici. Včera.“

Všichni se zapřeli pohledem o ušmudlanou podlahu, jen Holoubek seskočil z ponku před Kalouse.

     „Je mrtvej?“ zeptal se.

     „Ne. Mrtvej není. Máme ho přijít navštívit, až ho pustí z nemocnice domů.“ Kalous vytáhl kapesník, vysmrkal se a potom vzal do ruky svůj notes a dlouho v něm listoval.

                                                                         VI

     Havránka propustili z nemocnice za týden. Kalous svolal partu, koupili kytku, láhev vína a vyrazili na návštěvu. Otevřela jim uslzená Havránková.

     „To je dobře, že jste tady. Snad ho to trochu potěší.“

    „Jak se mu to stalo?“ zeptal se Špaček, „my mysleli, že jel na chatu.“

    „No právě. Minulou  neděli ráno odjel, ani si sebou nic nevzal. Jen ty svoje krámy. Mě to nedalo a tak jsem se za ním vypravila s taškou jídla. A tak jsem ho našla. Ležel bez sebe na zemi v tom starým kufru, co si do něj schovával ty svoje čmáranice. Záchranka přijela za chvíli, ale jak dlouho tam ležel, to nevím.“

      „Hlavně že je živej,“ řekl Sýkora, „má tuhej kořínek. Vylíže se z toho.“

     „No, já nevím.“ řekla Havránková a otevřela do pokoje.

Před oknem, hlavu ke straně, zabalený v dece, seděl Havránek v kolečkovém křesle. 

     „Buď zdráv Vincente. Jak je ti, stará vojno.“ pokoušel se Kalous překřičet rozpaky, zatímco chlapi zůstali stát ve dveřích. František seděl dál bez hnutí, nepřítomně zíral z okna kamsi do své duše, jen v levém oku, jakoby se mu zaleskla slza.